Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Babibajky
* 28 *
Kdesi daleko až na druhé straně světa v Mexiku se na severu země rozkládá kaktusový ráj. Kaktusům se tam dobře daří, je to samá poušť a polopoušť a prší tak jednou za uherský rok. Jsou na to klima speciálně vybavené, kvetou jenom v noci, místo listí jim narostly pořádné trny a nikdo si na ně netroufne. Je to ovšem trochu nuda, jsou všechny stejné, všechno si už pověděly a celý život držet bobříka mlčení, kdo to má, prosím vás, vydržet?!
Jednoho dne se ale stane věc nevídaná, neslýchaná. Nejstarší kaktus dostane dopis až z daleké Evropy od jednoho mladšího brášky, na kterého si už skoro nepamatuje. A ten mu teď píše, že si velice pohodlně žije ve velikánském skleníku se spoustou všelijakých jiných kaktusů z pouští celého světa. Dopis je to velice podrobný, a tudíž dlouhý, čtení trvá dlouho, ale to nikomu nevadí, všichni si rádi poslechnou novinky a ještě raději o nich budou pořád dokola několik let hlasitě diskutovat a potichu každý za sebe závidět.
Nikdo ale nemá odvahu se taky pustit do neznáma za dobrodružstvím. Co kdyby se jim cestou polámaly ostny?!
* * *
To tedy opravdu ale opravdu nevím, co by si beze mě ten počítač počal! Bude se tady vychloubat, co všechno umí, kolik má pamětí a nejnovější verzi otevřených oken ve větru, že si přepne na internet, kdy se mu zachce, chachááá, tuhle si z toho vychvalovaného internetu stáhl jakousi malou potvůrku, co vypadala nevinně jako andělíček, a ta se mu na ploše tak rozmnožila, že skoro nic neviděl! A jak měl nahnáno, když mu milovaný internet propašoval do souboru virus! No, nemám z toho zase až tak moc velkou legraci, vždyť ta virusová mrcha ničila i moji práci a na tu jsem moc háklivá. Pracuji precizně, čistě, úhledně, barevně! Mám ze své práce radost, moje tisky by klidně mohly na výstavu. Tak mi prosím doplňte papír do zásobníku, kupte konečně novou kártrič, protože došel černý inkoust, a honem ze mě utřete prach. Jako byste nevěděli, jak mi škodí!
* * *
Bylo jednou jedno krásné počasí, kolem se to zelenalo a červenalo a žlutilo, na modrém nebi pluly bílé mráčky a ve vzduchu bylo tolik zlatého jasu, že si všichni museli nasadit tmavé brýle, aby nemuseli přivírat oči a krčit nos. Vidělo to Sluníčko a docela se mu líbilo, jak má každý veliké oči a vypadá úplně cizokrajně. V módním obchodě si sehnalo ty nejtmavější a největší brýle, aby všechny trumflo. Jenže když si je nasadilo, najednou se krásné počasí ztratilo, z bílých mráčků se staly černé mraky a paní Bouřka Sluníčku ukázala, zač je toho loket, když se opičí po lidech.
* * *
Kdysi jedna trojkolka byla moc pyšná na to, že ji pro svého vnoučka vyrobil šikovný dědeček. Slibovala si, že nikdy neškobrtne o kámen, ani nesjede do příkopu, aby se chlapečkovi nic zlého nestalo. Co slibovala, to plnila a taky se naučila všechny značky kolem silnice, aby nemusela platit pokutu. S chlapečkem napřed jezdila velice opatrně, a když se přestal bát, frnčeli si to spolu jako vítr, který jim chladil kolečka i čelíčko. A jednou si to spolu dofrnčeli až za humna, kde uprostřed cesty seděla žabka.
Ale to už je zase jiná pohádka!
* * *
Ta žabka ráda poslouchala pohádky a začala si myslet, že je vlastně zakletá princezna. Moc se jí to líbilo a ani jí nevadilo, že nemá na hlavě zlatou korunku. Když trochu povyrostla, odhopkala z rodné kaluže do světa, aby si vybrala ženicha. A tak se stalo, že jednou na cestě za humny potkala chlapečka na trojkolce. Pěkně se na něho usmívala, aby se jí náhodou nepolekal.
Také chlapeček znal pohádku o princezně žabce, jenže tahle neměla zlatou korunku, proto si ji vzal aspoň do rybníčku na zahradě. Kdo ví, třeba se z ní ta princezna přece jen vyklube.
* * *
To vám kdysi byla jedna kočka, která ani nevěděla, že je na světě proto, aby chytala myši. Pořád si jen čistila kožíšek, brousila si drápky a prohlížela se v zrcadle.
Ostatní kočky jí záviděly, že nic nedělá, má na sebe tolik času a jen si jezdí po výstavách. Naše kočka se s nimi ani nebavila, byla moc pyšná na modrou barvu svého kožíšku, myslela si, že je šlechtična a že ten kocouří krasavec odvedle by se k ní velice hodil.
Jenže kocour playboy nebyl hloupý a vybral si tu nejobyčejnější mourovanou kočku. Uměla totiž nachytat myši pro oba.
Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
