Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Matěj,
zítra Liliana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

DO ESPERANCE PŘES  NULLARBOR PLAIN
 
Rodina se snažila během vánočních svátků domluvit na epickou cestu přes Nullarborskou planinu do opěvovaného místa Esperance na druhé straně kontinentu v Západní  Austrálii. Vnuk Jan s přítelkyní Emmou chtěli začít dovolenou hned dva dny po vánocích. David se snachou Karmen prohlásili, že pojedou s nimi. Nám to bylo jedno, ale tím, že syn Dan musel ještě do práce a dovolená mu začínala 31. prosince, jsme se rozdělili na dvě výpravy. Dan to z legrace nazval party Shackleton a výprava kapitána Jamese Cooka. Nechtěli jsme, aby nás všechny sám doháněl v případě, kdyby jsme se připojili k první výpravě. Co kdyby to nevyšlo?  Tady při těch vzdálenostech se to nemusí podařit. Také, aby jsme si v nouzi  jeden druhému pomáhali. My jsme vyjeli s dvěma auty, to samé Cook výprava.
 

Cook parta opustila Canberru  pět dní před Shackletonem.  Plánovalo se setkat buďto v Esperance  nebo Norseman. Jan s Emmou se rozhodli dojet až do Perth, kde navštíví Emmy příbuzné a na zpáteční cestě se spojíme. Shackleton destinace bylo město Esperance.
 
Když jsme s Danem opouštěli Canberru, výprava číslo jedna už posílala zprávy z města Port Augusta Jižní Austrálie.
 

My jsme se po celodenním cestování ubytovali po 830 km ve městě Mildura stát Victorie. Park byl krásný. Tím, že byly školní prázdniny byl přeplněný s rodinami s dětmi. Vodu v bazéně nebylo vidět, kolik dětí tam plavalo. Vzdali jsme se koupele. Dan postavil stan, my vyhodili stan na střeše auta a užívali teploučka ve městě blízko hranice státu NSW. Byl zrovna Silvestr, ale my únavou nevydrželi a šli spát. O půl noci nás vzbudil rachot ohňostrojů a křik dětí v kempu. Lítaly tam, křičely, jejich rodiče všem přáli šťastný Nový Rok 2023. V mátohách jsme ze stanu vylezli, připili si na lepší zítřky, popřáli si hlavně hodně zdraví také na úspěšnou dovolenou a vlezli zpět do stanů.
 
První den v Novém roce  jsme po 750 km dojeli do osady Kimba. Od města Port Augusta začalo strašné suché vedro. GPS v autě zaznamenal teplotu až 44°C. Ještěže nám dobře pracovalo chladicí zařízení, jinak by jsme to asi nevydrželi. Dan objevil podle mapy v Kimba zdarma kemp v prostorách Show ground. Žádali pouze o donaci, ale to jenom v případě, že lidé chtějí a kolik chtějí. Dan se o příspěvek  postaral. Připravili jsme spaní a usedli do kempových židlí. Vtom se do nás daly mouchy.  Bylo to něco strašného. Použili jsme otravných sprejů i když je nemáme rádi, ale bez nich by jsme tam sedět  nemohli. Najednou se z čista  jasna  zvedl silný vítr, který změnil teplotu ze 40°C na 27°C.Tím se mouchy vytratily  a přestaly  obtěžovat. Spalo se při nižší  teplotě pohodlně. Napojili jsme se na Jana a Davida. Ti už byli nedaleko Esperance, místa našeho údajného setkání.
 

Třetího dne cestování jsme se zastavili ve městě Ceduna ‐ Jižní Austrálie. Potřebovali jsme doplnit benzín a dokoupit nějaké potraviny. Zastavili jsme před supermarketem, nakoupili potřebné a když jsme dávali věci do auta přišli k nám dva domorodci (aboridžinci) žena a muž. Žádali po nás peníze. Paní ukazovala na ústa, že do nich nemá co vložit, že už dlouho nejedla. Mě se ženský zželelo, tak jsem jí dala pět dolarů.  V tom momentě k nám přiskočila jiná paní s tím, že jsem jim neměla nic dávat. Vysvětlovala, že mají velké podpory od státu, nepracují a pijí moc alkohol. Jsou limitovaní při nákupu lihovin. Něco podobného, jak to bylo v Cape York. Také nám líčila její příběh. Když se do Ceduna  z Nového Zélandu přestěhovala měla pro tyto žebrající slabé srdce. Několikrát je penězi obdařila i jim koupila alkohol. Po čase se dozvěděla, že lidé, kteří takto domorodce podporují, jsou za jejich podporu trestaní pokutou. Zhrozila se a když jí opět klepali u domu na dveře, odmítla požadované a vymáhání alkoholu. Potom jí ze zlosti za její dobrotu několik měsíců házeli odpadky kolem domu. Musela incident nahlásit úřadům a potom měla konečně pokoj. Není divu, že nás varovala. Omluvila jsem se s tím, že nejsem znalá poměrů v tomto kraji. S domorodci, se kterými jsem se doposud setkala žijí podobným způsobem jako my. Například naše česká kamarádka má jednoho za přítele, který je úžasný umělec. Maluje krásné obrazy, které vystavuje a prodává v galeriích.
 

