Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (62)
Múza tance Terpsychoré se mě pokoušela získat na svou stranu asi od mých patnácti let. Prvně jsem provozoval pohyby podobné tanci v aule vrchlabského gymnázia a pak jsem byl nucen navštěvovat taneční kurzy v místní Sokolovně, což byla pro nás kluky pěkná nuda. Zejména Česká beseda se snad nedala vydržet. Pak ale po maturitě jsme chodili ve Vrchlabí na zimní odpolední čaje každou neděli a na různé plesy a bály jsme dokonce jezdili se „svým“ orchestrem Severákem autobusem po širém okolí a do sálu se většinou dostávali zadarmo, a to tak, že jsme muzikantům nosili jejich nástroje, tedy zejména basu a bubny.
Byli jsme tehdy nucení šetřílkové a jednou jsme s kamarádem, mimochodem jedním z bývalých „Racků“, vymysleli velkou fintu na „levné osvěžování“. Na jednom maškarním plese, byly to tuším šibřinky, s ohlášeným rázem – meziplanetární rej – jsme vymysleli jednoduchou, ale rafinovanou a hlavně „účinnou“ masku. Šli jsme stylově za mimozemšťany, docela jsme se vyjímali mezi všemi těmi obligátními cikánkami a různými elegány, kteréžto masky vlastně na tom plese neměly co pohledávat. Teda – alespoň dle našeho názoru. Svou masku jsme pojali černobíle – bílé plátěné kalhoty, černé boty i černý rolák, bílé rukavice a na hlavě bílý válec s otvorem pro oči, který byl ale ještě zakryt průhlednou gázou. Na tom válci byla ještě malá anténa, na straně nakreslená sluchátka a nejdůležitější malý otvor před ústy. Kouřili jsme dlouhou špičkou a občas jsme do toho otvoru zasouvali gumovou asi třiceticentimetrovou hadičku. Vše bylo promyšleno do nejmenšího detailu, na malých kartičkách jsme měli v několika jazycích napsáno – smím prosit? - a na druhé straně – děkuji! A tak jsme vůbec nemuseli mluvit, při výzvě k tanci stačilo pouze ukázat správnou stranu kartičky. No – možná tušíte, že tu kartičku jsme používali i k tomu, abychom se dovolili ponořit ty své „gumové sosáky“ občas do sklínek na cizích stolech! Rozjaření plesající to zřejmě považovali za dobrý nápad a tak jsme se zadarmo docela pomněli! Museli jsme si ale dávat pozor a hadičku zasouvat do správné sklínky, tedy z těch dvou, které jsme brzo viděli! Chtělo to prostě zavřít jedno oko… Přežili jsme to a moc nás mrzelo, že ačkoliv jsme dle našeho názoru byli jednoznačně jedničky, soutěž o nejlepší masku vyhrála samozřejmě nějaká „cikánka“!
Jakožto sklerotik a chaotik teď nevím, zda jsem patřičně vylíčil naše studentské vymetání pražských barů a tanečních kaváren v polovině „báječných“ padesátých let, ale faktem je, že jako snad každý jsem se velmi rychle „usadil“ jako ženáč v letech šedesátých. Terpsychoré mne pomalu ale jistě opouštěla a asi v mých třiceti letech už pak lechtala mé nohy a tělo jen zcela sporadicky.
A nyní pozor, zjistil jsem „umělecký paradox“ jako hrom! Víte, že malíři a výtvarníci vlastně žádnou múzu nemají? Ano, je tomu tak a dokonce to osobně mohu potvrdit! Mé „výtvarné výkony“ si opravdu opět zaslouží ty uvozovky, jak poznáte sami. Dosti brzy - už ve školce - jsem kupodivu uměl známý domeček jedním tahem i malé prasátko z profilu se zakrouceným ocáskem. Pak ovšem až po letech jediným výtvorem, na který se snad dalo koukat, byl Klement Gottwald, kterého mě naučil kreslit jičínský kamarád Děpold podle novinových karikatury v roce 1947. Pro nepamětníky – ten zmíněný výtečník je na této dobové karikatuře O.Sekory jako primáš s houslemi kupodivu zcela vpravo! No a pro pořádek – u varhan sedí lidovec Šrámek, basu drží tehdy ještě sociální demokrat Fierlinger a na bicí válí národní socialista Zenkl.
Ale vari od nás politiko - vraťme se k něčemu solidnějšímu. Výkres, který jsem dlouho uchovával ve svém „školním archivu“, byl obraz kohouta - pastel podle školní předlohy, která visela na tabuli. Hlavu a krk tohoto krasavce mi nádherně nakreslil učitel, já to pak dočmáral a trochu se mi povedla jen jedna noha. To už ovšem bylo ve Vrchlabí a výsledek byl doslova nevídaný! Škoda, že se ten „školní archiv“ nezachoval. Jinak mé výkresy a podobné ruční výtvory nestojí za komentář. Domácí rysy z deskriptivní geometrie jsem běžně kazil, většinou až při popisu či podpisu šablonou a tak někdy dokonce pomáhal i tatínek, který měl rakousko-uherskou reálku. A tím bych už opravdu měl se svým výtvarným „uměním“ skončit!
Pamětníci, vzpomínejte!
Múza tance Terpsychoré se mě pokoušela získat na svou stranu asi od mých patnácti let. Prvně jsem provozoval pohyby podobné tanci v aule vrchlabského gymnázia a pak jsem byl nucen navštěvovat taneční kurzy v místní Sokolovně, což byla pro nás kluky pěkná nuda. Zejména Česká beseda se snad nedala vydržet. Pak ale po maturitě jsme chodili ve Vrchlabí na zimní odpolední čaje každou neděli a na různé plesy a bály jsme dokonce jezdili se „svým“ orchestrem Severákem autobusem po širém okolí a do sálu se většinou dostávali zadarmo, a to tak, že jsme muzikantům nosili jejich nástroje, tedy zejména basu a bubny.