Na večeři u Polreicha
Dát někomu účelný dárek bývá problém.
Náš synek to o vánocích vyřešil chytře: věnoval nám dvoutisícový poukaz na večeři v přední pražské restauraci Divinis na Starém městě, v Týnské ulici. Majitelem není nikdo jiný než sám velký Šéf Zdeněk Polreich.
Na webové stránce Divinis se píše:
Restaurace DIVINIS představuje jídlo v té nejlepší podobě a právem patří mezi nejlepší restaurace v Praze.
V elegantním a neformálním prostředí Šéfkuchař Zdeněk Pohlreich nabízí pokrmy, kterými se proslavil a jsou milovány zákazníky, např. telecí líčka na červeném víně s bramborovou kaší.
Executive Chef Jan Kratochvíl, žák Zdeňka Pohlreicha, klade důraz na přípravu originálních jídel užitím pečlivě vybraných sezónních surovin.
Ocenění Michelin Bib Gourmand v letech 2010-2015 je pro vaše chuťové buňky důkazem, že si v restauraci DIVINIS vychutnáte to nejlepší z italské kuchyně v Praze.
Ten den jsme slavili 40. výročí svatby, a tak se poukaz na slavnostní večeři hodil, a přizvali jsme samozřejmě i dárce, svého syna.
Odložili jsme do jeho rukou kabáty, které sám odnesl kamsi do šatny. A za malou chvíli přišel, podal každému jídelní lístek a zahájil neformální rozhovor s nabídkou předkrmů, pití a vysvětlením, co se skrývá za jednotlivými názvy jídelního lístku. Musím přiznat, že jsme se na výjimečnou událost už doma připravovali a že italské názvy pokrmů jsme už uměli vyluštit. Denní nabídka se shodovala s tou na webu.
Výběr byl obsáhlý, jak vyplývá z jídelního lístku:
Aperitivem se stalo červené Cinzano. Automaticky se na stole ocitla láhev svěží italské minerálky, jíž číšník naplnil číše. V proutěném košíku na stole trůnilo několik krajíčků různých druhů italského bílého chleba a preclíků ve tvaru dlouhé ladičky. Bohatou nabídku vín jsme nepřijali, nejsme znalci, a raději jsme si objednali plzeňskou dvanáctku.
Po krátké konverzaci jsme si objednali jednotně kančí panenku s caponatou a omáčkou z hořčice, i když jsme doma uvažovali i o křepelce na dva způsoby s gnocchi s ricottou a špenátem a syn o nabídce mořských plodů.
Před hlavním jídlem, abychom se nenudili, nám donesli od šéfa kuchyně nevídanou lahůdku, grilovanou krevetku pomazanou sardelovým máslem a telecí plátek s pomazánkou a zeleninkou. Asi proto, že jsme tam byli nejstarší, tak už dříve z manželky číšník vytáhl, že oslavujeme 40 let soužití. Musím říci, že jsme tak byli naladěni na nejvyšší stupeň lahodové pohotovosti.
Aperitiv byl dopit a nastal zlatý hřeb večeře. Před každým z nás se ocitly tři kusy kančí panenky, každá zvíci menšího špekáčku. Kolem, spíš jako ozdoba, nadrobno nasekaná chutně upravená zelenina a nepříliš velké množství tmavé, velmi chutné omáčky, o jejímž spojení s hořčicí se dalo jen fantazírovat. Bylo překvapující, že nože příboru byly opravdu ostré, a že se špalíky masa daly docela snadno rozkrojit. Pečivo přišlo vhod, dokonce jsme požádali o přídavek.
Restaurace se pomalu zaplňovala, převážně mladými cizinci, nicméně okolní ruch zesílil jen nepatrně a pouze zvýšená aktivita personálu svědčila o tom, že čas pokročil.
Obsluha byla velmi pozorná, jakmile se talíř vyprázdnil, okamžitě byl ze stolu odnesen, stejně jako sklo. Samozřejmě padl dotaz i na další přání a číšník ze sebe sypal nabídky jak z partesu. S manželkou jsme si dali na ochutnání napůl kopeček exotické zmrzliny, synek si vybral bruschettu.
Vyprávěl jsem v průběhu večeře svůj zážitek z Kanady v roce 1995, kdy nás do obyčejné restaurace pozvala tamní známá. Číšnice byla také velmi pozorná a osobní a já se domníval, že je to její přítelkyně. Vyvedla mě tehdy z omylu. Neznala ji a prohlásila, že kdyby se chovala jinak, tak by ji majitel vyhodil. Potěšilo mne, že se tento přístup k hostům objevil i u nás, i když pravděpodobně jen v restauracích vyšší kategorie.
Večeře skončila a došlo na placení. Předali jsme číšníkovi dárkový poukaz na 2000 Kč. Odběhl a za chvíli se vrátil s bílou krabičkou, v níž byl účet o něco málo vyšší. Vložili jsme doplatek do krabičky s malým spropitným a od pultíku jsme zaznamenali spokojený úklon s úsměvem.
Pak nám přinesli kabáty a vydali jsme se do rušných uliček Starého města oplývajících bezpočtem restaurací, hospůdek a bister.
Oslava výročí skončila a v mysli mi vězí, zda a jak budeme slavit ještě za pět let.