S paní jsme se rozloučili a pokračovali v naší cestě. Namířeno jsme měli k Nullarbor cliffs, jiným názvem Bunda cliffs. Jsou to nejdelší snad i nejvyšší útesy na světě. Některé 60 až 120 metrů vysoké viditelné podél Eyre Highway východně od města Eucla, západně od Nullarbor Roadhouse. Zformované před 65 miliony lety, tehdy když se Austrálie  oddělila od Antarktiky. Vápencové útesy se táhnou podél pobřeží nepřetržitě asi 100 km až skoro k hranici Západní Austrálie. Jižní Austrálie se touto krásou pyšní a doporučují v určitém období pozorování velryb. Moře je tam mezi Austrálií a jižním pólem nejdivočejší. Fouká tam mrazivý vítr, ale podívaná stojí za to.
 

Když jsme na určené místo dojeli tak jsem trucovala, odmítla tam ve stanu přenocovat. Nedovedla jsem si představit noc na útesech při tak strašném větru. Nutila jsem muže pokračovat dalších 20 km na hranici Západní Austrálie do vesnice Border Village. Na mé přání jsme tedy jeli dál a asi kilometr před hranicí nás nápisy na vývěskách varovaly o zakázaném převážení ovoce a zeleniny z Jižní Austrálie přes hranici do Západní Austrálie. Díky nějakým ovocným muškám. Výhružky s pokutami až do $500. Málem mě ranilo, neboť v Ceduna jsem koupila rajčata, banány a meruňky. Škemrala jsem ať se tedy na útesy vrátíme, že je mi líto nakoupené vyhodit. Takže tam kde jsem odmítla přespat jsem nakonec musela. S večeří jsme snědli zeleninu a ovoce. Noc byla otřesná vítr fučel šíleně. Auto se stanem a námi se třáslo ze strany na stranu.  Dan si dal do každého rohu ve stanu těžké kameny, jinak by mu stan uletěl. Kolíky, kterými stan sichroval se větrem páčily ven. Bylo obtížné usnout. Nakonec jsme tu noc přežili bez úhony. Na snídani jsme upalovali do pekárny v Border Village. Prohlídka auta celníky byla úspěšná, mohli jsme v jízdě pokračovat.
 
Syn David se ozval, že už jsou v Esperance.
Cesta po snídani ubíhala bez problémů. Komunikovali jsme s Danem pomocí vysílaček. Bylo to jednodušší než mobily.  Kdykoli byla potřeba zastavit dali jsme si tímto způsobem avízo. Měli jsme zkreslenou představu o Nullarborké planině. Představovali jsme si všude kolem dokola červenou hlínu, jako v centrální Austrálii. Nullarbor v domorodém jazyce znamená ‐ země bez stromů. Tato představa se vyplnila pouze určitými úseky. Všude jinde byly keře nebo nízké stromy. V některých částech i mírné kopečky. Asfaltka byla kvalitní jelo se moc hezky. Projeli jsme 146 km  nejdelším  úsekem přímé  cesty v Austrálii. Únava se projevila v osadě Balladonia, kde jsme po 550 km jízdy zastavili pro benzín. Vladimír se chtěl pořádně najíst. V Rodehouse neměli nic solidního, zdálo se, že je všechno staré. Obsluhující nám prozradila, že už tři neděle neměli možnost doplnit zásoby, díky vánočním svátkům a dovoleným. Dan chtěl tatínka zachránit s konzervou tuňáka, kterou Vladimír odmítl s tím, že už mu ryby lezou krkem. Vzal si nakonec chleba se sýrem. Dan chtěl zakončit cestu v kempu, Vladimír chtěl pokračovat a já jsem se cítila bez nálady. Ta strašnå únava vyvolala mezi námi argument. V kempu jsme nakonec zůstali, neboť jsme museli načerpat energii k dalšímu posunu. Tam jsme se uklidnili, mě bodla sklenička vychlazeného bílého vína. Dan s Vladimírem vychutnávali chlazenou kolu. Prohodili jsme pár slov s jinými cestujícími, osprchovali se a hned se cítili více svěží.

