Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Liliana,
zítra Dorota.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíčku v Americe (24)

Jak chutnají Američanům knedlíky

Prošli jsme postupně třídami, kde se vyučovala chemie, přírodověda, základy výživy, zemědělství, kreslení a fotografování, truhlařina, práce na počítačích, angličtina a němčina. Každá třída byla buď přímo pomůckami k výuce vybavena, nebo sousedila s další místností, kde byly pracovní stoly s potřebnou výbavou, u přírodních věd byly mikroskopy, kahany, lidské kostry a makety zvířat. Viděli jsme obrovskou truhlářskou dílnu, jejíž strojové a materialní vybavení by jí mohl leckterý náš soukromý podnikatel závidět. Perfektně vybavená rozhlasová a televizní studia, fotokomory a počítačová centra s napojením na internet. Největší prostor, určený pro praktickou výuku, byl věnován autodílně.

“Tady se žáci seznámí se základy oprav a běžné údržby automobilů. Když mají dobrý prospěch a dobře se chovají, mohou si zde ve volném čase provádět vše potřebné na svých starších autech.”

Když nás pan ředitel seznámil i s touto perfektní vymožeností, kterou škola nabízí svým žákům, odvedl nás do knihovny. “Zde se během týdne vystřídá postupně každá třída. Doprovází je vždy kantor a celou hodinu si zde mohou číst, na co mají chuť.” Ve velké místnosti, odpovídající rozsahem asi pěti třídám, je rozmístěno několik regálů s knihami a velké množství stolů, u nichž, roztroušeno po celé knihovně, sedělo několik studentů. I zde jsem se setkali s výjimečným žákem, který, řekl bych pěkně “zašitý”, seděl v koutu knihovny, neměl před sebou žádnou knížku a s hlavou na stole tvrdě spal. Pan ředitel s ním zacloumal, pronesl k němu nějaký dotaz, žák znechuceně něco odvětil a my pokračovali dál.
“Honzo, víš co řekl ten kluk ředitelovi? Že prý něco včera oslavoval a trochu přebral a že se musí vyspat.”

 

Ještě než vstoupíme na závěr do sborovny, musím se vrátit k prohlídce jednotlivých tříd. Byli jsme na to předem s Danou upozorněni, že těžko budeme hledat mezi žáky učitele. Byla to ve většině případech pravda, zejména u starších ročníků. Pokud ve třídě probíhala nějaká společná práce nebo procvičování látky, seděl učitel vždy u někoho v lavici a jednotlivcům něco vysvětloval nebo pomáhal se složitou úlohou. Tím, že všichni, žáci i kantoři, byli vedeni k tomu, pokud vstoupí ředitel do třídy, aby se nenechali rušit a pokračovali ve své práci, a vyučující se oblečením nijak od studentů nelišili, bylo skutečně obtížné, pro cizí osobu, je – učitele – vyhledat.

Se sborovnou sousedila ordinace pro školního lékaře a přímo proti ní, byla další specialita – školní vězení. Byla to asi nejmenší místnost ve škole, tak dva krát dva metry.

“Vězení využívá učitel jen pro opravdu neposlušného žáka. Ten se sem pak za trest po příchodu do školy odebere a opouští je až s odchodem jeho spolužáků domů. Někdy zde stráví třeba i tři dny.” Zajímavý způsob výchovy. Dozvěděli jsme se ještě, že nesmí mít nic u sebe a vlastně se zde, třeba až osm hodin, nudí koukáním do zdi. K sledování, jak se ve “vězení” chová, pak slouží opět průhledové okénko ve dveřích nasměrované přímo ke sborovně. Zde naše prohlídka končila. Na pana ředitele již čekala návštěva v jeho kanceláři a nám nezbývalo než se rozloučit. Mně však zůstalo na mysli mnoho nezodpovězených otázek. A Dana se, pokud jí vědomosti stačily, snažila vysvětlovat: “Osmnáctileté děti, když ukončí povinnou školní docházku, nejsou vlastně ničím. Mají možnost si vybrat buď vysokoškolské studium, nebo jít pracovat. Někteří hoši se upíšou armádě, kde mají zajištěnou mzdu, stravu a zdravotní ošetření. Po dvou letech služby, pokud si dále prodlužují tuto smlouvu až do důchodového věku (v armádě ve čtyřiceti letech), mohou na náklady státu při vojenské službě buď vystudovat, nebo se vyučit třeba i několika řemeslům. Dobrý, brácho, viď? A ti, co se jim nechce studovat ani makat a ani jít k armádě, pak si mohou na úvěr vyzvednout od mnoha různých společností platební karty. S těmi vydrží tak dva tři roky žít. Pak přijde soudní vymáhání a zaplatí za ně rodiče, což bývá obvyklé, nebo je zavřou. Učební obory v takovém rozsahu jako u nás v Čechách zde nemáme. Řemeslu, které se některému z dětí zalíbí, se naučí v práci od zkušených a starších pracovníků.”

