Dnes má svátek Mikuláš, tak malá vzpomínka na něj, ale i na další rozdávače...
Rozechvěný žaludek, připravená modlitbička a strach, že mne odnese čert nebo dostanu jen suché brambory! To bylo moje ranné dětství v den Mikuláše.
S posvátnou hrůzou jsem očekávala zvonění rolniček a pak vešel obrovský, vysoký, bělovlasý, vousatý muž se zakroucenou holí, červeným pláštěm a s dárečky. Jak jsem před ním koktala! Styděla se a bála! Udivovalo mne, že všechno o mně ví, kdy jsem nesnědla kaši, a kdy jsem zlobila – obrovský respekt jsem měla a přinejmenším další týden jsem opravdu poslouchala!
Časem jsem si všimla, že Mikuláš nosí stejné papuče jako má můj tatínek a taky mi vrtalo hlavou proč zrovna v ten důležitý moment tatínek nikdy není doma! Vyčítala jsem mu to a on nevrle odpovídal, že musel to nebo ono…
Pak mávnutím kouzelného proutku (básník by řekl, „čas oponou trhnul a změněn svět“) jsem už jako školačka přednášela básničky před jiným velkým pánem s vousy. Ten „nový“ přijel z Čukotky, táhli ho na saních jeleni, a měl moc rád, když jsme říkali ruské básničky. Taky nosil dárky, ale nechodil už k nám domů, ale vždy do Agitačního střediska v našem městečku.
Pak letmo přeběhl Mikuláš dva tři roky, kdy socialismus s lidskou tváří připouštěl existenci i této bytosti a hup – zpátky na Čukotku. Nebyla to konečná.
V průběhu mého života dorazil třetí rozdávač, Santa Claus. Taky měl červený plášť, bílé vousy a taky přijížděl odněkud zdaleka. A taky nosil dárky. Pravda, nějak datumově nám to nesedělo, ale Češi si s tím hlavu moc nelámali a Santa Claus prostě tak jako Mikuláš i Děda Mráz chodil 6. prosince.
Jsem zvědava kdo přijde letos. Ne, ke mně už dávno nechodí nikdo s bílým vousy a s červeným kabátcem. Ani Ježíšek už se nenamáhá a nečte má přání, která nosím jen v myšlenkách. Ten už hodně dlouho dává peníze do obálky se slovy – mámo, kup si co chceš, ty stejně víš nejlíp, co potřebuješ.
Možná, že by mne potěšila knížka, čokoládové bonbony nebo plyšový medvídek?
Asi by mi bylo dost jedno čím se ten dárce prezentuje, já bych jen vnímala, že je to z lásky, že na mne někdo myslel, dal si tu práci a přemýšlel, čím by mi udělal radost.
Nevadilo by mi i kdybych tu knížku už četla, i kdybych bonbony rozdala, a medvídka nejspíš odložila ať nejsem nařčena z infantilnosti.
Za tu chvilku krásného pocitu by to určitě stálo...