Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Gumová ryba
Jedna episoda se taky vztahovala ke kanálu. Stalo se to v roce 1950. Začala tam lovit slušná štika. Chybu měla jednu, nechtěla vzít. Dopalovalo to dědu velice. Proseděli jsme tam několik dní a nic. Přesunuli jsme se dokonce na levý břeh. Nezvykle se nahazovala káča s hrouzkem proti proudu a nechala splout do tišiny.
Odehrávalo se to v době letních prázdnin, potažmo dovolených. V tom spočívalo jádro pudla.
Každoročně přijížděl z Prahy taky rybář - pan lékárník. K hrůze se ukázal u Říček a u kanálu. Největší zádrhel byl v dědově náhledu na lidi. Pan lékárník byl typem intelektuála. Drobný, od přírody nazrzlý, brýlatý človíček. Navíc ohrožoval “naši“ štiku apropos čest skalního, domácího rybáře. Kdyby jí tak chytil a Ulrich ostrouhal. Ta vostuda !
Poprchávalo.Takže jsme něco kutili na verandě. Najednou vydal děda příkaz. Vem kolo, jeď do Hory a kup tam gumovou nafukovací rybu. Ale, aby byla nízká a dlouhá. S babičkou jsme se po sobě podívali, pokrčili rameny a deštík, nedeštík, odjezd. Do Krásné Hory není zase tak daleko. Jen mi vrtala hlavou ta ryba. Co je v tom za kulišárnu jsem nevěděl. Tam se povedlo koupit pěknou, snad 60 cm dlouhou rybu.
Na verandě jsem ji předal. Jo, to je vono kvitoval děda. Sundal plechovky s barvami a začal pracovat. Po chvíli dílo začalo nabírat vzdáleně podobu štiky. Přišlo druhé “Jo, to je vono“ a dílo se pověsilo na proschnutí. Pořád jsem nevěděl, jakou hrajou roli.
Ještě je potřeba připomenout,že děda měl silnou aversi k určitým lidem. Říkával: Když potkáš jeptišku, přejdi na druhou stranu cesty. Když bude brejlatá, tak si třikrát odplivni a jestli je zerzivá, vrať se domů a ten den už nikam nechoď a nic nedělej. Někdy to jeho řešení bylo trochu odlišné. Nelze je pro kriminální podněcování publikovat.
Ráno se vyčasilo a tak hurá k Říčkám na štiku. Všiml jsem si, že nabarvenou rybu děda přiložil do tašky k svačině. Usadili jsme se, nahodili a přišel rozkaz: „Hlídej vod Kamejka královku“. Až ten pražáček pude, řekni. Začala mi nějak štymovat barevná ryba a konkurence. Pan lékárník se ukázal u topolu pod Břehy a mířil - kam jinam, než na naší štiku ke kanálu naproti našemu posezu. Děda maketu vyndal, nafoukl a strčil do vezírku. To zavěsil pod nohy a komentoval: “Ten tajtrlík brejlatej stejně prd vidí. Nic nepozná“. V plné nahotě jsem pochopil dědovu lest.
Pan lékárník zasedl a začal balit cajk. Tak co, pane stárek, jak to jde? Odpověď nonšalantní.: „No není to nejhorší. Ta zubatá už je v síťce. Podívejte, není zase tak malá“.
Pan lékárník přestal vybalovat nářadí. V tom případě Vám pane stárek upřímně gratuluji. To jsem tu asi zbytečný. Sbalil a šel dolů ke Kamejku. „Na zerzivýho mu to eště dost myslí, konstatoval děda, hlavně, že je v ….. „ podotkl děda. Nafouknutou rybu z vizírku vyndal, otřepal a uložil do tašky.
Štiku jsme chytili asi čtyři dny nato. To bylo nutné dojít do potoka na pstroužka. Ještě snad se nevykulila štika, která by této velice nemravné návnadě odolala. Nebyla zase tak velká. Necelé tři kila. Putoval jsem s ní zase do Krásné Hory jako s pozorností pro pana doktora Kulandu.
Pamětníci, vzpomínejte!