 
 
Z práce jsem se toho dne vracel velmi svižně, protože jsme měli ještě s Danou stačit slavnostní zahájení Sýrového dne. Několik desítek metrů od hotelu mi opět zavlála nad hlavou ta americká vlajka s indiánem. Ta mi, kdykoliv jsem ji míjel, nedala spát. Stále jsem přemýšlel, jak ji získat. Když se nepodařilo sestře přemluvit majitele, aby slevil, pak já už snad nemám vůbec žádnou šanci. A přece to byl můj stálý sen. Dana už byla tentokrát připravená k okamžitému odjezdu. Provedl jsem očistu a nahodil lepší oblečení, abych jí nedělal ostudu. Za deset minut jsme vyrazili na známou “lochnesku” – houpavou silnici směřující do Monroe.
“Teď máme, milý bratře, chvíli čas, abych ti mohla říci něco o těch slavnostech. Nečekej žádné zázraky. Jedná se vlastně o takovou napodobeninu našich vesnických poutí. Skoro každé městečko v Americe pořádá za rok několik různých oslav. Vždy se nějak jmenují, ale podobají se sobě jako vejce vejci. Buď jedeš na Sýrový den, nebo na Vinný, nebo Kovbojský či Indiánský,… no prostě je tam vžy plno atrakcí, a pokud je z toho pro město nějaký výtěžek, většinou se daruje různým nadacím pro děti, nemocné nebo chudé. Sýrový den v Monroe má mnohaletou tradici, protože všude v okolí jsou velké podniky na výrobu kvalitních sýrů, zásobující většinu států USA. Takže uvidíš vlastně předváděčku jejich výrobků s ochutnávkou. Budeš se moci najíst dosyta, i když vím, že bys raději odjel na nějaký Klobásový den.”

Našli jsme volné parkoviště nedaleko náměstí. Již jsem se dříve zmínil, že zakladatelé tohoto městečka pocházeli z Norska a vtiskli mu tak trochu evropský ráz, když kolem kostela vytvořili při výstavbě domů velké prostranství. Zde byla postavená velká tribuna, kde hrál orchestr převážně švýcarské lidové písně, při kterých nesmělo chybět jódlování. Kolem dokola, podél kostela, bylo rozestavěno velké množství různých stánků – skutečně jako u nás na pouti. Suvenýry, oblečení, veškeré s potiskem Sýrový den 1998, stánky s občerstvením a veliký stan s několika výrobci sýrů, kteří zde prezentovali své výrobky formou ochutnávky. Nechyběly ani kolotoče a houpačky, pro něž byl vyčleněn prostor na okraji městečka. Ze dvou stran, z bočních ulic, se shromažďovali lidé k průvodu. Drželi se různých transparentů, opírali se o vlajky Spojených států, Švýcarska, Norska a Wiscosinu. Nemohli jsme s Danou nezavzpomínat na naše mládí, kdy jsme se museli povinně zúčastňovat obdobných průvodů na Prvního máje. Shodli jsme se na tom, že sice čela našich průvodů nebyla tak pestrobarevná – vše bylo v nádechu rudé, ale nesly se ještě kromě transparentů na dřevěných tyčích hlavy Leninů, Stalinů, Gottwaldů a dalších pohlavárů.

