Chvála idolů
Tato chvála velmi úzce navazuje na předchozí chválu hrdinů, a proto se nikdo nesmí divit, že bude také velmi osobní a také nebude bezproblémová.
Tak jako má každý své hrdiny, má i své idoly. Ty se samozřejmě také mění v průběhu našich životů a možná stovky z nich jsou totožné pro miliony jedinců. Už proto je třeba dávat bacha raději většího, než menšího, abychom to se zbožňováním svých idolů příliš nepřehnali! A protože nemám rád příliš kolektivní nadšení, opět zaměřím svou „chválu“ na idoly bohužel většinou pozapomenuté.
Mým prvním jednoznačně chvály hodným dětským idolem byl Punťa, který byl asi stejně starý jako já, a který hrdinně chránil svou krásnou psí slečnu Kiki.
Ano, byl to hezký pejsek z předválečného dětského kresleného komiksu, který kreslil René Klapač, a textové bubliny psala – nomen omen – Marie Voříšková! Protože jsem byl ještě věku předškolního, ty příběhy mi četl děda. Je docela zajímavé, že Punťa u mne zvítězil nad další kreslenou postavičkou – jen nepatrně starším a mnohem známějším Sekorovým Ferdou Mravencem. A do třetice za války, to jsem už sám louskal první písmenka dalšího komiksu Fischera a Foglara o Rychlých šípech v předválečných číslech Mladého hlasatele, které mi laskavě půjčoval můj starší bratr. Tehdy jsem všech pět protagonistů – tentokrát velmi známých – považoval jak za idoly, tak i hrdiny. Asi posledním mým „papírovým“ idolem byl pak pro mě kapitán Nemo, ale nikoliv ten Verneův, ale hrdina řady knížek českého spisovatele J.M.Trosky.
Další mé idoly už jsou z masa a kostí, a to z materiálů rozhodně mimořádně dokonalých. Opět bych jich mohl vyjmenovat desítky, ale dovolím si připomenout pouze tři. Hned v roce 1948, to jsem už jako třináctiletý sportoval „na plný pecky“, jsem nesmírně obdivoval jen o pět let staršího Boba Mathiase. Tento mladý Američan se stal v Londýně nejmladším olympijským vítězem v desetiboji, a přestože jsem byl sportovně docela všestranný, tak nějak jsem si nedovedl představit, že bych to za pouhých pět let mohl dokázat také. A představte si, nemýlil sem se … Z mých sportovních hrdinů-vzorů nesmím zapomenout na dva volejbalové mistry světa. Josefa-Buldu Musila, dokonce dvojnásobného mistra světa, nejlepšího našeho volejbalistu století a jednoho z osmi nejlepších na světě! Bulda, ač poměrně nevelký nahrávač dovedl na albertovských kurtech zasmečovat v montgomeráku, v „maďarkách“ a se sportovním pytlem v druhé ruce. Na smeč mu nahrával kamarád a viděl jsem to na vlastní oči! Ovšem ještě větším idolem byl pro mne kapitán volejbalových mistrů světa z roku 1956 Zdeněk Malý. V době našich studií byl nejen odborným asistentem na katedře tělovýchovy a sportu Matematicko-fyzikální fakulty, ale i trenérem našeho fakultního i univerzitního družstva a byl skvělý jako člověk po všech stránkách.
Bob Mathias Josef Musil Zdeněk Malý
V tomto výčtu nemohou chybět ani mé idoly ze světa uměleckého. Protože naprostá většina z nich je mé generaci dobře známá, netřeba je asi jmenovat, takže se opět omezím pouze na dvě mé „speciality“. Je to americký humorista a kreslíř James Thurber, kterého měl rád i Miroslav Horníček, a jehož skvělé karikatury obveselovaly vojáky na západní frontě v Druhé světové válce. Dále je to pak Jiří Eliáš, téměř slepý barový klavírista, který hrával ještě v padesátých letech v pražském Cherry klubu. Jeho píseň na text surrealistického básníka T.R.Fielda mi zní v uších dodnes: „Mým domovem, tichá je putyka, snem mým je sklenice plná, mou láskou bývala gotika, nežli baroka smetla ji vlna.“
J. Thurber J. Eliáš
A ještě musím „udat“ alespoň dva své vědecké hrdiny - idoly. Tím prvním je poměrně známý spisovatel a fyzik František Běhounek, který už do svých třiceti let se zúčastnil dvou výprav k severnímu pólu a při té druhé v roce 1928 dokonce přežil ztroskotání. Jméno druhého vědce bude asi pro většinu lidí bohužel neznámé. Je to teoretický fyzik, nositel Nobelovy ceny P.A.M. Dirac (1902 – 1984). Přitom Diracova rovnice a další jeho teoretické objevy jsou zcela srovnatelné s objevy Alberta Einsteina, na kterého navazoval. Nám „matfyzákům“ Dirac imponoval hlavně tím, že jeho diplomová práce byla prý sepsána na jediné stránce papíru a s její obhajobou měl problémy, přestože brzy posunula kvantovou fyziku tak, jako žádná jiná.
F. Běhounek P.A.M. Dirac
Pokud to někomu náhodou připomíná současné problémy obhajob diplomových prací na našich současných vysokých školách, pak se kardinálně mýlí. Diracova asi nejkratší diplomka v historii je chvályhodná tak, že pro ni prostě nenalézám slov!
.jpg)