 
 

Spalo se do rána výborně a brzy jsme kemp opustili. Začalo pršet a teplota klesla na 15°C. Namířeno jsme měli ten den do města Kargoorlie ‐ Bolder. Známé místo dolováním zlata. V informačním středisku jsme si objednali túru na příští dopoledne do největšího otevřeného dolu na zlato "Super Pit". Pak jsme se projeli městem a obdivovali historické budovy minulosti. V centru města se pohybovalo mnoho domorodců. Bylo jedenáct dopoledne a někteří sotva stáli na nohou. Klátili se z jednoho místa na druhé, přecházeli bez uvážení ulice. Řidiči museli být na pozoru, aby nějakého opilce nepřejeli. Najednou se z čista jasna uprostřed křižovatky objevila žena v takovém hrozném stavu, že to bylo až smutné pozorovat. Byla popletená, nevěděla kudy kam. Začala houkat siréna s policejní hlídkou, která přišla včas na pomoc. Je zajímavé, že se tam prodává alkohol v limitovaném množství a je vidět tolik opilých. Kdoví, jak se k zakázanému ovoci dostávají? Odpoledne mi volali z nemocnice a chtěli abych se 18 ledna dostavila na předoperační testy. Čeká mě operace pravé kyčle. Tak to jsem nečekala, teď tak daleko od domova. Ujišťovali mě před dovolenou ať klidně jedu, že budu na řadě až asi koncem ledna nebo začátkem února.
 
Ráno už jsme stáli s oranžovými erárními vestami, brýlemi a helmou před centrem, odkud nás autobus s dalšími zájemci dovezl k Super Pit. Údajně je to největší otevřený povrchový důl na zlato na světě. Tady v Austrálii je snad všechno největší na světě. Gigantické mašiny křižovaly důl, prášilo se kolem dokola a byla špatná viditelnost. Průvodce s nadšením podával informace. Dan s Vladimírem se tvářili nadšeně, já se nemohla dočkat až bude po všem. Tyto věci zajímají více muže. Po túře a obědě jsem si myslela, že už budeme pokračovat k našemu vytyčenému místu "Esperance". Kdepak, muži opět zatoužili navštívit otevřený důl z druhé strany ke sledování výbuchů o kterých se průvodce zmiňoval. To už jsem z auta ani nevylezla, neboť se pro zamořené ovzduší nedalo ani dýchat. Ach ti muži, co všechno je zajímá. Odbyli mě tím, že štrikovaní žen je také nezajímá.
 

Po jejich atrakci jsme konečně pokračovali v jízdě. Cestou tam jsem se ládovala oříšky, tím jsem si pomohla k vylomení korunky i s celým zubem. V puse mně zůstaly ostré hroty od zbylého zubu. Hned mě to vzalo náladu. Dorazili jsme do Esperance a byli jsme překvapeni, že ve třech turistických parcích nás odmítli ubytovat s tím, že jsou přeplněný. Poslali nás na Show ground, kde ještě byla šance. Tam už parkovalo mnoho karavanů a jiná vozidla. Přidělili nám hezké místo a tak odpadl stres, kde budeme nocovat. V noci foukal silný vítr a bylo dost chladno. Ráno se však ukázalo, že nás čeká krásný slunečný den. Dan mi našel ve městě se 14000 obyvateli tři zubaře.  Zašli jsme do všech třech ordinací s prosbou o vytržení zbylého zubu. Bohužel všichni mě odmítli s tím, že po dovolených jsou plní. Zavolala jsem do Canberry mému zubaři a záznamník na telefonu oznamoval, že do poloviny ledna mají dovolenou. Nechala jsem tam poptávku s mým problémem. Potom Vladimíra napadlo zavolat jeho zubaři. Vysvětlil asistence můj problém a ta mě objednala na 13. ledna. Musíme se do 12. ledna vrátit zpět přes Nullarbor domů. Smířili jsme se s tím, že se s Cook výpravou nespojíme. Po odmítnutí místními zubaři jsme se vydali za poznáním města. Nemohli jsme uvěřit, jaké krásné pláže jsme objevili s bílým pískem. Moře tak krásné azurové barvy, něco podobného jako kolem řeckých ostrovů. Když se dostavila únava sedli jsme si na lavičku s vyhlídkou na přístav a lagunu. Byla tam kupodivu teplá voda po studené noci. Přisedly si k nám dvě ženy.  Mladá Kanaďanka a starší, elegantní paní původem z Anglie. Dlouho hovořily o krásách města. Zdálo se nám, že jsou nějak až moc kamarádské. Pak z nich vylezlo, že patří do církve Jehova svědků a začaly agitovat s jejich učením. Podstrčily nám letáky a když už toho bylo dost, slušně jsme se omluvili a šli na oběd. Ještě jsme to odpoledne stihli další projížďku v okolí města. Obdivovali jsme krásy přírody, prostě si užívali nádherného dne.
 