“Pamatuješ si, Honzo, jak ti jednou dal někdo cizí do ruky rudý prapor a ty jsi nevěděl, co s ním. Když jsi ho přinesl domů, babička ti z něj tenkrát našila trenýrky.”

Do zahájení zbývalo ještě dost času a my jsme se vydali na obhlídku. Dana každému koupila kornout se smaženými sýrovými kostkami – byly vynikající. Sestra, která se s každým ráda zapovídala, mě stačila seznámit s majitelem stánku, kde tuto pochoutku vyrábělo asi deset lidí. Ten pochopitelně nadšen, že se o jeho zboží zajímá Evropan, mě provedl celým zázemím a vysvětlil celý výrobní postup. Ačkoliv jsem je doma několikrát zkoušel, nikdy se mi nepovedly. Musel jsem nakonec konstatovat, že kvalita sýrových kostek máčených v ochuceném těstíčku a smažených ve fritéze spočívala v perfektním sýru. Ve velkém stanu jsme pak obcházeli jeden stánek po druhém a všude jsme ochutnávali. Napočítal jsem v nabídce přes šedesát různých chutí. Vše však byly sýry tvrdé.

“Nevyrábějí zde tavené měkké sýry. Ale ten si můžeš udělat sám doma. Smícháš kysanou smetanu a žervé s práškovým sýrem, kterých je v krámech nepřeberné množství, a vyšleháš z nich dobrý pomazánkový sýr.”

Z reproduktorů na náměstí se začal ozývat zahajovací projev. Přemístili jsme se se sestrou k ulici, odkud začínal vycházet průvod. Za čelem průvodu šla školní kapela, kterou tvořilo asi šedesát žáků ve věku od osmi do patnácti let. Celá přehlídka dětí, které byly v různých úborech a maskách, trvala více jak hodinu. To byli hlavní aktéři dnešní “demonstrace”, propagující zdravou výživu. Jen ti nejmenší měli rodičovský doprovod.
“Ještě ti musím vysvětlit, jak ses mě ptal, proč mají skoro všichni ty divné trojúhelníkové klobouky, které vypadají, jako by na hlavě měli naražený velký kus ementálu. Jednou v televizi, asi před třemi roky, vyprávěl jistý účastník nouzového přistání, že vezl takovýto kus sýra a před dosednutím letadla si jej položil na hlavu. Prudkým nárazem o zem se jeho hlava do tohoto bochníku zabořila a jemu tak zachránil život. Chytrý podnikatel začal krájet molitan na trojúhelníky a prodávat je po celých Státech jako sýrové klobouky. On si tím namastil kapsu a Američané z toho mají “druhé Vánoce”.

Po ukončení oslav mi sestra udělala velikou radost, když mi u jednoho stánku nechala, do krásně zdobeného dřeva vypálit na počkání KURKAÝS FARM a u druhého mi koupila velký bílý kovbojský klobouk, úplně stejný, jako nosili naftoví magnáti v americkém seriálu Dallas.
“Tu tabuli si vyvěsíš na chatě, aby každá návštěva věděla, že vstoupila na pozemek Kurkovic ranče. A klobouk máš místo té drahé vlajky s indiánem.” Ten klobouk nakonec způsobil, že mě v něm má vlastní žena a nejmladší syn málem přehlédli, když jsem po předčasném příletu, o hodinu dříve, čekal na ně před pražským letištěm.

