Neobyčejná setkávání s Eduardem Ingrišem Svého času, ještě za hluboké totality, bývaly na naší škole v Jihlavě ve velké oblibě školní zájezdy. Těšili jsme se na ně jako nemluvně na dudlík, protože to pro nás znamenalo nejen vyhnout se jednomu dni vyučování, ale také zažít dobrodružný výlet někam na hrady a zámky a do vzdálených měst, kam jsme se normálně nedostali. A také se trochu vyřádit a zazpívat si po cestě v autobusu spoustu písniček. Byly to hlavně ty trampské a nesměla mezi nimi nikdy chybět „Niagára".
A ta se mi líbila nejvíc. Jednou mi to nedalo a začal jsem se ptát zběhlejších kamarádů, kdo vlastně tuhle krásnou písničku složil. Dostalo se mi poučení, že autorem písně je Eduard Ingriš, který žije kdesi v Americe. No samozřejmě, autor Niagáry je určitě někde blízko své milované řeky. V takové dálce dálek, že ho určitě nikdy nepotkám. A přál jsem mu to, protože realita v totalitní komunistické zemi nebyla vůbec veselá, děly se tady věci, se kterými jsem se nemohl v duši srovnat, přestože moje maminka mne k tomu v mém zájmu nabádala. ONI tu byli a tvrdili, že budou tomuto národu a této zemi vládnout ještě alespoň tisíc let.
Konečně po mnoha marných bojích, mi bylo jasné, že s NIMI v této zemi žít nemohu a nechci a že musím uprchnout. Nakonec se mi to v roce 1984 podařilo a já se pak po roce a mnoha průtazích v Jugoslávii a Rakousku ocitl konečně za oceánem na západě Spojených států v nádherném San Francisku.
Krajané, které jsem tady potkal, mne informovali o českých bohoslužbách, které se tehdy konaly na půdě zdejší univerzity. Samozřejmě jsem se tam vypravil a k mému velkému překvapení jsem tam potkal autora mé oblíbené Niagáry - hudebního skladatele Eduarda Ingriše, kterému jsem se vyznal z lásky k jeho písni. Zjistil jsem, že je to vlídný a dobrý člověk, snad nejlepší z těch, které jsem tady potkal. A přes rozdíl ve věku jsme k sobě našli silný přátelský vztah.
Byl jsem pozván k návštěvě v domě Ingišových v městě South Lake Tahoe u jezera v horách Sierry Nevady, kde na dosah ruky za hranicí s Nevadou už byla velká kasína. V nich se ovšem nehrála jen ruleta, ale také v nich vystupovali znamenití američtí koncertní mistři, kteří, jak jsem zjistil později, hráli i vážnou hudbu mého přítele Eduarda Ingriše.
Ta první návštěva byla ve znamení vzpomínek na dávná léta. Já mu vyprávěl o těch prozpívaných školních výletech, kdy jsem si tolik oblíbil jeho Niagáru, zase o tom, jak tahle jeho známá píseň vznikla - byla součástí jeho operety Trampské milování z roku 1931. Těch operet napsal za svého života několik desítek, také jednu operu a symfonii. A samozřejmě stovky trampských a jiných písní, které se zpívají a hrají dodnes.
V době mezi oběma světovými válkami patřil k nejúspěšnějším českým skladatelům. Znal se s Jaroslavem Ježkem, Karlem Hašlerem i Rudolfem Frimlem, mezi přátele, kteří ho často navštěvovali v jeho „muzikantské chatě " na Svatojánských proudech, patřili i tehdejší významní herci, například Zita Kabátová. Láska k přírodě a s tím související tramping a v jeho případě sjíždění řek na kajaku,se pak často odrážela i v jeho písničkách. Patřila k tomu samozřejmě i hra na kytaru. A protože Eduard Ingriš byl znamenitým skladatelem, rozhodl se, že napíše jednoduchou a zábavnou formou příběhů školu hry na kytaru. Nakonec z toho byly dva díly - pro začátečníky a pokročilé. A podle nich se pak učily hrát na kytaru generace trampů. Jedním z nich byl i Waldemar Matuška, jak se mi později přiznal při setkání na koncertu v Kalifornii.
Na mé další cestě ze San Franciska přes hory Sierry Nevady mi na kopcích nad South Lake Tahoe vypovědělo službu díky řídkému vzduchu mé vysloužilé auto. Snad jen díky setrvačnosti jsem dojel ještě posledních pár metrů k domu Ingišových v nádherné oblasti lesa nedaleko jezera. Eduard tam na mne čekal v doprovodu svých čtyř milovaných jezevčíků a jen se usmíval. „Zavolám do opravny, pro auto si přijedou a seřídí ho - zaplatím svou kartou a pak mi to pošleš." Na díky jen mávl rukou.
