“A co vy to vlastně děláte?“ Taková základní otázka, jakou si říkají cizí lidé v letadle. Zaznívá na akcích Sdružení rodičů a učitelů, na různých večírcích a taky ve všech situacích, do jakých se dostanete, kdy se jen tak klábosí. Je to zdvořile nenápadná výzva, abyste uvedli své sociální postavení. Byrokratická varianta této otázky je poněkud strohá: vyplňte okénko nadepsané „povolání“. Na berňáku to tak chtějí – a taky policista, když vám dává pokutu, a pasové oddělení a banka. Řekni, za co jsi placen, a my budeme vědět, kdo jsi a jak s tebou máme zacházet.
Když se lidí zeptám, co dělají, obvykle dostanu malou kartičku, 9×5 centimetrů, z tuhého papíru, která jejich totožnost podává zhuštěně. Jméno, název firmy, funkce, adresa, spousta čísel – telefon, telex, kabelogram a fax. Firemní vizitka. Když dneska takovou vizitku nemáte, nikdo vás nemůže brát moc vážně. I když si někdy myslím, že pravda je přesně opačná.
Tak například vizitka mého spolucestujícího tvrdila, že je místopředsedou pro systémovou analýzu u firmy Unico. „A co teda doopravdy děláte?“ A on ukázal na svou funkci, jako bych to přehlédl. Zeptal jsem se znovu. „Já myslím, kdybych za váma celý den chodil, co bych vás viděl dělat?“ Mluvil dlouho. A já stejně pořád nevím, co dělá. A nejsem si ani jistý, že to ví on.
Když přišla řada na mě, tak já vizitku neměl. Nejspíš bych se na takový kousek papíru nevešel. Co já dělám, je trochu složité a vysvětlit to trvá tak dlouho, že tu otázku obvykle obejdu a prostě řeknu něco jednoduchého, co je pravda, ale ne celá. I s touhle taktikou se někdy dostanu do úzkých.
Jednou za letu do San Franciska, časně ráno, jsem své sousedce řekl, že jsem domovník, a domníval jsem se, že to nebude rozmazávat a nechá mě číst knížku. (Když tak přemýšlím, jak jsem dosud trávil život a jak moc to souvisí s uklízením, údržbou a vynášením odpadků – nejsem za to placený, ale strávím tím hodně času.) No to je jedno; ji to hrozně zajímalo. Ukázalo se, že v nějakých místních novinách píše do rubriky pro hospodyňky, a velice ochotně mi po zbytek letu dávala tipy na dokonalý úklid. Já toho teď vím o odstraňování skvrn a fleků z koberců mnohem víc, než jsem kdy doufal.
Taky se ukázalo, že chodí do kostela, kde jsem měl v neděli mluvit. Já to netušil, dokud jsem se nepostavil na kazatelnu a neviděl ji sedět ve třetí řadě. A dál se ještě ukázalo, že ona celou dobu věděla, kdo jsem, ale její přístup byl natolik tvůrčí, že si myslela, že když chci po letadlech být za domovníka, asi pro to mám nějaký důvod.
Jindy mě strčili do první třídy při letu do Thajska a já se ocitl vedle velmi vznešeně vypadajícího sikha. Spousta drahých šperků, kvalitní oblek, zlaté zuby. (Nejspíš příslušník vysoké kasty, majitel obchodu na bazaru, řekl jsem si.) Když mně položil tu klasickou otázku „co děláte“, bez přemýšlení jsem odpověděl, že jsem neurochirurg. „To je báječné,“ řekl potěšeně. „Já taky!“
A skutečně byl. Opravdový. Chvíli trvalo, než jsem mu to vysvětlil, a pak jsme si moc pěkně povídali až do Bangkoku, ale asi deset vteřin jsem měl velké nutkání být taky hluchoněmý.
Poučil jsem se, a tak když jsem příště nastoupil do letadla a sedl si vedle někoho, kdo vypadal sympaticky, vylíčil jsem ty svoje příhody a navrhl, abychom si zahráli takovou hru – jen tak na ukrácení dlouhé chvíle – a každý si vymyslel svoje zaměstnání a až do Chicaga to vydržel předstírat. Ten pán s tím souhlasil.
