Na pořad tohoto poněkud chaotického chválení přichází činnost, která se líbí snad každému živému tvoru a vlastně navazuje na minulou chválu domácích mazlíčků. Vždyť jistě si velmi ráda hraje kočka s myší či s papírovým bábrletem, pes se marně točí dokolečka za svou oháňkou a moc rád přináší věci, které mu páníček hodí, kosáci si pak rádi pohrávají s žížalou. Jako obyčejně se však zcela sobecky zaměřím na činnost tvora homo sapiens sapiens, za kterého se všichni považujeme.
Pod pojmem hra si můžeme přestavit doslova leccos. Na příklad hru na různé hudební nástroje, hru divadelní, televizní či rozhlasovou, přirozené hry dětí, společenské a sportovní hry všeho druhu včetně Olympijských her. Ano – „ve hře hledej zálibu, holduj tanci pohybu“, to zpívali Voskovec a Werich už v době mého narození. Samozřejmě v celé lidské historii se pak prosazují i různé hry zpravodajské či diplomatické a nesmíme ani zapomenout na hry či hrátky milostné, a ani na Lásky hru osudnou, kterou odhalili další dva naši velikáni - bratři Čapkové. V této chvalbě bych se ale chtěl zaměřit na člověčí hry an sich.
V tomto případě je hra vlastně velmi důležitá a samozřejmě velmi chvályhodná činnost jednoho či více lidí, kterou vykonáváme obvykle pro zábavu, relaxaci a potěšení, což je jakási definice. Přitom paradoxně některé hry ani nemusí mít konkrétní smysl, nebo naopak mají smysl zcela nesmyslný. Důkazem je na příklad – fotbaloví fandové mi snad prominou - pochybné honění se za kulatým nesmyslem. A člověk by snad ani nebyl člověkem, kdyby i tak báječnou a chvályhodnou činnost jako je hra zcela nesmyslně dovedl ad absurdum a vymyslel hry sázkové a dokonce i pekelné hrací automaty se všemi tragediemi, které tato monstra přinášejí. Opatrní bychom měli být a dávat bacha raději většího než menšího i v případě her počítačových, když se to přehání! Není snad třeba zdůrazňovat, že tato oblast her prostě příliš chvályhodná není…
Když možná trestuhodně pomineme hrátky milostné, tak na opačném konci spektra her jsou pak hry didaktické, strategické a všeobecně vzdělávací. Možná málokdo ví, že dokonce existuje věda zvaná ludologie, která se zabývá rolí her v lidské společnosti. A zde se nám jistě ihned vynoří v paměti jméno Jana Amose Komenského a jeho báječné heslo – „schola ludus“ – „škola hrou!“
Ano, náš velký Jan Amos byl zřejmě první v Evropě, kdo poznal bohulibost her při školní a vlastně jakékoliv výuce a zasloužil se tak o další vývoj druhu homo ludens – tedy hrajícího si člověka, který poznává, vyvíjí, zdokonaluje své schopnosti a rozšiřuje své vědomosti prostřednictvím her! Friedrich Schiller pak dokonce tvrdil, že „člověk je člověkem pouze tam, kde si hraje!“
Teď ale je třeba, abych zanechal snad sice chvályhodné, leč možná už únavné rádoby osvěty a na závěr trochu nostalgicky alespoň krátce zavzpomínal na dětské hry našeho mládí.
Je jasné, že nic nenadělám s tím, že i dětské hry mají svůj nezastavitelný vývoj, ale přesto mě docela mrzí, že našim vnoučatům snad většina našich dětských her už pranic neříká. Kolik pohybových i slovních a kulturních her zaniklo. Kdo si pamatuje „Škatulata hejbejte se!“, „Honzo vstávej! – Kolik je hodin?“, „Pan čáp ztratil čepičku“, nebo už s míčem „Polívka se vaří“? Co jsme se nahonili za obručí, jak nás bavilo šlehat bičíkem dřevěnou káču! Vím, že je to zákonité, vždyť ani má generace těsně před Druhou světovou válkou už nehrála „Špačka“, o němž vím jen z doslechu od tatínka. Byla to „trochu“ nebezpečná hra, ve které se dřevěnou pálkou odbíjel dřevěný špičatý kolík.
Nevím, zda ještě současné děti znají paměť procvičující „Kimovku“, hrají na „Tichou poštu“ nebo se seznamují s našimi národními písničkami pomocí hry „Písničky o … koních, vodě, stromech, kytičkách…“ Naštěstí se zachovala „Hra na babu“ i „Na schovávanou“, a při špatném počasí kupodivu vnoučata nepohrdnou ani vzdělávací hrou „Země, město, moře atd.“
Jinak samozřejmě mají naši malí současníci nespočet svých her, o nichž se nám ani nesnilo.
Takže – chvála hrám a chválabohu za to, že alespoň několik našich starodávných her přežívá!
