Škola bohů (4/4) „Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati je vlastnost povah vznešených.“
Jan Amos Komenský
***
Jak večer pokračoval, střídala se nejrůznější témata. Škola, učitelé, spolužáci, kamarádi, přijímačky, rodiče, holky, kluci… Probrali jsme všechno, na co jsme si jen vzpomněli. Současně s tím se také tenčily zásoby vysokoprocentního pití a každý z nás cítil určitou míru společenské únavy. Nejodolnější se ukázal Ney, který současně pil i ze všech nejvíc, naopak Lea, i když si držela odstup, z nás vypadala nejzmoženěji.
Někdy kolem půlnoci jsem – nevím proč – najednou jakoby z dálky sledovala sama sebe, jak tančím a vřískám – ne, opravdu se to nedalo nazvat zpěvem – na konferenčním stole mezi hromadou převržených sklenic a pestrobarevných obalů od tyčinek, chipsů, brambůrek a čokoládových sladkostí a bonbónů. Ten parchant Ney si mě začal natáčet zrovna v moment, kdy jsem škobrtla o nějaký odpadek a poroučela jsem se k zemi jak dlouhá, tak široká. Rozplácla jsem se na matčině výstavním koberci, ale kupodivu jsem necítila ani žádnou pronikavou bolest, spíš jen jakýsi celkový tlak na každičkou píď těla. Rozřehtala jsem se a vyhrožovala Neyovi, že jestli to někam nahraje, znásilním ho. Pak jsem ten koberec za kdovíkolik litrů poblila. Chvíli na to se přidala Lea, ta naštěstí trefila jen holou podlahu vedle gauče. Pořád blekotala cosi na omluvu a jak se stydí a kde máme kýbl, ale já jen znaveně mávla rukou: „Ser na to“ a nějakou záhadou jsem se ocitla Alfiemu na klíně.
„Tak co, chlapče, nechceš jeden rajcovní tanec jen pro tebe?“ zapředla jsem jako kočka a začala se vlnit v bocích. Připadala jsem si hrozně sexy, ovšem Alfie se tvářil, jako kdyby si na něj právě dřepla dobře živená jalovice a drtila mu pánev.„Seš zlitá jak doga,“ zahekal a pokusil se vyprostit. Uvěznila jsem ho svými tučnými stehny a vysmála se jeho naivní snaze. Sice měl IQ dvojnásobné oproti mně, ale někdy hrubá síla vydá za všechny mozkové buňky.
„Já se ti jako nelíbím? Nechtěl bys to se mnou dělat?“ snažila jsem se přitisknout si jeho pravou dlaň na prso, ale smýkal se.
„Nech toho, Viki!“
„Ukaž ho,“ začala jsem mu rukou přejíždět po džínách a Alfie se vyděsil ještě o stupeň víc. „Kde se schovává? Přece někde tady musí bejt… Pokud nejseš vykastrovanej.“
„Zatraceně, Viki, dost už!“
„Ale copak, copak, copak to tu máme? Hm…“
„Nech toho!“
„Ale no tak… Trocha honěníčka, kterej kluk by tohle odmítnul? Nebo se ti snad nelíbím?“ začínala jsem se cítit dotčeně. Lea se zrovna pozvracela podruhé.
„Já to takhle nechci, Viki!“
„A jak to chceš? Pusou? Ty kanče!“
„Ne!“ podařilo se mu konečně mě ze sebe sundat – spíš teda shodit.
„Ty parchante,“ zasyčela jsem, uražená a zostuzená.
„Musím na vzduch,“ zašeptala Lea.
„Beze všeho,“ zašeptala jsem. Ney se právě vrátil s hadrem a kbelíkem, netuším, jak ho dokázal v tom nepořádku, který panoval v technické místnosti najít – a jak vůbec našel technickou místnost? – ale Ney byl zjevně muž činu a mnohých překvapení. Lea se cestou ven praštila o posuvnou síťku proti komárům – zapomněla jsem jí říct, že je přes dveře natažená.