A tak prohlásil, že je špión, a já se rozhodl, že budu jeptiška. Báječně jsme se bavili – bylo to jedno z nejlepších popovídání mého života. Řekl, že už se nemůže dočkat, až se ho žena zeptá: „Tak co, drahý, jaký byl let?“ „Ale byla tam jedna jeptiška v tvídovém saku…“
Zato manželé středního věku, kteří seděli za námi, byli úplně mrtví. Poslouchali potichu, co si povídá jeptiška se špiónem, a nevěřili vlastním uším. Ti měli co odpovědět, až se jich někdo zeptá: „Jaký byl let? “Když šel ten pán kolem mě v letištní hale, tak řekl: „Hezký den, sestro.“
I vyplňování dotazníků vedlo k podobným situacím. V bance jsem na formulář důchodového připojištění do okénka „zaměstnání“ napsal „princ“. Zrovna ten den ráno mi žena řekla: „Fulghume, ty jseš někdy takovej princ.“ Ano, někdy jsem. A protože jsem se cítil jako princ, tak jsem to do toho okénka napsal. Úředník to nebral. A tak jsme si hned tam na místě přátelsky popovídali o té otázce identity: Je moje zaměstnání to, za co dostávám peníze, nebo je to něco většího, širšího a bohatšího – spíš otázka, co jsem a jak o sobě smýšlím?
Vydělávat na živobytí a mít nějaký svůj život, to není totéž. Živobytí a život, který za něco stojí, taky není totéž. Funkce v zaměstnání ani zdaleka neodpovídá na otázku: „Co děláte?“
Marcela Duchampa, jehož většina lidí považuje za neodmyslitelnou součást výtvarného umění období do roku 1940, implikace té klasické otázky rozčilovaly taky. Odpovídal: „Já jsem „respirateur“ (ten, kdo dýchá). Vysvětloval, že se zabývá dýcháním víc než jakoukoliv jinou činností, a taky, že je v tom velmi úspěšný. Potom už se lidé obvykle neodvážili zeptat, co dělá ještě jiného.
Já vím, já vím. Přece nemůžeme všude rozdávat dvousetstránkové autobiografie, kdykoliv někdo potřebuje jen základní informaci. Ale představte si, že místo abychom na tu otázku odpovídali tím, co děláme pro peníze, říkali bychom to, co děláme a co nás těší nebo čím jsme užiteční lidskému snažení. (Jestli jste náhodou placeni za to, co vás baví, buďte rádi, ale hodně lidem se to nepodaří.)
Trochu tu otázku posuneme a zkuste na ni odpovědět podle toho, jak trávíte normální čtyřiadvacetihodinový den. Já bych mohl říct, že jsem sleepeur a napeur – někdo, kdo spí a báječně mu to jde. Kdyby byla na olympijských hrách někdy disciplína “spaní“, pokusím se o zlatou. Osm hodin ze čtyřiadvaceti prospím ve své posteli. a ještě si každé odpoledne na půl hodinky zdřímnu. To je víc jak jedna třetina mého života. Jestli se dožiju pětasedmdesáti, tak víc jak čtvrtstoletí prospím. Žádná jiná činnost mi nezabírá tolik času. Když spím, nepůsobím nikomu jinému potíže ani bolest a je to ekologicky šetrná činnost. Kdyby mi někdo platil za to, jak kvalitně to provádím, byl bych opravdu velmi bohatý. Svět by byl lepší, kdyby víc lidí víc spalo, nebo aspoň trávilo víc času v posteli. Některé lidi moc rád nemám, když jsou vzhůru, ale když spí a slintají do polštáře, vůbec mi nevadí.
Kdybyste mi otázku „co děláte“ položili dnes, řekl bych, že jsem zpěvák. Nejenže za zpívání nedostávám zaplaceno, ale v některých případech by mi kamarádi spíš mohli dávat peníze, abych nezpíval. Ale já to přesto dělám hrozně rád.
