Dožila se úctyhodného věku, zemřela týden před svými 89. narozeninami. Milá, skromná a veselá. Tak jsem ji poznala při našem setkání- prvním a jediném. Když mi v lednu nabízela talířek vánočního cukroví a vyprávěla o svém životě, nenapadlo mě, že se její životní příběh uzavře tak brzy.
Dovolte mi, milí čtenáři, připomenout vám paní Janouškovou naším rozhovorem, který vyšel v únoru letošního roku v měsíčníku Doba seniorů…
Aťka Janoušková Senioři jsou bezvadní posluchači Dáma plná energie a optimismu, se kterou se život nemazlil. Herečka, zpěvačka a dabérka Aťka Janoušková oslaví za pár dní nádherné 89. narozeniny. Stále příležitostně moderuje a baví lidi svými vzpomínkami. Ti mladší ji už možná na jevišti nepamatují, když se ale řekne „včelka Mája“, na její hlas si vzpomenou všichni. Paní Janoušková je držitelkou Ceny Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Je skvělou vypravěčkou, a tak jsem si naše setkání krásně užila. A že víc nevyrostla? S tím si hlavu dávno neláme…
Bylo za vašich „mladých let“ veseleji?
Ani nevím. To bych si netroufla posoudit, protože mladý člověk nemá tolik životních zkušeností, aby dovedl ocenit, co se kolem něj děje. Odjakživa jsem byla veselá nátura, mně je veselo pořád. Jsem životní optimista a řídím se tím známým: Všechno zlé je pro něco dobré…
Díky baletu jste se už jako malá objevila na prknech Národního divadla…
Vždycky říkávám: Začínala jsem v Národním a končím v šantánu. Ostatní to mívají obráceně… Milovala jsem jeviště od první chvíle, kdy jsem přišla k baletu a tzv. „čuchla“ k vůním šminek. Bylo mi šest let. Začalo to tím, že jsem s tetičkou a strýčkem jela k moři do Jugoslávie a tam holčička, která chodila do baletu, zatančila. Byla jsem z jejího tance nadšená, a tak po návratu tetička doporučila rodičům, ať mě „někam“ dají. Začala jsem s tancem v baletní škole slavné tanečnice Aubrechtové, ale protože se hodně věnovala i akrobacii, což se mi nelíbilo, přešla jsem brzy do školy klasického baletu Zdeňky Zabylové. Děvčata z její školy vystupovala v dětských rolích baletních představení v Národním divadle, takže jsem vystupovala třeba v baletu Z pohádky do pohádky a několika dalších.
Zkusila jste si tenkrát i činohru?
Po baletu přišla nabídka do opery Madam Butterfly, kde hledali malé dítě. Osvědčila jsem se, a měla vystupovat i v činohře. Ve stejné době, bylo to za války, přišlo udání, že jsem ze smíšené rodiny, takže jsem den ze dne skončila. Moc jsem se naplakala, bylo mi to hrozně líto, ale před maminkou, která byla Židovka, jsem svůj smutek nedávala najevo, abych ji nezarmoutila. Maminka mě ani v Národním neviděla, nesměla tam. Na mou první premiéru přišel tatínek sám.
Po válce jste v přerušené kariéře pokračovala?
Nebylo to tak jednoduché a přímočaré. Oba mí rodiče byli ve válce zatčeni a odvezeni, tatínek v koncentráku zemřel, maminka naštěstí hrůzu Osvětimi přežila. Já jsem si zachránila život díky tomu, že jsem v té době byla na prázdninách u tety. Jinak bych se jistě stala objektem jejich pokusů. Žila jsem u tety a strýčka, zařídili, že jsem „tajně“ mohla zpívat v Dismanově sboru. Po válce jsem s ním dokonce odjela na turné do Anglie, kde jsem tančila českou polku. Měli jsme velký úspěch a tamější noviny o mně psaly, že jsem „kapesním vydáním Pavlovové“.
