Chvála prázdnin
Do třetice „školských“ chvál určitě patří i chvála prázdnin. Je přece klidně docela možné, že jsou mezi námi i takoví, kteří vzpomínají na školu pouze jako na bohužel příliš dlouhé období mezi jednotlivými prázdninami. A tak to bude samozřejmě chvála oddechová, a to doslova! Navíc bude ovšem opět osobnější a tudíž i nostalgičtější.
Prázdniny – vacation, holidays, Ferien, vacances, vacanze, vacacione, kanikuly. Kouzelné období a kouzelná slůvka pro každého od šesti do čtrnácti, osmnácti a pro chronické repetenty eventuelně až do pětadvaceti let! Prázdniny jsou samozřejmě pozoruhodné a chvályhodné už jako podstatné jméno, které snad ve všech jazycích je sice rodu ženského, ale vyskytuje se většinou v čísle pomnožném. A tak neexistuje ani jedna prázdnina, ani jeden prázdnin, ani jedno prázdnino!
Chvályhodnost ale vynikne, když si připomeneme jednu z jejích největších atrakcí. Představit si je bez prázdninových dětských táborů je snad nemožné, neboť právě ty patří odedávna k nejnezapomenutelnějším zážitkům. A dá se dokonce zjistit časový odstup od toho „odedávna“.
První dětské tábory se pravděpodobně uskutečnily v USA už v roce 1861, ale o prakticky téměř celosvětové rozšíření dětských prázdninových táborů se zasloužil „až“ skauting. První skautský tábor se konal v Anglii v roce 1907 v roce založení této dětské organizace a u nás pak v roce 1912 nedaleko hradu Lipnice. Jména - Robert Baden-Powell, Ernest Thompson Seton či A.B. Svojsík byla dobře známá, ale dnes si už bohužel nejsem moc jistý… Já osobně pak mohu vychválit pár opravdu nezapomenutelných skautských, ale i sokolských táborů z té báječné euforické doby těsně po válce, přesněji z let 1946 až 1948, protože jsem byl skautík i Sokolík. Marně dnes přemýšlím, proč tyto dvě organizace na sebe žárlily.
Nejprve jsem byl vlče a Vlčata byla organizována podle Kiplingovy Knihy džunglí. Naším vedoucím – vůdcem smečky Akelou – byl ředitel místní pošty a výborný ochotnický herec, který pak obnovoval v Jičíně skauting i v roce 1968. Mám krásné vzpomínky na jeho sólové výstupy u táborových ohňů a jeden kolektivní si zaslouží připomenutí. Jmenoval se „americká holírna.“ To se nejprve přihlásilo několik nevědomých dobrovolníků, na jejich hlavy se „nasadil“ dlouhý žebřík a pak se velkou štětkou začaly „mydlit“ jejich tváře. Pak se přihnal Akela s velkou dřevěnou břitvou a zákazníky „oholil“. Nakonec přiběhli malí holiči, jeden kýblem vody všechny opláchl a další je ručníky osušili! Po válce bohužel nebyla šlehačka, což prý bývalo před válkou obvyklé „mýdlo“ při této produkci, ale i tak to byl vrchol táborákových vystoupení. To vše se odehrávalo v Prachovských skalách u hájenky poblíže hradu Pařez.
V roce 1948 jsem postoupil mezi skauty a tam už jsme si sami vlastnoručně budovali pravý skautský tábor s dřevěnými podsadami a s „polní“, tedy spíše „luční“ kuchyní poblíž soutoku Kamenice s Jizerou u Spálova. Tehdy bylo opravdu deštivé léto a tak se s hanbou přiznám, že jsem to jaksi nezvládl a rodiče si mě asi po týdnu odvezli domů… Dnes by se řeklo, že jsem byl „mamánek“!
Tábory jičínských Sokolů se pak pořádaly poněkud dále od Jičína, v krásné krajině Jizerských hor, pod Královkou v Bedřichově. Pamatuji se dobře na velké funkční „mlýnské“ kolo, na jehož ramenech jsme se možná dosti nebezpečně houpali. Ty uvozovky jsou zde nutné, protože se nejednalo o mlýn, ale o opuštěnou stavbu malé výrobny skleněných korálků, ve které jsme my žáci spali. A že jsme se jich v potoce, jehož voda to kolo kdysi poháněla, nasbírali! Báječné pak byly bojové hry na Indiány či stopování „lišky s liščaty“. Jedinou nevýhodou všech těchto letních táborů byla naprostá absence holek a dívek, neboť světlušky, skautky i sokolské žákyně a dorostenky měly své tábory na míle daleko a vlastně jsme ani nevěděli kde. V těch našich deseti či jedenácti letech nám to ještě nevadilo, ale o rok později už mnohým z nás ano. Ale přežili jsme to, aniž by nás to poznamenalo.
Pak čas u nás opět jednou trhnul oponou, naše rodina se přestěhovala do Krkonoš a nová vrchnost brzy zatrhla skauty i Sokoly. Počátkem padesátých let jsme si pak dvakrát zorganizovali kratší prázdninové tábory sami my kluci-sportovci. Jednou jsme jeli na kolech z Vrchlabí do Českého ráje a podruhé až na Vysočinu k rybníku se zajímavým jménem – Řeka!
V roce 1968 byl nakrátko skauting obnoven a o rok později ještě naše šestiletá dcera stihla „Tábor poslední lilie“ u rybníka Podřezaný na Třeboňsku. A pak už naše děti jezdily na pionýrské tábory. V rámci objektivity musím dodat, že ty, které organizoval náš Český hydrometeorologický ústav, byly také chvályhodné a naši potomci na ně moc rádi vzpomínají. Hodně totiž záleželo zejména na „ideové skladbě“ vedoucích! No – a že naše vnoučata mají o prázdninách na výběr celou škálu dětských táborů, zaměřených různě tematicky, od sportovních po jazykové, a že jsou to už dávno tábory většinou koedukační, tedy „smíšené“, na nichž lze zažít i první dětské lásky, to snad ani netřeba zdůrazňovat.
A ještě něco – my důchodci můžeme pouze litovat, že už se na prázdniny těšit nemůžeme, protože je máme nejen Verneovské dva roky, ale vlastně neustále! Ty pravé prázdniny ale nám mohou zpříjemňovat vnoučata, i když už to není to, co bývalo A tak si teď paradoxně občas prázdniny i o prázdninách naplánujeme...
