Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (22) Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * * Honza a drak (2/2)
Slunce pálilo ostošest a v dolíku před jeskyní se rozprostíralo lákavé jezírko. Drak brzy povylezl a snažil se aspoň jednou hlavou dosáhnout k vodě. Byl však krátký. Zvedl tedy druhou a pátral kolem dokola, zda se na něho nechystá zaútočit královské vojsko. Široko daleko však nikoho neviděl, a tak neodolal pokušení, chvíli se osměloval a pak hup do jezera! Blaženě se cachtal v chladivé vodě a stříkal kolem sebe.
Na tu chvíli Honza čekal. Spustil se po laně před jeskyni a zahradil drakovi zpáteční cestu. Pak ho oslovil. „Přicházím za tebou jako posel pana krále. Když mu vydáš jeho dceru a odletíš někam jinam, nic se ti nestane. Pokud ne, budu muset použít násilí – a to bych nerad.“
Drak se dál rozvaloval ve vodě: „Proč pan král nepřišel osobně? Proč za mnou posílá svého šaška?“
„Nejsem královský šašek,“ bránil se Honza, „ale poctivý člověk, který neschvaluje únosy.“
„Zmiz – a já ti dám taky pokoj,“ zasyčel drak.
Chvíli si vyměňovali podobné názory, ale nikdo nechtěl ustoupit. Draka uráželo, že ho provokuje takový neškodný človíček, a dostal vztek. Šlehl po něm ohnivým jazykem, ale Honza uskočil a natáhl si přes hlavu mokrý pytel s dírou pro oči. Když to drak zkusil podruhé, Honza mávl rukou a vedle něho žuchl na zem svazek cepů. Drak začal zuřit, zahřívat se a chrlit oheň ze všech tlam. Honza pobíhal po břehu a uskakoval před šlehajícími plameny. Za chvíli rozpálený drak ohřál vodu natolik, že z mělkého jezírka začala stoupat pára a zahalila bojiště.
Honza dobře věděl, proč nešel na draka s mečem. Tlusté dračí krky by nepřesekl. Když se však z mlhy vynořila některá dračí hlava, Honza ji omráčil cepem, hlava spadla do vody a utopila se. Vroucí voda draka pálila a rozběsňovala tak, že ztratil veškerou rozvahu. Honza svůj trik zopakoval sedmkrát – a bylo po drakovi!
Byl z té bitvy popálený a málem taky uvařený, musel se honem namazat sádlem, ale jinak to přečkal živ a celkem zdráv. Když se vzpamatoval a vydýchal z toho nejhoršího, vešel do jeskyně. Poprvé byl překvapen, když viděl, jak je jeskyně prostorná a čistá. Druhým překvapením byla královská dcera, která byla ustrojena jako děvečka z kuchyně. Potřetí a naposled se podivil, když v další jeskyni našel dračí mládě!
Princezna se mu hned vrhla kolem krku, chvíli brečela, pak mu děkovala, že ji vysvobodil, a nakonec chtěla, aby zabil i tu malou saň, o kterou se musela starat.
To Honza odmítl. „Chudáček…,“ litoval mládě, „otce jsem mu zabil, matku má bůhvíkde, kdo se o ně postará? Kdybych to byl věděl…“
Ale to už do jeskyně vtrhli jeho průvodci a chtěli se hrdinsky vypořádat s bezbranným dráčkem.
Honza prohlásil, že jenom přes jeho mrtvolu, a že se o něho postará sám. „Odvedu si ho s sebou, třeba z něho bude nějaký užitek.“
Jestli Honza čekal, že se bude vracet na hrad špalírem vděčných lidí, které zbavil nebezpečí, byl zklamán. V ulicích města bylo jen pár obvyklých zevlounů. Na hradě to nebylo o moc lepší. Žádní trubači, žádná hostina, žádný ohňostroj. Dali mu najíst, vyplatili slíbený obnos a koukali, aby už byl s tím dračím potomkem pryč. Honza poprosil o kočár, ať může v městě nakoupit nějaké dárky pro rodiče a sourozence a vzít s sebou také krmení pro to dráče. Po chvíli neochotného rozvažování mu vyhověli, ale hned si to strhli z odměny.
Zachráněný dráček sice poslušně letěl, ale nebyl zvyklý moc lítat, a tak cesta ubíhala jen pomalu. Honza už byl z celé štrapáce pořádně unavený a při prvním přenocování v lese spal jako zabitý. Druhou noc ho ze spánku probraly nějaké hlasy, dupot a ržání koní.
Zalepenýma očima zahlédl několik mužů, vyskočil a popadl do ruky poleno od ohně. Mezi nohama mužů i koní pobíhal dráček, syčel a kousal, muži kleli, koně se plašili, Honza mával doutnajícím dřevem, z něhož odletovaly jiskry, až se lapkové vzdali pokusu pobrat všechny věci, vyskočili na koně a zmizeli.
Stačili ovšem, ještě než se Honza probudil, odříznout z jeho opasku to nejdůležitější – váček s penězi. To byla pohroma! Honza nevěděl, zda má být rád, že ho nezabili, nebo litovat ukradených peněz. Posbíral všechny balíčky, našel osla, který daleko neutekl, a pohladil po všech hlavičkách dráčka, který se projevil jako statečný bojovník. Tohle stvoření mu přirostlo k srdci a dodalo odvahu vydat se domů s hubenějším výdělkem, než jaký chtěl přinést.
Doma ho přivítali stokrát srdečněji a vděčněji než v královském hradě a jistě by tomu tak bylo i tehdy, kdyby přišel docela s prázdnou. Stále dokola musel vyprávět o své cestě, jak se vydal na draka a co všechno se mu přihodilo.