A pak jsme si povídali. O tom, jak k němu někdy v roce 1931 přišel tehdy ještě málo známý mladý skladatel Jaromír Vejvoda se svým novým foxtrotem Škoda lásky. A jak ho požádal, jestli by mu ten foxtrot nějak neupravil. Eduard Ingriš mu vyhověl a z původního foxtrotu nakonec v jeho podání vznikla polka, která později dobyla svět. Vejvoda uměl ocenit skladatelskou práci a nabídl tehdy známému skladateli, že ho uvede jako spoluautora. To Ingriš odmítl, protože nechtěl dělat lacinou reklamu mladému a zatím vcelku málo známému skladateli. Bude-li dobrý, jistě se prosadí sám. Byla to zřejmě chyba. Polka se ve válce dostala do světa a v roce 1946 získal za ni Vejvoda od Američanů za autorské právo asi třicet tisíc dolarů, za které si pak koupil kdesi hospodu - o kterou ovšem přišel po komunistickém puči v roce 1948.
„Ale nechme toho, raději si zazpíváme," ukončil to Eduard Ingriš, sedl si ke svému milému starému klavíru - přestože tou dobou už měl moderní japonský keyboard Yamaha - a začal z původních not hrát svou Niagáru. Začal zpívat a já se pak přidal, to dueto nám docela ladilo a mně nic nechybělo ke štěstí.
Při dalších návštěvách jsem měl příležitost vidět suvenýry z cest světem - bambusová kopí s pěkně vyřezávanými hlavicemi z tvrdého dřeva, které si přivezl od Indiánů z Amazonky v Peru, foukačky s jedovatými šipkami, sošky z Velikonočního ostrova i ostrova Pitcairn a hlavně množství fotografií a také unikátní barevné i černobílé filmy. Protože Eduard Ingriš byl už od mládí vášnivým filmařem a fotografem. A to mu zůstalo i do pozdějších dob, kdy se v emigraci v Peru stal dokonce profesionálním fotografem a pak pracoval i jako kameraman pro holywoodské filmové společnosti, které natáčely v peruánských džunglích dobrodružné filmy.
Stal se dokonce poradcem Ernesta Hemingwaye při natáčení filmu „Stařec a moře" a mezi jeho přátele patřili někteří ze známých herců, jako například John Wayne a jeho žena Pilar nebo také Marilyn Monroe.
V domě Ingrišových, kde jsem obvykle trávil dva dny, jsem si připadal jako v báječném muzeu. Na stěně obývacího pokoje visela Ingrišova kytara, která ho provázela při jeho mořeplavbách v letech 1956 a 1959, kdy jako kapitán balzového voru přeplul na popud svého přítele Thora Heyerdala přes Paciifik z Peru až na ostrovy Tahiti.
Také dokázal velmi poutavě vyprávět. O tom, jak koncertoval v roce 1928 na klavír na pražském hradu na banketu k narozeninám prezidenta Masaryka, kde získal vzácný suvenýr -prezidentův podpis na jídelním lístku z večírku. Protože jako jediný z přítomných měl tu odvahu zajít za státníkem, požádat ho o podpis a promluvit si s ním. Ta odvaha ho neopouštěla ani za války, kdy musel čelit německému gestapu. A samozřejmě ani po válce, kdy mu bylo jasné, že se do čelných pozic všude dostávají komunisté a snaží se ovládnout celou zemi. A to dost bez skrupulí hlavně po roce 1946, kdy bohužel vyhráli ve volbách.
Jak mi Eduard Ingriš vyprávěl, svolal si v roce 1947, kdy už komunisté plánovali převrat, jeden z komunistických činitelů hudební skladatele a v nabubřelém projevu jim líčil, jakou budou muset skládat hudbu. Jako vzor jim pouštěl ruské častušky. Byli velmi znechuceni a zděšeni, tím co se zřejmě chystá.
A tehdy si prý řekl, že pro toto nové panstvo skládat nebude, že raději odejde ze země. Začal si vyřizovat pas, což už prý tenkrát nebylo zrovna jednoduché, protože rozhodující místa i v policii obsazovali komunisté rychle svými lidmi. Ale podařilo se a Eduard si umínil, že se vydá hodně daleko, do Jižní Ameriky, kam ho lákaly už dříve přečtené cestopisy. Nakonec se mu podařilo odjet na konci roku 1947, kdy už komunistický puč byl na spadnutí.
