Maturitní ples
Zdaleka jsem neprožívala svůj nebo synův maturitní ples se stejnými emocemi jako maturitní plesy svých vnuků. Největší zážitky mám z plesů vnuček. U nich jako kdysi u nás začínaly přípravy daleko před plesem. Jenomže naše přípravy se značně lišily od jejich. Já, když se vrátím do oněch časů, jsem si zašla do obchodu zakoupit několik metrů bílé látky po desetikoruně za metr. Doma jsem sedla k šicímu stroji a spíchla jsem si dlouhé šaty se spoustou kanýrků, jak jsem je viděla na Nataše Gollové ve filmu Hotel modrá hvězda.
Byla jsem přesvědčena, že mám elegantní šaty jak z módního salonu nejvyšší kvality. K nim jsem si zakoupila papírové střevíčky na jehláku za pakatel, jak se tenkrát říkalo. Vylila jsem na sebe celou skleničku voňavky, kterou jsem koupila za pětikorunu. A s paní bytnou jsme vyrazily na ples. Konal se v sokolovně a k předtančení bylo vybráno jen několik párů. Dívky v bílém dle tehdejší módy. U mikrofonu se střídali dva zpěváci: Richard Adam a Rudolf Cortés. Ten se mi zdál větší fešák, ale já jsem očima hledala někoho jiného. Ten se mnou sice tančil, ale jen jednou, takže mne ples moc neuchvátil a ani na něj nemám zvláštní vzpomínky. Tenkrát se kromě předtančení nekonalo, žádné šerpování, květiny ani házení drobáků po parketách, takový hazard by nám byl tenkrát cizí. Nebyla ani tombola. Zkrátka nic, co by se odlišovalo od jiných plesů. Jen předtančení bylo na hony vzdálené tomu dnešnímu.
Moji vnučku ani nenapadlo, že by si sama šila šaty. Zavčas jezdila autem po půjčovnách a vybírala si a zkoušela nádherné šaty, o jakých se nám ani nezdálo. Na nějakou tisícovku za půjčovné snad ani nekoukala. A když si vybrala, sháněla boty a bižuterii k šatům. Poslední dny před plesem už měla koupenou barvu na vlasy, řasy a pozvané kamarádky. Seděly kolem stolu, na kterém měly pícky a lakovaly si nehty. Barva nehtů musela ladit s oblečením. Jedna si je přála do špičky, druhé na nich kvetly kytičky, ale jedno měly společné. Byly několik centimetrů dlouhé. Každý prst strčily do pícky, aby se lak zapekl. Hihňaly se přitom, švitořily jak vlaštovičky na hnízdě. I šla jsem se také na tu krásu podívat, pokývala jsem obdivně hlavou a zeptala jsem se:
Děti, jak budete s takovými nehtíky sbírat mince? Vždyť si na moc nepřijdete.
My už si nějak poradíme, chichotaly se.
No, pokračovala jsem: Za našich mladých let nám kluci koukali na nohy a do očí a možná, že i někam jinam, ale že by nám zírali na nehty, o tom nic nevím. No nic, doba se mění.
Slavnostní chvíle začala, když si dívky oblékly krásné vypůjčené róby, když se jejich sebevědomí zvedlo na jehlákách a oči stíněné nalepenými řasami pohlédly do sálu. Před nimi se otevíral jejich ples, večer, jejich budoucnost. Všichni budoucí maturanti nastupovali k slavnostnímu ceremoniálu. Třídní učitelky dekorovaly každá svou třídu. Studenti přijali z jejich rukou šerpu a růži. Po proslovech zaměřených na jejich zářnou budoucnost začali všichni sbírat kovové mince, které na ně ostatní přítomní naházeli během večera pro štěstí. Poté svinuli koberce a začalo se tančit.
O půlnoci jako překvapení skočil do sálu pruhovaný mladík v skákacích botách. Myslela jsem si, že se na nich stěží udrží, ale on skákal až ke stropu a dělal přemety. Byl to sice akrobatický výkon, ale starší dámy se chytaly za hlavu, neboť se domnívaly, že na ně ten skákací mladík dopadne. V tombole vnučka vyhrála jednu ze stovky cen a byla spokojená. Na závěr plesu sundávali šerpy a symbolicky dle tradice na ni některá položila svůj jehlový střevíček. Kluci celou botu. Potom si ji pečlivě složili a uložili k mamince. Celá třída se shlukla před fotografem, zvedli skleničky, růže a jásali že je čeká nebe na zemi.
Text a foto: Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny články autorky