Zapomenuté osudy - 16 Zapomenuté osudy zajímavých a statečných lidí, které osobně poznal Slavomír Pejčoch Ravik, si připomínáme vybranými příběhy, jež většinou spolu s ním dokumentoval fotograf Bedřich Kocek. Jsou to vzácné doklady o počátcích mnoha aktivit a služeb, jež dnes už považujeme za samozřejmé.
Nahlédli jsme mezi detektivy v době, kdy ještě chodili pěšky a jejich hlavní zbraní byla pouhá intuice.
Film, dnes všudypřítomný, byl ve svých počátcích až tajemný a jeho průkopníci pro něj často obětovali i zajištěnou „solidní“ existenci.
Nejinak tomu bylo i v další profesi, mezi aviatiky. Jejich odvaha před více než sto lety se dnes jeví neuvěřitelná. Seznamte se s několika jejich osudy.
NAŠE POČÁTKY LÉTÁNÍ
Okřídlené projekty musí se lidstvu konečně přece zdařit,
když ryba plove, proč by člověk neploval,
když pták letí, proč by člověk nelítal.
JAN NERUDA roku 1869
Vilém Stanovský
Poněkud pokročilejší úroveň létání, než jakou jsme poznali při návštěvě aviatika Šimůnka a Tučka, nám přiblížil Vilém Stanovský, mně a příteli fotografovi Bedřichu Kockovi. Kdoví, co přimělo štábního kapitána Viléma Stanovského, muže se zajištěnou existencí a pod penzí (což bylo tenkrát nějaké měřítko!), že sebral odvahu sednout jako pilot do letadla a vydat se na československých křídlech k cizím světům.
Bylo to 25.května roku 1926, když se jeho jasně modrý dvouplošník, zatížený šesti metráky benzinu, ztěžka odlepil od startovací plochy kbelského letiště. Průvodcem Stanovského byl mechanik František Šimek. Technici spočetli, že cesta těch dvou dobrodruhů bude měřit nějakých 15 tisíc kilometrů, že samotný let potrvá kolem devadesáti hodin a že trasa letu povede územím 23.států. Ale nebyly v tom zakalkulovány ani mlhy či deště, vrtochy motoru, únava stroje a lidí… Zažili spoustu momentů, které zvládli jen díky své vytrvalosti a také s velkou dávkou štěstí.
Byla to doba, v technickém smyslu slova, raného středověku našeho letectví. Ti dva Kolumbové se plavili vzduchem bez jediného spojení s pevninou. K jejich aparatuře patřily hodinky, obrátkoměr motoru, kompas a výškoměr. Museli do posledního detailu spoléhat na svou zkušenost a na své vlastní pocity. Země jim někdy na celé hodiny zmizela pod mraky a oni bloudili, dokud se pod nimi přece jen neobjevil známý bod, jako na příklad Ženevské jezero! Přes mnohé kritické situace se nakonec přece jen přenesli přes Gibraltar a šťastně přistáli v africkém Rabatu. Hůře bylo při návratu do Evropy.
Kdesi nad jižním cípem Portugalska se pojenou ozval tupý úder a následovala nepřetržitá vibrace stroje. Museli rychle přistát a nebylo kde, kromě skalnatého pobřeží. Na balvanech urvali podvozek a poraněný trup letadla usedl bezmocně na skupinu balvanů. Ukázalo se, že příčinou vibrace byla vrtule, která na dvou místech praskla po celé délce. V této opuštěné krajině se přece jen podařilo sehnat dvacet vojáků a čtyři tesaře a zámečníky. S nimi rozebrali letadlo na původní prvočinitele a kus po kuse je odnášeli 13 km daleko na nejbližší nádraží. Ve vojenských dílnách v Lisabonu dali v pouhých 18. dnech znovu letadlo dohromady, přestože země byla tenkrát zachvácena ozbrojenou revolucí a opět vzlétli.
Ale čekalo je bloudění, tentokrát pro změnu nad Pobaltím. Nebo, v Aténách pro slabý tah motoru jen tak tak se vyhnuli horám, aby se jim podařilo nouzově přistát na zelené louce. Mechanik Šimek opravil motor díky tomu, že místo bohatších zavazadel vzali s sebou prozíravě náhradní součástky. Znovu startovali a zdvihali dlouho svůj stroj mezi horami, které nedovolily jedinou otáčku, než mohli znovu svůj let nasměrovat na Středomoří. Pod nimi v hlubinách se převalovalo moře, nikde místo pro přistání a tu se začal motor znovu vzpouzet příkazům pilota.
