Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Lucerna
Až do zavedení elektriky v roce 1947 jsme svítili petrolejem. V kuchyni jsme měli krásnou lampu s cibulovou nádržkou. V síni se zapalovala ihned po setmění lucerna. Vítala případné návštěvníky, ale hlavně sloužila jako přenosné osvětlení. S lucernou se chodilo do sklepa, opatrně se s ní svítilo ve stodole či v kůlně a ještě opatrněji ve chlévě. Z bezpečnostních důvodů se v těchto prostorách nemohla ani nikde zavěsit, a tak jsem nosičem lucerny byla skoro každý den, nejčastěji při dojení.
Velmi nerada jsem už jako děcko nějaké práci přihlížela, raději jsem ji vykonávala. Na dojení jsem však měla ještě hodně času a tak mi nezbývalo než držet lucernu a přihlížet. Chlév byl maličký s ještě menším okénkem. Hned u něho stála kráva a v druhém rohu bylo vždycky po otelení nějaký čas telátko. U dveří se našlo místo pro kozu. Její mléko s typickým kozím pachem nám nechutnalo a tak jím maminka krmila prasátko.
Dojení přece jenom trvalo nějakou chvilku. Stávala jsem s lucernou u dveří a pozorovala maminku, jak s hlavou zabořenou do slabin krávy střídavě mačká struky vemene. Ještě dnes cítím pach našeho chléva. Byl příjemný a do vzpomínky se mi nutí i velmi nepříjemný chlévský pach, to až tenkrát, kdy jsme naši jedinou krávu museli dát do družstva a já jsem pak někdy v kravíně pomáhala mamince dojit. Smrad z velikého množství krav se špatně smýval a já jsem ho cítila po několik dnů.
Kráva žrala z koryta seno, sem tam pohodila hlavou a hlasité zvuky jejího stravování se mísily s pravidelným zurčením mléka do dojačky. Můj zrak už přešel celý chlév a nakonec se zastavil u kozy. Většinou bývala rohatá, takže moc legrace s ní nebylo. I ona dostala za jesličky svůj díl. Při žrádle přehazovala svoje měkké pysky ze strany na stranu a mlsně se olizovala. Rčení pro mlsouny: „olizuješ se jako koza“ je příznačné. Koze asi všechno chutná, zvláště taková krmě, která je připravená, protože tento tvor byl uzpůsoben jenom k tomu, aby si na kopcích hledal sám trsy travičky.
Při pozorování chléva mě rozbolely nohy a byla jsem ráda, když maminka už vytahovala poslední mléko ze struků a krávu dodojila. Dojačku s pěnícím mlékem postavila do podsíňku a podojila kozu.
Byla podojena kráva i koza a já jsem pořád stála u dveří s lucernou. Maminka ještě podhrabala pod krávu suché listí, prohodila s ní několik slov a teprve pak jsem se mohla vrátit s lucernou do síňky.
Síňku vidím přesně tak, jako kdybych do ní vešla teď. Byla maličká od verandy oddělená dvoukřídlými zelenými dveřmi se železnou klikou a velikým zámkem, který nikdy neměl klíč. Mostiny ze čtyř širokých desek, byly rozděleny velikými škvírami. Před vstupem do podsíňku byly mostiny uzavřeny velikým kamenem – břilou. Nad ním byly široké, jednokřídlové dveře, sbité jenom z tlustých měkkých prken a zavíraly se na šperklapku ze síně. Každé jaro jsme je přenášeli ke studni, kdy je maminka do běla vydrhla.
V síni byl jediný kus nábytku: stará skříň na zimní ošacení.Tento malý prostor, z něhož vedly dveře do jizby a do kuchyně, osvětlovala po všechny zimní večery lucerna. Sloužila nejen nám, ale také všem kolemjdoucím a vítala každého, kdo přišel k nám.
Pamětníci, vzpomínejte!