Ve sprše, pak když jedu autem do práce, při práci, cestou na oběd a přidám se ke všemu, co poznám v rádiu. Zpívám. Přesně to dělám. Bůh mou touhu jaksi nedal dohromady s nutným vybavením. Můj hlas byste mohli zdvořile označit jako „nejistý“. Já hudbu slyším ve své hlavě, ale nejsem schopný to, co slyším, reprodukovat, i když mně to zní pěkně. Celý život jsem se pokoušel dostat sólistu v nějakém muzikálu, ale vždycky mi řekli, že se nejlépe uplatním ve sborech. A pak mě vyndali i ze sboru, protože takových jako já měli moc. Bavilo mě být tátou svých dětí, když byly malé a neměly hudební sluch a nekriticky zpívaly se mnou. Vůbec nevadilo, že jsme někdy neznali všechna slova ani že melodie nebyla úplně v pořádku – všechno jsme si domýšleli. My zpěváci se nenecháváme omezovat formálními detaily. Zpěváci jsou ti, co zpívají. Tečka.
Někdy, když mi někdo položí otázku „co děláte“, mě napadne, že bych mohl říct, že pracuju pro vládu. Mám vládní místo, které je nepostradatelné pro národní bezpečnost. Jsem občanem. Tak jako v případě soudců Nejvyššího soudu, mám to i já do konce života a blaho mé země závisí na mně. Je zřejmě správné se domnívat, že bych měl být zodpovědný za výsledky ve svém úřadu stejně, jako očekávám zodpovědnost u těch, kteří o volenou funkci usilují. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že za svými činy stojím a jsem na ně hrdý.
“Co dělám“ je doslova „jak trávím čas“. Když tohleto na podzim roku 1988 píšu, že jsem doposud ve svém životě 35 tisíc hodin jedl, 30 tisíc hodin jsem strávil v nějakém dopravní, prostředku ve snaze dostat se z místa na místo, 2508 hodin jsem si čistil zuby, 870 tisíc hodin jsem se zabýval různými drobnostmi – vyplňoval jsem formuláře, něco jsem spravoval, platil jsem účty, oblékal jsem se a svlékal, četl jsem noviny, seděl jsem na schůzích různých komisí, byl jsem nemocný a podobné věci. A 217 tisíc hodin v práci. Když je to sčítání a odečítání u konce, tak už toho moc nezbývá. To příjemné se musí někam vtěsnat, nebo to probíhá současně se všemi ostatními našimi činnostmi.
Tak proto já často říkám, že mě nezajímá smysl života – s tak velkým pojmem si nevím rady. Co mě zajímá, je smysl drobností v životě – den po dni, hodinu po hodině, když dělám všechno to, co dělám. Nezáleží na tom, co dělám, ale co si o sobě při tom myslím.
Já vlastně teď firemní vizitku mám. Konečně jsem vymyslel, co na ni dát. Jediné slovo. „Fulghum“. To je moje zaměstnání. A když ji někomu dám, obvykle to vyvolá zajímavý rozhovor. To, co dělám, znamená být Fulghumem, jak nejvíc to jde. Což znamená být synem, otcem, manželem, kamarádem, zpěvákem, tanečníkem, jedlíkem, tím, kdo dýchá, spáčem, domovníkem, umývačem nádobí, koupajícím se, plavcem, běžcem, chodcem, umělcem, spisovatelem, malířem, učitelem, kazatelem, občanem, básníkem, právním poradcem, sousedem, snílkem, cestovatelem, poutníkem, tím, kdo se směje a vyslovuje přání, a tak dál a dál a dál.
Já i vy jsme nekonečné, bohaté, velké, rozporné, živoucí, dýchající zázraky – svobodné lidské bytosti, děti Boží a věčného vesmíru. A to děláme.
Z knihy Roberta Fulghuma „Už hořela, když jsem do ní lehal“ vydané nakladatelstvím ARGO.