 

Včerejší noci foukal strašný vichr. Spali jsme v polobdění. Stan na střeše auta s námi mával tak moc, že se zdálo, že se i s autem vzneseme do neznáma. Byli jsme šťastní, když už bylo ráno a po větru ani památky. Dan zjistil podle zpráv, že ve městě Broome severně od Perth měli přes noc cyklone a to údajně ovlivnilo počasí v celé Austrálii a to hlavně v západní. Po spakovaní věcí jsme upalovali směr město Norseman a dále opět Nullarbor. Našli jsme bush kemp a zase začalo foukat, prach a písek se zvedal kolem nás. Auta už byly tak špinavé, že změnily barvu do pískově žluté. Jan projevil zájem ať na ně někde počkáme, že opouští Perth a pokračují do Kargoorlie.  My už jsme byli od Kargoorlie  skoro 640 km vzdáleni. Odepsala jsem, že to asi nevyjde díky mým schůzkám s doktory a spěchem do Canberry. Nevadí, budeme si všichni předávat úžasné zážitky z této epické cesty až se dáme po dovolené dohromady. Mimochodem, mouchy se na nás sesypaly. Ha- ha, co jiného se dá v australském outback očekávat. 
 
Už jsme devátý den na cestách a první zastávka toho dne nás zavedla do osady Eucla, několik km před hranicí z WA (západní Austrálie) do Jižní Austrálie. Dan hledal kešky, my jsme mezi tím filmovali duny u moře.  Mezi duny byl napůl zasypaný historický domek pozůstalost z  Old Telegraph  Station. Cesta nám krásné ubíhala díky krásné kvalitní silnici. Jakmile jsme však z hlavní cesty odbočili, cesta byla prašná, hrbolatá a za auty se táhl pískový oblak, protože tam stále fouká od jižního pólu silný vítr. Jakmile jsme překročili hranici do Jižní Austrálie, ztratili jsme dvě hod času. Tam jsme museli o ty dvě hodiny hodinky posunout dopředu, neboť každý stát má jiný čas, díky velikosti kontinentu. Opět jsme kempovali v buši, to už bylo naposled, protože v dalším kempu v Kimba, kde už jsme byly předtím jsme kempovali civilizovaně se záchody a sprchy. Úplná balada, koupel, převlečení, odpočinek.
 
Blížili jsme se k domovu. Předpokládali jsme, že už tam za dva dny budeme. Z Mildura jsme chtěli cestu dokončit, ale protože se Vladimír vzbudil a nebylo mu nejlépe, jsme cestu prodloužili ještě o jeden den navíc a ubytovali se ve městě Wagga Wagga 254 km, přibližně tři hodiny jízdy od Canberry. Únava se nejvíc projevila až doma. Nebylo divu, ujeli jsme 7 tisíc km natlačených do krátké dovolené. Úžasné vzpomínky nám však zůstanou na nejdelší rovnou cestu kontinentem. S Cook party jsme se setkali v domácím prostředí.  Večer naplněný příhodami z nezapomenutelné dovolené se protáhl do ranních hodin dalšího dne.
 
Vladimírův zubař úspěšně odstranil zbytek zubu, stihla jsem všechny požadované předoperační testy.  Nyní čekám na datum operace a s cestováním si budu muset dát nějaký čas pohov.
 

Jana Gottwaldová
 
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 01.04.2023  20:35
 Datum
Jméno
Téma
 01.04.  20:35 Vladimír Kříž
 01.04.  08:14 Jana
 01.04.  06:32 Ivan
 31.03.  11:23 Von
 31.03.  10:35 olga janíčková