Proč jste tedy zvolila civilní povolání?
Musela jsem mít nějaké vzdělání, nebylo jisté, zda by mě „kumšt“ uživil. Od dětství jsem byla nadaná na jazyky, vystudovala jsem němčinu, angličtinu a francouzštinu a získala univerzitní zkoušky. Poté jsem byla přijata jako cizojazyčná korespondentka do společnosti dovozu a vývozu potravin, oddělení čokoláda. Nebyla jsem moc na sladké, ale ta čokoláda byla prima.
Divadlo si vás ale stejně našlo…
Do práce jsem chodila pasáží kolem Divadla E. F. Buriana a jednou z divadla vyběhla má známá, která tam dělala choreografku. Nutně sháněli holčičku do jedné divadelní hry a Burian se děsil spolupráce s malým nezkušeným děckem. Přemluvila mě, abych se šla představit – pracuješ ve dne, večery máš volné, řekla mi tehdy. Okamžitě mě vzali. Přišly i další role a myslím, že to byla Stella Zázvorková, kdo se za mě přimluvil, abych byla přijata do angažmá. Na půl úvazku jsem se stala herečkou, na půl úvazku kancelářskou pracovnicí. V práci jsem dala výpověď a byla jsem šťastná. I když jsem si finančně pohoršila, bylo mi to úplně jedno, hlavně, že jsem mohla stát na jevišti.
Zažila jste, třeba ve škole, nějaké ústrky kvůli své výšce, a jak jste se k nim postavila?
Ve škole jsem bývala předsedkyní třídy, mezi spolužáky jsem měla přirozenou autoritu. Na žádné posměšky si nevzpomínám. Dobře jsem se učila, děti mě respektovaly, měla jsem kolem sebe spoustu kamarádů, kteří mě brali takovou, jaká jsem.
Trápí vás zážitky z války i dnes? Všechno už to přebolelo, nevracím se k tomu, jedině když se někdo ptá, nebo když mě požádá, abych vyprávěla. Beru to tak, že v životě přijdou krásné i horší chvíle, ale člověk musí jít dál. Jistě mi tenkrát bylo těžko, třeba když v březnu 45 přišlo oznámení o tatínkově smrti. Teta se strýčkem si o tom šeptali, a já to nedopatřením zaslechla. Nesměla jsem dát svou bolest najevo a prozradit, že to vím… Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se máma vrátila. Půl roku jsme o ní neměli zprávu, a 14 dní po konci války najednou stála ve dveřích. Ten okamžik mi v srdci zůstane navždy.
O svém zvláštním křestním jméně jste už v několika rozhovorech mluvila, ne všichni ale vědí, že se ve skutečnosti Aťka nejmenujete. Proč jste ho začala používat i jako umělecké jméno?
Jsem pokřtěná Vlasta, ale v dětství jsem to neuměla vyslovit, říkala jsem Aťta. A tak mi doma začali říkat Aťka. To, že jsem se rozhodla používat ho i v dospělosti, „zavinil“ první manžel Yvetty Simonové Franta Spurný. Byl provozním ředitelem Divadla E.F. Buriana, všiml si mého nadání ke zpěvu a tanci a popostrčil mě ke zpívání v orchestru Zdeňka Bartáka. Tím odstartoval mou kariéru v různých estrádách a zábavních pořadech. Rovnou mi řekl, že jméno Vlasta se ke mně nehodí, protože patří k velké, silné ženě, bojovnici a navrhl, ať používám svou přezdívku z dětství. A tak to zůstalo.
Na jaké kolegy máte nejkrásnější vzpomínky?
Sešla jsem se s mnoha krásnými, zajímavými lidmi. Moc ráda jsem dělala s Emánkem Fialou, s ním byla velká legrace. Krásné vzpomínky mám na R. A. Dvorského, to byl noblesní pán, idol ženských srdcí. Po nevydařené emigraci byl zavřený, a po návratu z vězení pro něj uspořádali velký koncert v Lucerně. Byl to nádherný zážitek. Přicházela jsem k němu uličkou mezi diváky, v ruce obrovskou kytici květin, předala jsem mu ji, a pak jsme spolu zazpívali duet. Ten aplaus si nedovedete představit, myslela jsem, že diváci nadšením Lucernu zboří.
