Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (26)
V červnu 1953 pro nás těšící se maturanty a zejména pro mne přišel další paradox, či chcete-li pikantérie. Koncem měsíce jsem jel do Prahy vykonat přijímací zkoušky na Matematicko-fyzikální fakultu UK a teprve pak jsme začali ten avizovaný prázdninový kurz, ve kterém byly na rozvrhu pouze maturitní předměty. Pro mne a snad i pro všechny další bylo docela příjemné, že jsme nematurovali z ruštiny, což byl navíc jistě velký div. Tři naši spolužáci, kteří se hlásili na Vojenskou technickou akademii, odjeli už na tento prázdninový kurz do Brna a maturitu skládali tam. Zásluhou této překotné reformy však také bylo, že mám v základním vzdělání jisté mezery třeba v organické chemii, kterou jsme o prázdninách vzali jen letem-světem a zejména v anatomii, o kterou mě reforma zcela ochudila. A teď ten paradox – už v půli července jsem dostal vyrozumění z fakulty, že jsem byl přijat. Moje budoucí Alma Mater zřejmě věřila, že maturitu zvládnu a jako moudrá matka se naštěstí nemýlila.
Abych byl upřímný, na tu fakultu se mnoho studentů nehlásilo a určitě mi také pomohlo, že můj tatínek jakožto náčelník stanice ČSD byl v té „důležité“ partaji! A moji budoucí páni profesoři určitě nevěděli, že jsme všichni tu zkoušku dospělosti skládali v modrých svazáckých košilích, pro které jsem já osobně před časem jel do jakési ústřední prodejny v krajském městě, neboť jako syn eizenboňáka jsem měl dráhu za hubičku!
Na toto místo se docela hodí další zajímavá vzpomínka z posledních gymnaziálních měsíců a začnu ze široka. Se svým písmem jsem byl odjakživa na štíru, snad jsem i menší disgrafik, a ten můj rukopis byl tak „výtečný“, že jsem jednou dostal z matematické kompozice dvě známky – jedničku za výpočty a pětku za „úpravu“! Zajímavé ale bylo, že těsně před maturitou k nám do školy, už nevím při jaké příležitosti, ale verbování to nebylo, přišlo pár vojáků – záložáků a jeden z nich byl grafolog. Jsem od mládí skeptik, ale ten voják opravdu „válel“. Podle našeho písma odhadl velmi přesně naše povahy i na jakou vysokou školu se hlásíme! Skoro jsem ho podezříval, že si to někde u našich kantorů předem zjistil.
Ale zpět k mému rukopisu. Je tak rozházený, jsou v něm různé škrty a své starší ručně psané texty někdy sám po sobě nevyluštím. Proto jsem v životě napsal rukou snad jen asi dva milostné dopisy a byl jsem vlastně téměř vždy nucen datlovat všechno pracně na psacím stroji a v poslední době na počítači. A tak nyní jen s dojetím vzpomínám na doslova kaligrafické písmo v dopisech a přáních mého nejlepšího vrchlabského kamaráda, který mi už bohužel nic nenapíše. Naštěstí je mám dobře schované a představte si, že jeho syn to nádherné písmo po něm zdědil!
A na závěr mám pro milé čtenáře malou hádanku – který rukopis je můj, a který je mého přítele?
Pamětníci, vzpomínejte!
V červnu 1953 pro nás těšící se maturanty a zejména pro mne přišel další paradox, či chcete-li pikantérie. Koncem měsíce jsem jel do Prahy vykonat přijímací zkoušky na Matematicko-fyzikální fakultu UK a teprve pak jsme začali ten avizovaný prázdninový kurz, ve kterém byly na rozvrhu pouze maturitní předměty. Pro mne a snad i pro všechny další bylo docela příjemné, že jsme nematurovali z ruštiny, což byl navíc jistě velký div. Tři naši spolužáci, kteří se hlásili na Vojenskou technickou akademii, odjeli už na tento prázdninový kurz do Brna a maturitu skládali tam. Zásluhou této překotné reformy však také bylo, že mám v základním vzdělání jisté mezery třeba v organické chemii, kterou jsme o prázdninách vzali jen letem-světem a zejména v anatomii, o kterou mě reforma zcela ochudila. A teď ten paradox – už v půli července jsem dostal vyrozumění z fakulty, že jsem byl přijat. Moje budoucí Alma Mater zřejmě věřila, že maturitu zvládnu a jako moudrá matka se naštěstí nemýlila..png)
.png)