Čtení z Biblí kralické podle Ivana Olbrachta (1) Stvoření světa
Mnozí jsme znepokojeni úpadkem mravů, převracením hodnot a znevažováním mateřského jazyka. V takovém čase je dobré upevnit svou víru v dobrý vývoj této těžké doby připomenutím si díla, jež posilovalo už nesčetné generace před námi. Mám na mysli Bibli kralickou.
Bible kralická je česká tištěná bible, kterou z původních biblických jazyků (hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny) přeložili teologové Jednoty bratrské. Svůj název dostala podle místa vytištění, kterým byly jihomoravské Kralice.
Bratři kladli od počátku své činnosti velký důraz na literární činnost svých členů. Jednota bratrská, ve své době zakázaná, záhy ocenila význam knihtisku. Ačkoliv její tiskárny byly provozovány tajně, měly vysokou typografickou úroveň. Však tiskárna kralická měla svého vlivného ochránce, Jana Staršího ze Žerotína.
Iniciátorem překladu byl bratrský biskup Jan Blahoslav, který jako první navázal na erasmovskou tradici a snahu přeložit Písmo z původních jazyků. Jan Blahoslav začal také používat rozsáhlé komentáře, včetně odkazů na příbuzná biblická místa.
První vydání šestidílné Kralické bible se událo v letech 1579 až 1594. Z celého díla promlouvá žhavá láska k rodnému jazyku. V šestidílné bibli bylo dáno Bratřím, aby vytvořili své vrcholné dílo bohoslovecké, vědecké i umělecké.
“Na Čtení z Biblí kralické pracoval Ivan Olbracht v těžkých časech druhé světové války. Vycházel při tom z posledního vydání kralického z roku 1613. Tak jako mnoho jiných čerpal naději a životní sílu v jedné z nejvzácnějších památek českého písemnictví. Byl si vědom vlivu, jímž Kralická bible působila v našich dějinách nejen ve smyslu náboženském, ale také obecně mravním. Její výrazy a styl se během staletí staly ústrojnou součástí řeči básníků i lidu. Dosvědčuje to i Olbrachtovo volné vyprávění strazákonních a novozákonních příběhů.
V této próze mimořádné slovesné hodnoty zůstal autor vždy věrný povaze biblického myšlení i jazykové podobě, v níž bibli do české duchovní tradice uvedli její kraličtí překladatelé. Veden citlivým smyslem především pro bohatou obraznost biblických knih epických, dokázal se vyhnout četným úskalím, která s sebou nese převyprávění jakéhokoli díla, natož pak předlohy s tolika rozličnými literárními druhy. Jednolitost svému záměru vtiskl promyšleným výběrem textů s výraznou dějovou osnovou. Přitom věděl, že není zapotřebí je jakkoli dotvářet či aktualizovat. Živým jazykem prostě vypráví starodávná dějství Knihy knih tak, aby sama promluvila i k čtenáři naší doby.”
Kniha Čtení z Biblí kralické, z níž vybrané pasáže cituji, byla vydána roku 1990 v nakladatelství Vyšehrad. Od vzniku “Čtení” uplynulo již celých sedmdesát let.
Ve smyslu promyšlené dějové osnovy svého Čtení převypravuje Ivan Olbracht sám počátek, STVOŘENÍ SVĚTA.
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla nepůvabná a pustá, tma byla nad propastí a duch boží vznášel se nad vodami.
Řekl Bůh: “Budiž světlo!” Poté oddělil vody a oblohu a stvořil suchou zem. Země vydala trávu, byliny a stromy… A učinil Bůh dvě světla, jedno velké, aby drželo správu nade dnem, druhé menší, aby panovalo nad nocí a postavil je na nebeské obloze, aby osvětlovala zemi. Stvořil také hvězdy.
Bůh stvořil také hojnost živoucích bytostí a ptactvo, které by létalo nad zemí… Požehnal jim a řekl: ” Ploďtež a množte se, naplňte mořské vody a rozmnožujte se na zemi!…
Řekl konečně Bůh: “Učiňme člověka k obrazu našemu a podle podobenství našeho, ať panuje nad rybami mořskými, nad ptactvem nebeským, nad hovady, nad všelijakým zeměplazem i nade vší zemí!”
I stvořil Bůh člověka podle podoby své, muže a ženu…
Tak dokonána jsou nebesa i země, cokoliv jest na nich. Dokončil Bůh sedmého dne své dílo a odpočinul. A sedmému dni požehnal.