Rozbouřená hladina moře se spojila s oblaky a mlhou v neproniknutelnou barieru. To už mechanik Šimek začal nafukovat plovací kruh, protože neuměl plavat. Mlha a slabý tah motoru přibíjel níž a níž letadlo ke špičkám pěnících se vln. Po spoustě trýznivých minut se přece jen ukázal šedivý pruh země a pak se z mlh vynořily první domky Brindisi. To už byl dvouplošník níž, než střechy přízemních domků! Tak doletěli až k hangárům pro vzducholodě – jaký zázrak! Stačilo pak vyměnit jeden z magnetů a dočerpat zásoby benzinu, aby se letoun, kdoví po kolikáté, mohl znovu rozjet letištěm. Tentokrát Stanovský zamířil už na sever, aby urazili poslední kilometry z těch patnácti tisíc, které zbývaly na cestu k domovu.
Sotvaže oba muži přeletěli československou státní hranici, přidala se k němu další československá letadla, která je jako čestný doprovod vedla na kbelské letiště. Dříve štábní kapitán, dnes už generál ve výslužbě, dovyprávěl. Dávno zaprášená setkání s přáteli totiž rozteskní i důstojníka. Víme jen, že oba stateční umounění muži šli z ruky do ruky a že si po úspěchu jejich letadla troufl šéfpilot továrny Aero Josef Novák na tomto typu provést 255 přemetů v necelých 45. minutách. Dívali jsme se do tváře toho drobného statečného člověka Stanovského a najednou jsme pochopili, že lidé neriskují svůj život jenom pro slávu a bohatství. Vůle tohoto muže ho dovedla kdysi zdvihnout ze zákopů u Arrasu, když jedné slunečné neděle začala první francouzská ofenziva první světové války. Vedla ho i v boji u Verdunu, podporovala ho v leteckých soubojích stihačů, ale také v káznicích a koncentračních táborech hitlerovského Německa.
Uplynula léta a tento neuvěřitelný člověk, rytíř Čestné legie, hrdina dvou světových válek, dvakrát odsouzený k trestu smrti (podruhé v padesátých letech), odpočívá na Olšanech. Občas míjím jeho hrob a vím, že byl do rakve uložen v generálské uniformě, se šavlí na víku. Dostalo se mu však zadostiučinění už zaživa.
Když svolal k padesátému výročí bitvy u Arrasu své staré spolubojovníky Charles de Gaulle, přišla jich už jen hrstka. Mezi nimi i náš generál, kterého de Gaulle objal se slovy: “drahý příteli Viléme…“.
Text: Slavomír Pejčoch Ravik
Foto: Bedřich Kocek a internet
Rozbouřená hladina moře se spojila s oblaky a mlhou v neproniknutelnou barieru. To už mechanik Šimek začal nafukovat plovací kruh, protože neuměl plavat. Mlha a slabý tah motoru přibíjel níž a níž letadlo ke špičkám pěnících se vln. Po spoustě trýznivých minut se přece jen ukázal šedivý pruh země a pak se z mlh vynořily první domky Brindisi. To už byl dvouplošník níž, než střechy přízemních domků! Tak doletěli až k hangárům pro vzducholodě – jaký zázrak! Stačilo pak vyměnit jeden z magnetů a dočerpat zásoby benzinu, aby se letoun, kdoví po kolikáté, mohl znovu rozjet letištěm. Tentokrát Stanovský zamířil už na sever, aby urazili poslední kilometry z těch patnácti tisíc, které zbývaly na cestu k domovu.
československá letadla, která je jako čestný doprovod vedla na kbelské letiště. Dříve štábní kapitán, dnes už generál ve výslužbě, dovyprávěl. Dávno zaprášená setkání s přáteli totiž rozteskní i důstojníka. Víme jen, že oba stateční umounění muži šli z ruky do ruky a že si po úspěchu jejich letadla troufl šéfpilot továrny Aero Josef Novák na tomto typu provést 255 přemetů v necelých 45. minutách. Dívali jsme se do tváře toho drobného statečného člověka Stanovského a najednou jsme pochopili, že lidé neriskují svůj život jenom pro slávu a bohatství. Vůle tohoto muže ho dovedla kdysi zdvihnout ze zákopů u Arrasu, když jedné slunečné neděle začala první francouzská ofenziva první světové války. Vedla ho i v boji u Verdunu, podporovala ho v leteckých soubojích stihačů, ale také v káznicích a koncentračních táborech hitlerovského Německa.