„Já to nechci dělat jen tak,“ vysvětloval mi Alfie, když si ke mně kleknul a pomáhal mi vstát. Mluvil pomalu, hlasitě dýchal a jazyk mu ztěžknul stejně jako mně. Dneska jsme to vážně rozjeli. „Já to chci z lásky, Viki. S nějakou… kterou budu milovat.“
„Ale ne, ty seš teda roztomilej,“ zablekotala jsem. „Proto tě mám tak ráda. Roztomilej a naivní. Prostě trouba.“
„No díky. Taky tě mám rád.“
Ozvala se nějaká další rána. Nejdřív jsem váhala, jestli se neozvala jen v mé hlavě, protože na mé smysly už se nedalo v tuhle noční (nebo ranní?) hodinu extra spoléhat, ale Alfieho poplašený a trochu směšný výraz mi napověděl, že ten zvuk slyšel taky.
„Se ti koupou v bazénu vorvani?“
„Možná,“ vyprskla jsem smíchy. „Jen nevím, jak se do něj vejdou. Naše vana je větší než náš bazén.“
„Aspoň máte zahradu,“ zamračil se Alfie, který vyrůstal v bytě.
„Jo, tři krát čtyři metry a sousedi na každý straně, to je terno.“
„Ty si pořád na něco stěžuješ, Viki.“
„To bych nebyla já, abych držela hubu a byla s něčím spokojená.“
To bych nebyla já, abych nebyla tak pitomá jak kráva!
Zahrada – bazén – Lea!
Vůbec mi to nedocvaklo. Ani nevím, čemu jsme se s Alfiem smáli, když se vrátil Ney, který předtím vyléval zvratky do záchodu a teď přišel s čistým kbelíkem pro druhou várku. „Proč ten pes tak štěká?“ zeptal se mě, jako kdybych na to snad znala odpověď. Nero poskakoval u dveří na terasu a zuřivě rafal.
„Vím já, asi kočka? Pořád sem lezou od Hromádkovejch a on je nesnáší.“
Ney se sklonil nad nevábně páchnoucí hromádkou vedle pohovky, ale něco uvnitř mu nedalo. Jakýsi šestý smysl ho donutil jít za Nerem.
„Neříkala jsi, že máte malou zahradu?“
„Tu nejmenší ve vesmíru,“ zachechtala jsem se a společně s Alfiem jsme se podpírali, abychom dostáli tvrzení, že lidé jsou dvounožci. No, nešlo to úplně snadno. „Ty vole, příště už tolik nepiju.“
„To tvrdíš vždycky.“
„Tak proč nikde nevidím Leu?“ zamračil se Ney.
„Protože je tma, ne?“ zamumlal opilecky Alfie. Ney hledal na zdi vypínač venkovního světla a mně to najednou secvaklo.
„Bazén… Do prdele, máme malej zapuštěnej bazén! Hned vedle terasy!“
Vím, že v ten moment Alfiemu došlo to samé. Ten zvuk, co jsme slyšely.
To šplouchnutí…
Každý z nás si nese životem vzpomínky na základní školu. Často mívají rozmanitý obsah a zatímco některé jsou pozitivní a jiné záporné, mnohdy jsou natolik silné, že nám přetrvají v paměti i dlouhá léta po ukončení povinné školní docházky. S proměňující se dobou a společností se proměňuje i školství, a kromě starých problémů se objevují i nové výzvy, kterým čelí žáci, učitelé i rodiče. Rozhodli jsme se proto čtenářům přinést sérii čtyř ukázek z chystaného románu našeho autora Tomáše Zářeckého s názvem Škola bohů, který se zabývá problémy se šikanou, návykovými látkami, násilím i hledáním sebe sama a svého místa v současném komplikovaném světě. Autor působí deset let jako pedagog a po dlouhém váhání se rozhodl usednout k notebooku a sepsat román, který někomu poslouží jako sonda do světa mladých dospívajících, jinému připomene spíše děsivý horor a dalšímu vykouzlí z paměti vzpomínky na vlastní léta školní docházky… Děj Školy bohů se odehrává na fiktivní základní škole, která nikdy neexistovala, ačkoliv je situována do skutečného města. Stejně tak jsou všechny postavy a události románu pouhým výplodem autorovy fantazie a jakákoliv jejich podobnost se skutečně žijícími i mrtvými osobami či reálnými událostmi je čistě náhodná.