Možná leckoho napadne, co má tento malý obrázek společného se sukní? Je to ale jednoduché, tak to prostě dopadne, když si „módní barbar“ vybere pro své chválení nesmyslný námět! Takže pokorně prosím, až žádám ctěné čtenáře a zejména čtenářky o značnou dávku shovívavosti. Co je to sukně, to ví jistě každý, takže obvyklé úvodní definice nebude třeba. Opět se ale pokusím tak trochu netradičně podívat sukním pod sukně. Zařazení dalšího zajímavého obrázku pak přináší jakousi nápovědu, že v této chvále bude pojednáno o tom, jak se v průběhu staletí experimentovalo s touto dolní částí zejména ženského oděvu.
Adamovi a Evě v subtropickém a tropickém ráji pochopitelně stačil fíkový list, i když tak trochu váhám, zda byl tehdy vůbec potřebný… No budiž! V klimaticky chladných oblastech zejména v době ledové ale bylo zapotřebí něco většího a zejména teplejšího, a nabízel se kožešinový odpad z ulovené potravy. Stále ještě samozřejmě jako unisex – oděv. A to platilo i ve starém Egyptě, kde sukně nosili zejména faraonové a pochopitelně nikoliv kožené, ale asi bavlněné nebo lněné. Univerzální sukně a různé suknice se pak udržely po celou antiku, i když jak ze západu, tak i z východu se řečtí i římští bojovníci pomalu seznamovali s kalhotami. Přitom sice zjišťovali, že se v kalhotách asi lépe bojuje i jezdí na koni, zatím je ale tato novinka moc neoslnila. Takže zpět k sukním.
Jak se vyvíjely dámské sukně v průběhu času, to můžeme samozřejmě chválit nebo se jim smát už pouze na dobových obrazech a je zajímavé, že po celá staletí se téměř vůbec neměnila délka sukní. Přesněji řečeno, zatímco horní okraj sukně se přesouval od boků až pod ňadra a pak zase zpět do pasu, sukně vždy sahala až na zem! No a na to, abychom spatřili na veřejnosti ženský kotník, museli pánové čekat doslova celé věky, a pohledu na obnažená kolínka se dočkali až kolem poloviny 20. Století! Samozřejmě se pak zkracování sukní občas přehánělo tak, že puritáni běsnili!
Už je ale načase, abych konečně začal chválit sukně svým možná pod trochu kuriózním úhlem pohledu. A začnu zeširoka. Přiznám se, že už ve školních letech jsem se divil, proč mají naše klučičí trenýrky nohavičky volné, zatím co holčecí jsou staženy gumou! Nechal jsem to ale koňovi, neboť jsem věděl, že ten má větší hlavu. Ale teď to hlavní. Od té doby jsem začal holkám, a postupně slečnám a ženám závidět sukně! Musím ale vysvětlit proč.
Už od raného dětství vlastně až do současného požehnaného stáří jsem totiž vždy ráno při oblékání „bojoval“ hned s dvojími kalhotami. Rozespalý jsem balancoval nejprve na jedné a pak na druhé noze, abych se trefil do těch dvou správných kalhotových otvorů. Občas jsem si dokonce v duchu přál, abych měl rovnováhu jako Věra Čáslavská na kladině. Ať jsem se snažil sebevíc, téměř vždy mi některý prst někde uvízl. A to prosím mám na každé noze těch prstů hned pět, takže možností bylo nespočet! A navíc se to ještě opakovalo při navlékání dalších kalhot dokonce často i večer, když se místo volné noční košile prosadilo moderní dvoudílné pyžamo. Až po jisté době jsem alespoň to ranní „prstové nebezpečí“ poněkud zažehnal tím, že jsem si ze všeho nejdříve nasadil ponožky, a to pyžamo jsem opět nahradil noční košilí.
To však stále ještě není vše. Jak tak šla léta, začal jsem dokonce závidět Skotům jejich kilt! Dobře vím, že závist je strašná vlastnost, ale nemohu si pomoci. Stále jen marně doufám, že se ta pánská móda konečně umoudří a dopřeje pohodlné sukně i nám mužům.
Takže na závěr odvážně volám – chvála sukním! Pánové – přidejte se! Prosím!
Chvála sukní
