Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (3) Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Princezna Lízátko
Byla jedna královna a ta byla tak mlsná, že nejedla nic jiného než samé sladkosti. Snídala jahody se šlehačkou, k tomu kakao; v poledne si dala ovocnou polévku, nudle s mákem nebo krupičnou kaši, jindy švestkové knedlíky nebo žemlovku, potom zákusek a zapila jej malinovkou; posvačila dortík s kafíčkem; k večeři si poručila buchtičky se šodó a do postele si dala přinést zmrzlinový pohár. Byla brzy kulatá jako meloun, ani na ní nebylo vidět, že čeká rodinu.
Když přivedla na svět dceru a poprvé ji políbila, měla pusu jako od cukrové vaty. Olízla jí tvářičku – a věřte nebo nevěřte – ta holka byla z cukru! Honem jí navlékli rukavičky, aby si neucucala všechny prstíky, a přemýšleli, co si s ní počnou. Princezna rostla jako jiné děti, byla krásná a sladká, ale celý zámek na ni musel neustále dávat pozor. Nesměla se mýt ani koupat, jen ji vždycky otřeli vlhkou houbou, pít mohla jenom náprstek vody denně, ven směla pouze tehdy, když bylo sucho a teplo, aby se nerozpustila v dešti. Sotva se trochu zatáhlo, zavřeli ji do komnaty, kde nešlo otevřít ani jedno okno, aby ji snad nenapadlo vystrčit ven ruku či hlavu. Jmenovala se Lizetka, ale služebnictvo jí zlomyslně říkalo Lízátko.
Královna z toho všeho zanevřela na sladkosti. Zakázala pěstovat řepu a vyrábět cukr, chovat včely a stáčet med, péct buchty a dorty. Zhubla a stala se z ní zatrpklá osoba. Veselo nebylo ani v podzámčí.
Sotva Lizetka vyrostla, začali se v zámku objevovat nápadníci z okolních zemí. Těšili se, že budou dostávat sladké pusinky, pak se však dozvěděli, jak by museli o princeznu pečovat, aby jim vydržela – a ztratili zájem. Princezna z toho byla nešťastná, ale nesměla plakat, aby se jí nedělaly ve tváři stružky.
Jednou, když už byli všichni usouženi z toho, že si nemají čím osladit život, zašla princezna do zahrady. Tam se opřela o mříž a dívala se teskně na pramen s jezírkem, odkud tekla voda do podzámčí. Najednou mříž povolila – sloužící zapomněli zamknout branku – a princezna se poprvé ocitla sama u vody. Nejprve si klekla na břeh a zhluboka se napila. Ach, to byla krása! Pak si namočila jednu nohu, za chvíli druhou, nakonec jí to nedalo, svlékla se a vešla do jezírka, že se aspoň jednou celá namočí a hned zase vyběhne. Jakmile však byla ve vodě a okusila neznámou rozkoš, nechtělo se jí už ven. Zkoušela plavat a ono to šlo, byla lehounká jako pírko, stále lehčí a lehčí…
V zámku zatím čekala na Lizetku svačina: vajíčko na tvrdo, slané brambůrky a okurka. Šli pro ni do její komnaty, ale tam nebyla. Hledali ji tedy v růžovém salónku, potom v zeleném a v modrém…, ale princezna nikde. Nastal shon. Sloužící běhali nahoru dolů, prohledávali celý zámek, volali: „Princezno Lízetko! Kde jste? Ozvěte se!“ Vyběhli i na zahradu, našli otevřenou branku a u jezírka princezniny šaty. To byla rána! Ale to už byli u jezera i král a královna, plakali a naříkali, že se jim dceruška rozpustila.
Zatímco v zámku zavládl smutek, v podzámčí se lidé radovali. „Z kašny na návsi teče sladká voda. Ochutnejte!“ Život už dlouho chutnal jako pelyněk, a tak není divu, že všichni nabírali vodu do hrnků a do džbánků, honem si vařili čaj a kávu a veselili se.
Když královští manželé vyplakali u jezírka všechny slzy, zaslechli z altánku hluboké nadechnutí. Běželi tam – a co nevidí: na lehátku leží princezna a probírá se ze spánku. Trochu pobledlá a unavená, ale šťastná jako nikdy předtím. Ukázalo se, že nebyla celá z cukru, že to byla jenom sladká poleva. A tak se i na zámku radovali, až do rána hodovali, zpívali a tancovali.
V zahořklém království se opět směl vyrábět cukr, med a sirup, směly se péct koláče, buchty a dorty, ale nikdo se už nepřecpával sladkostmi. Všichni tu byli štíhlí jako proutek, čilí jako rybička a zdraví jako řípa.
Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