Příběh o Adamovi a Evě, o prvních lidech na světě, určil osudově běh všech dalších pokolení. Uprostřed Edenu, jenž byl jejich rajským domovem, postavil Hospodin strom života a strom vědění dobrého i zlého, z kterého však nesměli jísti, aby nezemřeli.
Evu však oslovil had a pravil: “Nezemřeli byste. Ale Bůh ví, kterýkoli den byste z něho jedli, že by se vaše oči otevřely a že byste byli jako bohové, kteří znají dobré i zlé.” A tehdy žena, vidouc ovoce krásné a na pohled chutné, kterým se nabývá rozum, vzala z něho a pojedla. A dala svému muži, který jedl také…
Hospodin Bůh je potrestal. Hadovi řekl: “Budeš zlořečený mezi všemi zvířaty a všemi polními živočichy. Po všechny dny svého života po břichu se budeš plaziti a žráti prach…” Ženě pak pravil: “Velice rozmnožím bolesti tvé a práci tvou, s bolestí budeš roditi děti, tvá žádost bude pod mocí mužovou a on nad tebou bude panovati.”
Adamovi řekl: “Že jsi uposlechl hlasu své ženy a jedl jsi ze zapovězeného stromu, bude pro tebe země zlořečená, trní a bodláčí bude ti ploditi. V potu tváře své budeš jísti chléb po všechny dny svého života, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš!”
Synové Adama a Evy, Kain a Abel, stali se postavami první starozákonní tragedie, když Kain svého bratra Abela ze závisti zabil. Stal se psancem. Nicméně v zemi Nod si našel ženu, zplodil s ní syna Enocha a od něj se odvíjí nové pokolení kočovníků, přebývajících ve stanech a pasoucích stáda.
Adam a Eva zplodili později ještě syna Seta, jenž zplodil syna, zvaného Enos.
POTOPA SVĚTA, co se o ní u Ivana Olbrachta dočteme?
Z pokolení Enosova vyšel Metuzalém, jehož dnů, když zemřel, bylo devětsetšedesát a devět let… Vnuk Metuzaléma byl pojmenován Noe.
Noe byl pak muž spravedlivý… když byl v pětistech letech, zplodil Sema, Cháma a Jáfeta.
Na světě se šířily nepravosti. A když Hospodin viděl, že veškeré myšlení lidské není leč zlé, litoval, že stvořil člověka, a v srdci měl bolest. Řekl: “Vyhladím ze země člověka a vše až do zvířete, až do zeměplazu, až i do ptactva nebeského, neboť mi je líto, že jsem je učinil.”
Ale Noe našel před Hospodinem milost. Bůh mu pravil: “Blíží se konec všeho živoucího, neboť země je naplněna nepravostí, a zničím ji. Ty však si vystav koráb z dříví tesaného, v němž vyhotov příhrady a zevnitř i vně jej vymaž smolou… Neboť uvedu na zemi zátopu vod, aby zhubeno bylo všechno tvorstvo, v němž jest duch života… Učinil Noe podle všeho, jak mu rozkázal Bůh… Stalo se po sedmi dnech, že na zem přišla potopa. Noe se svými vešel do korábu… Vody pokrývaly zemi po sto a padesát dnů… Příval z nebe se zastavil. Vody ze zemského povrchu odcházely, tři měsíce se navracejíce do svých koryt a ukázaly se vrcholky kopců. Takže koráb stanul na hoře Araratu…”
Po necelých dvou měsících byla země úplně suchá… I vyšel Noe a synové jeho, žena jeho a ženy synů. A s nimi po pokoleních svých všichni tvorové, každý plaz a všechno ptactvo a cožkoli se hýbe na zemi. Noe sdělal oltář a vzav ze všech hovad čistých a ze všech čistých ptáků, obětoval Hospodinu zápalnou oběť.
Zalíbila se Bohu její příjemná vůně a pravil si: Nebudu již zlořečiti zemi pro člověka, protože myšlení lidského srdce jest zlé od jeho mladosti, a nebudu více pobíjeti všechno živoucí, jako jsem učinil. Nýbrž dokavad bude země trvati, nepřestanou setí a žeň, studeno a horko, léto a zima, den a noc.
Všechny uvedené ilustrace vybrala z pokladnice Michelangelovy Olga Janíčková