Na křivdu, která se mu stala, neměl čas myslet, čekala ho spousta práce. Po nějakém čase mu to však nedalo a napsal panu králi, že byl přepaden a přišel o zlato, které si vydělal, že lupiči by měli být dopadeni a on odškodněn. A že kdyby ty zlotřilce nemohli najít, ať se drží toho, že spíš než na sprosté lapky vypadali na královskou jízdu.
Pan král mu odpověděl, že s ním velice cítí, ale může zajistit bezpečnost pouze na královských cestách, a ne někde v lese, takže o žádném odškodnění nemůže být řeč. A že věří, že zmínkou o královských jezdcích nechtěl pisatel naznačit něco, co by mohlo vrhnout špatné světlo na vyhlášenou poctivost a dobrotu Jeho
Veličenstva, neboť jinak by mu nezbývalo, než ho odsoudit pro drzou urážku a pak zavřít do vězení.
„Snad se nechceš pustit s panem králem do křížku!“ hrozila se matka.
„Ty nemáš rozum,“ přidal se otec.
„Mám,“ odporoval Honza, „proto se s králem soudit nebudu, ale má to u mě schované.“
Místo toho se radši věnoval malému drakovi. Byl velice hodný a přítulný, chodil za Honzou jako pejsek, celá vesnice se na něj chodila dívat, hodné děti se s ním směly projít po návsi, ty zlobivé pak maminky strašily, že si je drak vezme. Jediné, co Honzovi vadilo, že mu už pod jazykem začínaly vyskakovat plamínky a hrozilo nebezpečí, že chytne sláma v stodole. Musel pro něj přistavět zděný chlívek. Vydržel v něm přes celou zimu a měl tam tak teplo, že se k němu všichni chodili ohřát.
Zjara se Honza rozhodl, že se vydá opět do světa, a to tentokrát s drakem.
„Zůstaň doma, Honzíčku,“ přemlouvala ho matka. „Vždyť se toho zvířete všichni leknou. Způsobí lidem škodu! Přinese ti smůlu!“
„Jen se, maminko, nebojte,“ uklidňoval ji Honza. „Je dobře vycvičené.“
„A kam chceš jít?“
„Kam nás nohy ponesou.“
A víc z něho nikdo nedostal.
Honza se vydal stejným směrem jako vloni a cestou budil velké pozdvižení. Lidé se draka báli a s obavami sledovali, jaké představení ten nebojácný chasník na návsi předvádí. Drak uměl žonglovat s míči, sedmihlasně zpívat a stříkat – úplná zpívající fontána, točit se jak lochneska… Nejvíc se však lidem líbilo, jak se spolu jednotlivé hlavy hádají a perou nebo vybírají do klobouků.
Tímto tyjátrem si Honza každý den vydělal tolik, že to stačilo k obživě jemu i drakovi. Někde přespali v hasičárně, někde v prázdné stáji, v nejhorším případě pod širákem, a tak postupovali, až došli ke královskému městu. Tam měl Honza namířeno!
Vplížil se tam za soumraku. Lidé si vzpomenou na starého draka, říkal si, a budou se bát víc než jinde. Ale hned v první hospodě ho vyvedli z omylu.
„Proč bychom se báli?“ divili se strejci.
„Vždycky jsme tu mívali párek draků,“ povídá první. „A nebyli zlí,“ povídá druhý. „Brali si jen občas z královských stád, která jsou dost velká, nějaký slabý, nemocný kus, který by se musel stejně utratit.“
„Tak, tak,“ přitakal třetí. „Jenže pan král je lakomý a nalíčil na ně otrávenou ovci. Saň to nepřežila, a tak není divu, že se drak namíchl a unesl králi dceru, aby se mu starala o osiřelé mládě.“
„Byla líná a nepořádná. Drak ji aspoň přitáhl k práci,“ podotkl předchozí řečník.
„Proč jste mi tohle neřekli?“ tloukl se Honza do hlavy. „Kdybych to byl býval věděl…“
„Ptal ses nás? Neptal,“ odpověděli mu lakonicky. A pak mu ještě barvitě vylíčili, jak chodili do Dračího údolí na výlet a drak se jim předváděl, jak si dokonce někteří z nich rozšířili pukliny nad jeskyní a pokřikovali na něj, aby jim pustil trochu ohně, že si opečou buřty.
Honza měl původně v úmyslu pohrozit králi, že když mu nevrátí ukradené zlaťáky, vypustí do jeho revíru nového draka, ale to, co se dozvěděl, ho zabolelo tak, že se hanbil a umínil si, že už s tím královským spolkem nechce mít nic společného. A zmínka o opékání buřtů ho přivedla na dobrou myšlenku.
Vrátil se s drakem domů, celé léto ho dobře krmil, na podzim se s ním pak vydal k blízkému zámku a dal se najmout do služby. Pan správce udělal podle Honzova návrhu jisté stavební úpravy a pak už všechno běželo jako po másle.
Co to bylo? Zámek měl sedm pokojů, v nich sedm krbů, pod nimi sedm sopouchů. Ve sklepě ležel drak a každá jeho hlava posílala oheň a teplo do jednoho krbu.
Honza draka krmil a reguloval topení podle požadavků panstva a kapacity svého pomocníka.
A tak tam za slušnou mzdu sloužili každou zimu až do doby, než bylo vynalezeno ústřední topení.
Vplížil se tam za soumraku. Lidé si vzpomenou na starého draka, říkal si, a budou se bát víc než jinde. Ale hned v první hospodě ho vyvedli z omylu.