BABIBAJKY
Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
BABIBAJKY
* (12) *
V jednom pěkném malém domečku bydleli rodiče s prima klukem, který už chodil do školy, uměl číst a psát, rád všem pomáhal při práci a taky si rád hrál, jenže byl sám a to pak není ta pravá legrace. Na schovávanou si mohl hrát tak leda se třemi hafáky, jenže ti ho vyčuchali raz dva a pak ho od radosti málem udusili.…
Až jednoho zimního rána, právě když se chystal do školy, přiletěla k němu mobilem radostná zpráva, že už není sám, že se narodila malinkatá holčička, jeho sestřička. Kluk z toho byl tak trošku vyjevený, ale měl velikou radost. To nevadí, že je malinkatá, však ona rychle vyroste a já ji naučím dělat kotrmelce, lézt na ořech na zahradě, běhat o závod a vůbec všechno, co umím já!
A babička, která za ním zamykala branku, když utíkal přes silnici k autobusu, si v duchu slibovala, že holčičku zase naučí holčičí dovednosti, aby jí pak v životě nechyběly.
* * *
Božínku, to byl ale namáhavý den! Probudit se, nasnídat a utřít si svůj hrníček, když ho maminka umyla, obléknout se… a kde mám čistou zástěrku?… a pak tolik práce ve školce… hrát si s panenkou, poslouchat pohádku, zatančit si a zazpívat o travičce zelené, jít na procházku a vidět tam plno zajímavých věcí, třeba jak svítí červený a zelený panáček na semaforu… mamííí, a víš, co je semafor?… a to malování taky není legrace, jen to zkuste, aby váš strom na papíře vypadal jako ten v parku!… a ještě cestou domů s mámou nakoupit, to už nožičky přece jen bolí, a při večeři se očička zavírají… kde mám medvídka, celý den tady byl sám… já jsem měla moc práce, víš? Copak se jim asi zdá?
* * *
Kdepak perníková chaloupka, co vás to napadlo, v takové přebývá jen chudobná venkovská čarodějnice někde v hustém smrkovém lese. Ale královna všech ježibab má sídlo ve skleněném zámku na skleněné hoře vysoko nad oblaky. Má totiž ráda čistý vzduch a široký rozhled, taky si ráda popovídá s orly královskými, kteří jako jediní vyletí tak vysoko. Jenže poslední století ji pořádně rozčilovalo, protože její klid co chvíli rušilo hučení nadzvukových letadel.
A posledních třicet let to bylo skutečně k nevydržení, zámek se otřásal, všechno v něm cinkalo, sem tam puklo nějaké zrcadlo a její kouzla na tyto ocelové nestvůry vůbec neplatila.
Co naplat, královna vytáhla z komory nejnovější model čarodějnického koštěte a jen pomyslila, už vystupovala jako sličná blondýnka z cadilaku před největší továrnou na výrobu letadel na světě. V konstrukční kanceláři okouzlila nejen mužské osazenstvo, ale především všechny počítače. Doma se pak koukla do skleněné koule, a co viděla, ji velice uspokojilo. Počítače chrlily plány neviditelných a hlavně neslyšitelných letadel a všechny noviny psaly o dalším neuvěřitelném vědeckotechnickém skoku lidského umu. A královna všech ježibab má nejmíň na dalších sto let pokoj!
* * *
V jedné písničce se zpívá …mít housle jako Paganini, tak bych vám písně hrál… jenže ono to není jen tak. Housle si může sice koupit kdokoli, ale hrát na ně písně? Jestli ani nevím, jak se dávají pod bradu a jak se drží smyčec, nebude mi nic platné, že je mám doma ve futrálu. Jestli neumím ani položit prsty na struny a vyloudit z nich alespoň jeden jediný tón, musím je v tom futrálu nechat hodně dlouho. Ale ani když mám plno dobré vůle a trpělivosti se tohle naučit, nemusí vést moje úsilí ke kloudnému výsledku, když mi chybí hudební sluch!
* * *
To byly jednou jedny kostky a bydlely pěkně poskládané v lepenkové krabičce. Bylo jim tam sice trochu těsno, ale, zase na druhou stranu, aspoň se nemohly nikam zakutálet a chtě nechtě musely spolu dobře vycházet. No, zakutálet, jak se to vezme, kutálí se přece něco kulatého a kostky byly hranaté! Ale tímto problémem si vůbec nelámaly hlavu, spíš je zajímalo, proč jedna má nahoře pět puntíků a druhá jen tři, zatímco třetí čtyři, čtvrtá jeden, pátá šest a šestá dva. Měly z toho trochu legraci a jen v skrytu jim to vrtalo hranatou hlavou.
Jednoho dne je děcka vysypala z krabičky, že si zahrají Člověče nezlob se, a kostky se rozkutálely po stole. Zatím co se spoluhráči handrkovali, komu která patří, kostky byly celé vyjevené, když viděly, že jsou jedna jako druhá a že každá z nich má na sobě puntíky od jedné až po šestku. Moc je potom kutálení bavilo, protože se předháněly, která jich bude mít na horní straně víc.
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny články autorky