Chvála nostalgie
Už to vidím, tedy – přesněji řečeno – spíše tuším, jak kdekterý čtenář či čtenářka kroutí hlavou a diví se, cože jsem si to zase vybral za objekt chvály. Takže prosím, až žádám všechny takové, aby se nedivili! Co můžete čekat od nevelebného kmeta, který chválí kde co. Ale k té nostalgii.
Heimweh - stesk po domově, teskná vzpomínka či teskná touha, to má být hodno naší chvály? A opět hned briskně a rezolutně odpovídám – ano! A opět doufám, že všechny o tom - bude-li dobrá vůle na vaší straně - přesvědčím.
O stesku po domově asi nejvíce vědí emigranti a exulanti, ale i děti odloučené od rodičů, tesknou touhu zažívá kdekdo po čemkoli a teskné vzpomínky mohou být jak nepříjemné, tak i příjemné. Nostalgie je jednoznačně velmi zajímavý stav naší mysli a určitě by stálo za to, aby se jí někdo seriózně zaobíral. To ale samozřejmě nemůže být můj případ, neboť o serióznost mně v těchto chválách prvoplánově vůbec nejde! Kdyby se ale někdo takový náhodou našel, pak mu poskytnu pár námětů k zamyšlení.
Například by bylo záhodno statisticky podchytit, v jakém věku člověk o nostalgii poprvé zavadí a uvědomí si ji, zda nostalgii podléhají více ženy než muži, zda v průběhu našich životů se nostalgie nějak vyvíjí, prohlubuje se či slábne, zda se v nějakém procentu populace vůbec neprojevuje a při troše námahy by se jistě našlo dalších otázek hned několik habadějů.
Na první pohled by se mohlo zdát, že nostalgie u každého sílí s přibývajícími léty a možná i se čtvercem vzdálenosti buď od rodného místa, milované osoby či dokonce milované doby! Určitě je to ale zcela individuální záležitost. Bohužel se nejen u nás stále v jisté skupině lidí udržují nostalgické vzpomínky na dobu naštěstí nenávratnou, a v bývalé NDR se prý dokonce vžil termín „Ostalgie“! Obraťme ale list!
Už od dob Šrámkova Měsíce nad řekou se nostalgie nádherně pěstovala na různých srazech bývalých spolužáků po drahných letech. V roce 1980 převzal Šrámkovu štafetu Jiří Hubač svými Nezralými malinami. Snad každý na nějakém tom více méně podobném setkání někdy byl a krásně si zanostalgoval. Jistě není nic radostného na tom, že na každém dalším setkání většinou už někdo ne svou vlastní vinou chybí, a že parkinsonské a alzheimerovské anekdoty se stávají skutečností, ale stále je na co vzpomínat.
A nyní budu opět jednou velmi osobní. I když paměť slábne, a tak nevím, co jsem měl včera k večeři a občas si pletu si jména svých potomků, přesto nikdy nezapomenu na to, jak nám starší spolužáci znemožnili účast na dvou vynikajících akcích. Moc jsme se těšili na exkurzi do vrchlabského pivovaru v rámci výuky organické chemie, ale na naší třídu už bohužel nedošlo. Poslední exkurze se totiž konala 23. listopadu 1951. Náš tehdejší první dělnický prezident, jehož jméno náš gympl hrdě nesl, měl ten den narozeniny a studenti obojího pohlaví, kteří „byli nuceni“ v pivovaře ochutnávat náš národní mok, se po návratu do školy chovali tak, že to bylo klasifikováno jako zostuzení významného dne! Ta třída nad námi byla vůbec náramně vykutálená, neboť právě „díky“ té, jsme nemohli navštívit další atrakci – putovní krajskou výstavu ovoce. Ti výtečníci – koštéři - ji totiž pár hodin před námi doslova sbaštili!
Do jednoho gymnaziálního almanachu jsem pak přispěl následující baladou:
Balada gymnaziální
Ta naše bouda, milý starý brachu,
prý vznikla v roce devět, jak stojí v almanachu.
Snad proto architekt se nepoučil v cizích krajích
a postavil nám chodby ba i WC na jih!
Nám to však nevadilo, nám bylo jedno všecko,
vždyť okna našich tříd mířila na Benecko.
A tam, jak známo – nebydleli žádní kmáni,
ba naopak - známí profesorští velikáni.
A ostatní pak jako bys je nasil,
hned poblíž gymplu nalezli svůj asyl.
I dnes vždy o Vánocích slýchám stále znova
ta dávno slavná profesorská slova:
„Co může chudák kantor dělat s váma,
když máte lebky své zacpané vánočkama?“
Chci vzpomenout na lavici, která těsná byla,
i na tu, ve které sedávala naše první víla.
Vždyť kde kdo z nás tu nalezl pár malých cůpků
a prvně kradmo zahleděl se do živůtků,
které tak často vábívaly naše lačné oči,
že dodnes při vzpomínce na některé se nám hlava točí!
Ta léta sice odvál čas, i vzpomínky se ztrácí,
však sklerózu lze porazit, když si s tím dáme práci.
Tož – bojujme s tou potvorou, víme, že dum spiro - spero!
Tím končím, račte prominout, už vysychá mi pero.
A dostávám se k závěrečnému objevu, po kterém musí uznat každý, že nostalgie je opravdu chvályhodná. Už od mládí se stále snažím o to, aby mé nostalgické myšlenky a vzpomínky byly tak nějak programově posunuty z roviny smutku a stesku do krajů radostného a milého očekávání! A představte si, ono to jde! Takže - s laskavým svolením Cimrmanologů - můžete o tom pochybovat, můžete tomu nevěřit, můžete mi v duchu i nadávat, ale to je tak vše, co s tím můžete dělat!