Pobyl jsem si dva dny v práci a už zde byl další naplánovaný výlet. Do mého odjezdu zbývalo několik dní a Dana začínala mít pocit, že jsme toho ještě mnoho nestihli.
“Dneska jedeme za Davidem a Dančou do Kenoshy. Musíme ji přivítat po jejím návratu z domova, a kdyby to Pavlovi nevyšlo, bude tento den pro vás i rozloučením.”
“Co, co,… co jako, kdyby to Pavlovi nevyšlo?” vykoktal jsem ze sebe. Nikdy jsem vlastně nepostřehl, jestli mě občas seznamovala s plánem cesty pár hodin před jeho realizací s úmyslem mě překvapit, nebo proto, že si už nepamatovala, který výlet z toho nepřeberného množství nápadů, co si stále vymýšlela, jsme již spolu naplánovali. “Říkala jsem ti přeci že ten poslední týden, co zde budeš, chce přijet Pavel s Mary na dovolenou, aby si tě trochu užili. A jestli jsem ti to dřív neřekla, tak teď už to víš.” Mrzelo mě, že se s námi nemůže návštěvy zúčastnit Tonda. Byl opět na tři dny na služební cestě a já měl tušení, že už tentokrát David nebude chtít odkládat návštěvu té vyhlášené české restaurace. Nakonec je to zřejmě má poslední cesta k Michiganskému jezeru a Tonda s Danou si tam na dobré jídlo jistě později zajedou.

Do Kenoshy jsme dorazili již v odpoledních hodinách, a protože byli ještě oba v práci, zajeli jsme se za nimi podívat. Obchody, v kterých pracovali, David jako vedoucí a Danča jako zástupce, byly od sebe vzdáleny necelých sto metrů. První slova, která David pronesl, byla: “Maminka, je prima, že už jsi tady s Honzou. Dnes půjdeme na tu večeři.” A hned začal zařizovat, kdo jej zastoupí, aby mohl odejít dříve domů.

Na Danču jsme museli chvíli počkat. Mně David nabídl k ukrácení dlouhé chvíle pravé nefalšované plzeňské pivo. S díky jsem je po dvou měsících pomalu vychutnával. “To jistě přivezla Danča z domova.”
“Neé. Ona skoro nic nepřivezla. Já jsem koupil tady v Kenoshy.” Měl větší radost než já, když viděl, jak labužnicky popíjím, a já nenašel ani odvahu se ho zeptat, kolik stálo. Jistě bylo hodně drahé a měl pro mě v lednici připravené ještě dvě. Za necelou hodinku přijela Danča a strhlo se veliké vyprávění o domově. Přestože jsem věděl o jejím hezkém vztahu k Davidovi, plném lásky, nemohlo mi uniknout, že má po těch dvou letech odloučení stále silný stesk po domově. Nedivil bych se, kdyby se jí časem podařilo Davida přemluvit a odstěhovali se do České republiky. Při tom štěbetání obou děvčat jsme ani nepostřehli, že David již stojí oblečený u dveří. Byl nejvyšší čas odjet do té slíbené restaurace.

Jednopatrová budova, stojící u okresní silnice, která byla souběžná s expreskou sever – jih, měla v přízemí zařízenou pěknou restauraci. V patře bydlela rodina majitele. Parkoviště bylo vyzdobeno několika evropskými vlajkami, jimž vévodily česká a slovenská. Nad vchodem byly na fasádě namalované dvě krojované osoby. Muž v typickém českém a žena ve slovenském kroji. Nápisy a světelné reklamy do okolí oznamovaly, že se zde podávají nám tolik známá jídla: Pečená kachna, vepřová pečeně a ovocné knedlíky.

Když jsme vstoupili, hned jsme se s Danou na sebe mlčky podívali a určitě nám hlavou proběhly stejné myšlenky: “Tomuhle se říká česká hospoda! Ne ta špinavá špeluňka, kterou jsme navštívili v městečku Hillsboroo.” První místnost, předělená zástěnou, byla vybavena barovým pultem – což je v amerických restauracích nezbytné pro hosty, kteří čekají na uvolnění míst u stolu, a v druhé, větší části bylo sedm čtyřmístných stolů. Zadní místnost, určená nekuřákům, měla stejnou kapacitu. Na stěnách, obložených dřevem, byla bohatá výzdoba. Obrazy Prahy, Bratislavy a jiných měst z Čech i Slovenska, ručně vyřezávaný znak Československa, několik valašek, džbánky, keramika a loutky panenek v českých a slovenských krojích. Na zástěně, oddělující jídelní prostor od baru, pak bylo několik malých vlaječek evropských států, a jak jsme se později od majitele dozvěděli, byly zde zastoupeny pouze ty státy, jejichž bývalí příslušníci byli pravidelnými strávníky v této restauraci.

