Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (35)
A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času. Další pohovor byl pak tak krátký, že si ho jakž takž pamatuji a dovolím si ho prezentovat. Měl jsem provádět ruského studenta po Praze. Ihned jsem česky požádal, zda by to nemohla být studentka, bylo mi vyhověno a tak jsem začal: Predpolagájem, čto aná prijéchajet na glávnoje nadraží – lektorka opravila na vakzál. My prajďom na Vaclavskoje naměstí – opraveno na ploščaď. Nacionálnyj těátr jsem té ruské studentce ukázal správně a pak přišla malá zrada. Zkoušející totiž pronesla něco jako – nu – ládno, no kak búdět, čtóby aná prilětěla samaljótom v Ruzyň? Zamyslel jsem se a opověděl česky - tam to neznám! Když jsem ale tuto větu přeložil, hodné lektorce to stačilo! Nevěříte? Věřte!
Na začátku pátého ročníku jsme při zadávání svých diplomových prací měli dokonce na výběr z několika možností. Já si vybral „Útlum radiových vln v ionosféře“ a při shánění materiálů jsem jezdil na observatoř geofyzikálního ústavu do Průhonic. Má práce nebyla nic moc, ale mezi slepými jednooký králem, při obhajobě patřila k nejlepším. (Ach jó, opět se chvástám...) O mnoho let později jsem se pak dozvěděl, že je ve fakultní knihovně v oddělení geofyziky zařazena. Ještě před obhajobou jsem ale zažil jednu roztomilou příhodu. Náš pan profesor i jinak velmi známého jména – Alois Zátopek - byl světově známý seismolog. Byl vedoucím prací všech nás pěti geofyziků a jedné geofyzičky, a své práce jsme mu samozřejmě museli předvést. Když jsem byl pozván do jeho kabinetu já a stanul jsem s nanečisto napsanou prací před jeho dveřmi, uslyšel jsem krásné zvuky violoncella. Vědělo se, že náš pan profesor je členem fakultního smyčcového kvarteta a tak jsem se neodvážil vstoupit. Když to ale trvalo asi čtvrt hodiny, nesměle jsem tiše zaťukal, ale ono nic. Tak jsem přidal na síle, a když i po té se zeza dveří stále jen linula docela pěkná hudba, odvážně jsem bez vyzvání vstoupil. Byl to pohled k nezaplacení. Pan profesor spal v křesle a na magnetofonu, čerstvém to přístroji na katedrách naší fakulty, si pouštěl svou hudební produkci! Pomalu jsem ho probudil, on se omluvil a pak už vše probíhalo normálně.
I vlastní závěreční zkoušky, včetně už mírnějšího marxismu-leninizmu proběhly celkem v pohodě, a přišel čas rozdělování umístěnek, což byla jedna z „vymožeností“ režimu, který rozhodoval přece o všem! A zde se opět ukázala neomylnost plánování a pro šest geofyziků byly k mání jen dvě umístěnky, jedna do Brna a druhá do Bratislavy. Tehdy naštěstí Hydrometeorologický ústav chystal rozdělení předpovědní služby na všeobecnou a leteckou a tak my čtyři zbývající jsme „díky“ těmto „cenným“ papírkům mohli koncem prázdnin nastoupit jako meteorologové na letiště v Ruzyni. Přitom jsme z této specializace měli jen dvě základní přednášky!
Promoce byla koncem června, stali se z nás promovaní matematici, fyzici a chemici a pak jsme byli – od maturity už podruhé – vypuštěni do světa. Mezi naše osudové osmičky se tak zapsal i rok 1958!
Opravdu na samý závěr těchto studentských vzpomínek je třeba říci, že jsme nakonec nebyli tak špatný ročník. Ačkoliv se v té době považovala kybernetika za imperialistickou pavědu a samozřejmě se nic podobného na naší fakultě nepřednášelo, přesto hned po absolvování se z několik mých kolegů, a dokonce i z jednoho z těch nejbližších kamarádů, stali naši první programátoři, kteří také novou specializaci pak studovali až za pochodu v praxi. Pak po srpnu 1968 odešla celá řada mých kamarádů, většinou už jako docenti či kandidáti věd na západ, kde se všichni posléze výborně uplatnili i jako profesoři na univerzitách či v různých vědeckých a výzkumných ústavech. Jeden byl i v NASA.
Do našeho ročníku na příklad patří i astronom Luboš Kohoutek, po němž je pojmenována kometa, kterou objevil v roce 1973 na hvězdárně v Hamburgu. Potom ještě objevil několik dalších komet! Promoval s námi však i Karel, kontroverzní a významný komunistický špion, působící od roku 1965 do roku 1984 v USA!
Když se pak po listopadu 1989 naši kolegové - emigranti vraceli, ať už natrvalo, nebo jen na návštěvu, byla to pro nás „velebné kmety“ neskutečná a velmi dojemná setkání. V dalších letech se pak několik absolventů našeho ročníku probojovalo v politice až na posty senátorů a ministrů. Ale nyní bych už konečně měl s tím chlubením se cizím peřím opravdu přestat – a tedy howgh!
Pamětníci, vzpomínejte!
Na začátku pátého ročníku jsme při zadávání svých diplomových prací měli dokonce na výběr z několika možností. Já si vybral „Útlum radiových vln v ionosféře“ a při shánění materiálů jsem jezdil na observatoř geofyzikálního ústavu do Průhonic. Má práce nebyla nic moc, ale mezi slepými jednooký králem, při obhajobě patřila k nejlepším. (Ach jó, opět se chvástám...) O mnoho let později jsem se pak dozvěděl, že je ve fakultní knihovně v oddělení geofyziky zařazena. Ještě před obhajobou jsem ale zažil jednu roztomilou příhodu. Náš pan profesor i jinak velmi známého jména – Alois Zátopek - byl světově známý seismolog. Byl vedoucím prací všech nás pěti geofyziků a jedné geofyzičky, a své práce jsme mu samozřejmě museli předvést. Když jsem byl pozván do jeho kabinetu já a stanul jsem s nanečisto napsanou prací před jeho dveřmi, uslyšel jsem krásné zvuky violoncella. Vědělo se, že náš pan profesor je členem fakultního smyčcového kvarteta a tak jsem se neodvážil vstoupit. Když to ale trvalo asi čtvrt hodiny, nesměle jsem tiše zaťukal, ale ono nic. Tak jsem přidal na síle, a když i po té se zeza dveří stále jen linula docela pěkná hudba, odvážně jsem bez vyzvání vstoupil. Byl to pohled k nezaplacení. Pan profesor spal v křesle a na magnetofonu, čerstvém to přístroji na katedrách naší fakulty, si pouštěl svou hudební produkci! Pomalu jsem ho probudil, on se omluvil a pak už vše probíhalo normálně.
Opravdu na samý závěr těchto studentských vzpomínek je třeba říci, že jsme nakonec nebyli tak špatný ročník. Ačkoliv se v té době považovala kybernetika za imperialistickou pavědu a samozřejmě se nic podobného na naší fakultě nepřednášelo, přesto hned po absolvování se z několik mých kolegů, a dokonce i z jednoho z těch nejbližších kamarádů, stali naši první programátoři, kteří také novou specializaci pak studovali až za pochodu v praxi. Pak po srpnu 1968 odešla celá řada mých kamarádů, většinou už jako docenti či kandidáti věd na západ, kde se všichni posléze výborně uplatnili i jako profesoři na univerzitách či v různých vědeckých a výzkumných ústavech. Jeden byl i v NASA.