Stále se ještě s diváky setkáváte…
Navštěvuju pravidelné literární pořady v Salmovské kavárně, s jejich zakladatelem, Vráťou Ebrem, jsme se seznámili v jednom knihkupectví a on mě na své večery pozval. Přišla jsem, zavzpomínala, a už jsem zůstala. Vráťa Ebr mě pověřil funkcí „inspektorky jeviště a hlediště“ s povinností glosovat- pokud možno vtipně, různé situace. Tím ovšem pěkně prohání mé mozkové závity. Bývají to velmi příjemná setkání se zajímavými hosty – často potomky našich slavných. Kromě toho také pravidelně účinkuju v internetovém rádiu Fénix, kde jsem našla nové přátele.
Dabing a včelka Mája – co vám přinesla?
Dabovala jsem desítky různých rolí, mezi prvními třeba Broučky, ale i Včelí medvídky a mnoho dalších. Že jsem dostala příležitost dabovat Máju, za to vděčím režisérce Blance Novákové. Seriál mi přinesl velkou popularitu, měl víc než stovku dílů. Seznámila jsem se s mnoha kolegy, roli koníka Hopa namluvil můj velmi dobrý přítel Boris Rösner. Rád připomínal historku, jak jsme se poznali – jako malý kluk uviděl holčičku, která si povídala na plovárně s jeho maminkou, měla prsa a kouřila, a to mu bylo divné… Role přicházely jedna za druhou, jakmile bylo třeba namluvit nějaké dítě, vzpomněli si na mě… Na Cenu Františka Filipovského za dabing jsem velmi pyšná.
Na jaké divadelní představení ráda vzpomínáte?
Velký úspěch a velkou legraci jsem zažila v divadelní hře Rychlé šípy v divadle Rokoko. Premiéra byla v r. 2001, hráli jsme sedm let a stále bylo vyprodáno, pokaždé se diváci smáli, až jim tekly slzy. Všichni jsme byli dospělí a hráli rozverné malé kluky. Mou rolí byl Bohouš z Bratrstva kočičí pracky, v roli Štětináče vystupovala Ljuba Skořepová, později Uršula Kluková. Jakmile ta nabídka přišla, okamžitě jsem ji přijala – a udělala jsem dobře.
Když se vrátím do časů hodně vzdálených, do časů kabaretu Alhambra, jaká příhoda se vám vybaví jako první?
První revui, která se hrála, uváděla Jiřina Bohdalová. Mě vyndali na jevišti z proutěného koše, v ruce jsem držela čokoládu, a po slovech: tu ti poslala teta z Austrálie jsem spustila písničku Čokoláda. Jenže se mi povedl „vydařený“ přebrept a ve slově poslala jsem zaměnila l za r, takže jsem pronesla: Tu ti pos…. tetička z Austrálie. Pak měla zaznít fanfára na trubku, jenže nezazněla, protože trumpetista se smíchy lámal v pase a jeho trubka nevydala ani tón. Byl to Václav Hybš, dodnes můj dobrý kamarád, na tu příhodu spolu často vzpomínáme.
Míváte i besedy pro seniory?
Často. Jsou skvělým publikem. Vždycky velmi pozorní, vděční, báječní posluchači. Ráda se s nimi scházím, ráda vyprávím a společně vzpomínáme.
Měla byste pro ně nějaký vzkaz?
Já sama pro sebe nemám žádná velká přání, raduju se z každého dne, který přijde, z každé maličkosti. A to bych ráda předala jako vzkaz i vašim čtenářům – aby se snažili být pozitivní, s tím se dá lépe projít životem.