Davida, který zde byl již “stálým” hostem, společně s námi přivítal sám majitel. Jeho rodná slovenština – pocházel od Bratislavy, postrádala jakýkoliv anglický přízvuk. Nikdy bych nevěřil, že už zde žije skoro deset let. Když jsme se najedli, přisedl si k našemu stolu a více než hodinu si s námi povídal. Dlouho nemohl pochopit, kdo z nás je Američan a který přijel jenom na návštěvu, když všichni mluvíme česky a David ještě občas “sklouzl” i do slovenštiny.

Aniž bychom chtěli nějak pochlebovat, museli jsme stále jenom chválit a chválit. Kuchyň byla vynikající. Každý jsme si objednali něco jiného – Dana slepici napaprice, David kachnu s knedlíkem a se zelím, já vepřovou pečeni a Danča, která se stále vyhýbala masu, si dala smažené rybí filé. Knedlíky jak od babičky, omáčka jak od maminky, zelí správně zahuštěné a ochucené, maso jako dortík…, prostě nemělo to chybu. K tomu pak lahvová dvanáctka, buď Staropramen, nebo Velkopopovické.

 
 
“Kdo ti vaří? Jak jsi tady dlouho? Jak ti jde kšeft s českou kuchyní? Jak chutnají Američanům knedlíky?” Otázky se na něj jen hrnuly a on nám trpělivě a rád vyprávěl. “Jsme tady s manželkou, je též ze Slovenska a máme desetiletou dceru. Začal jsem v Americe zedničit a před čtyřmi roky jsem koupil tuto hospodu. Počítám, že za čtyři roky ji splatím, prodám a postavím větší. Kšefty mám veliké a někdy mi nestačí ani místa pro tolik zájemců. Chodí sem hodně Evropané, hlavně Poláci, Maďaři a Němci, ale chodí i hodně rodilých Američanů. A do „psích balíčků“ nedáváme ani tolik zbytky, protože si většinou objednávají dvě jídla a to druhé jim balíme domů. Nejvíce si odnášejí ovocné knedlíky sypané tvarohem nebo skořicovým cukrem.

Američané mívají problémy s jezením knedlíků. Podívejte se tamhle k vedlejšímu stolu. On si ho nepřendá z přílohového talířku do omáčky k masu, ale ulamuje ho a přikusuje jako chleba. No, a já si ještě v zimních měsících přidělávám práci. Na dvoře každý týden porazíme prase a děláme klasické zabíjačkové hody a hlavně pravé domácí klobásky. Ptali jste se, kdo mi vaří? Zkoušel jsem to asi se třemi Američany, ale pak jsem zjistil, že „amíka“ nenaučíš naši kuchyň, i kdyby byl vyhlášeným expertem. Teď mám šikovného Slováka a střídáme se za plotnou společně. V obsluze vládne manželka a pár místních děvčat. Zde zase nemohu mít žádného domorodce, protože většinou nezná pořádně jazyk a hlavně mentalitu zdejších lidí.”

Byly to skoro vyčerpávající odpovědi. A kdyby nemusel odejít do kuchyně, protože se naplnila hospoda, jistě bychom vyprávěli ještě hodně dlouho. Dana slíbila, že se určitě ještě zastaví, přístě už s manželem. “A ten mluví také česky,” dodala ještě na rozloučenou.

Děti jsme doprovodili ještě k domovu, kde mělo dojít k mému rozloučení s Davidem a Dančou. Ze sestry však vypadl návrh, který již beztak dlouho nosila v hlavě. “Ještě se nelučte, já volala Pavla a on mi potvrdil, že ten poslední týden, co zde bude Honza, přijedou s Mary, a až budou odjíždět, pojedeme s nima, a uděláme si zde u vás poslední rozlučovací večírek. Souhlasíte? Dobrá, teď je to O.K.”. Pak jsme se už vydali se sestrou na cestu nám již tak známou – Kenosha – New Glarus.

Pokračování příště…

 
Text: Jan Kurka
Ilustrace: Aleš Böhm
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
 
 Datum
Jméno
Téma