Při jedné z návštěv, kdy jsme spolu strávili krásné odpoledne na břehu menšího jezera Fallen Leaf Lake v horách Sierry Nevady, mi můj přítel vyprávěl o své dvoutýdenní plavbě lodí, kde prožil krátkou a samozřejmě beznadějnou lásku k brazilské dívce Enile - a mnoho dalších příhod, které by možná vydaly na kratší román. O tom, jak zůstal nějaký čas v Rio de Janeiru,kde se mu líbilo a kde měl příležitost jako hudebník pracovat pro československého velvyslance a diplomaty, jakým otřesem byl pro všechny rok 1948. Zůstal v Brazílii a vydal se tam, kam ho srdce vždycky táhlo - na Amazonku do Peru. Tam prožil mnohá dobrodružství- fotografoval a filmoval Indiány v džunglích kolem Amazonky, provázel na jeden z ostrovů cestovatele Hanzelku a Zikmunda, kteří tam tehdy pobývali na své velké cestě a ve kterých získal přátele na celý život. A působil také jako dirigent peruánského symfonického orchestru, vydal tam i gramodesky se svou hudbou a vděční Peruánci ho zařadili do svých školních učebnic a později obdržel posmrtně i státní vyznamenání.
Při těch návštěvách v domě Ingrišových, na které jsem se vždycky nesmírně těšil, mi můj přítel někdy přehrával své písničky z původních nahrávek a někdy jsme spolu vyjeli do města, kde měla jeho žena paní Nina Ingrišová obchod se zdravými jídly a pochoutkami, vyzdobený na stěně krásným peruánským ženským krojem a dalšími suvenýry z cest. A také modelem jeho balzového voru Kantuta. A zatímco jsem si prohlížel tu neobvyklou výzdobu, namíchala mi paní Nina výtečnou ovocnou zmrzlinu, abych zapoměl na horko tam venku.
Měl jsem radost, že jsem pomohl „dát dohromady" Eduarda Ingriše s Waldemarem a Olgou Matuškovými. Stal se jejich poradcem při sestavování LP gramodesky „Niagára“, kterou vydali v emigraci. Přestože se s ním už osobně nestačili sejít-na rozdíl od velkého trampa a zpěváka Jana Vyčítala, který mu ještě při návštěvě Kalifornie zazpíval. Ale to už byl autor Niagáry velmi nemocný. Měl radost, když jsem mu po návratu z Peru líčil, jak jsem v Limě navštívil hrobku jeho celoživotní patronky, svaté Růženky z Limy, jak jsem jí v duchu vyřídil jeho pozdravy. Protože tato svatá patronka prý nad ním celý život držela ochrannou ruku a pomáhala mu. A pak jsem ho mohl potěšit ještě v roce 199O, kdy jsem zase poprvé navštívil Prahu a setkal se tam s jeho sestrou Melánií Ingrišovou. Bydlela stále v jejich původním bytě na Smetanově nábřeží s nádherným výhledem na Vltavu a Hrad. Když jsem mu pak předal fotografii pohledu z jeho okna, rozzářily se mu oči.
Ta poslední návštěva u mého přítele byla nejsmutnější. Eduard Ingriš zemřel v roce 1991 a já při mé cestě do jeho rodiště Zlonic navštívil místní památník, kam umístili urnu s popelem a některé památky na jeho skladatelskou dráhu i cesty světem. A při té příležitosti pořídil jeden z mých známých můj snímek u urny s popelem. Na fotografii je vidět zvláštní mlha, která se zdá být obrysem lidského těla. Možná se můj přítel Eduard přišel tehdy rozloučit, kdo ví? Já tomu pevně věřím...
Při jedné z posledních návštěv v South Lake Tahoe mne vzala paní Nina Ingrišová do jednoho z velkých kasín na nevadské straně. Ve velké koncertní síni tam právě měli na programu vážnou hudbu z díla Eduarda Ingriše. Známá americká virtuozka na housle, se kterou jsem po koncertu hovořil se mi svěřila, že se cítí být velmi poctěna tím, že může hrát skladby tak velkého umělce, jakým byl Mistr Ingriš. A tak jsem si říkal, že by tato její slova měli slyšet všichni u nás doma, kde stále není plně doceněn. Velice mile mě proto překvapili před několika lety výborní ochotničtí herci z Rynárce u Pelhřimova, kteří nastudovali jeho operetu „U panského dvora". Na pozvání paní Niny jsem se mohl zúčastnit slavnostní premiéry a po ní si pak zazpívat s herci Niagáru. Jak mi sdělili, všech 18 plánovaných představení operety bylo už dopředu vyprodáno.
O propagaci díla vynikajícího skladatele, cestovatele a mořeplavce Ingriše se starala nejen paní Nina Ingrišová, ale také někteří naši cestovatelé, zejména ing. Miroslav Zikmund, který se z velké části postaral o to, aby se památky na Eduarda Ingriše dostaly do cestovatelské expozice muzea ve Zlíně.
Vladimír Kříž
***
Anotační foto: Eduard Ingriš v San Francisku roku 1987, autor V. Kříž
Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně
Další fotografie archiv Vladimíra Kříže a Niny Ingrišové Zobrazit všechny články autora
