Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Eduard,
zítra Josef.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Žena sama v cizině


Ještě je pořád léto. Ale známky, že odchází, jsou pořád zřetelnější, i když letošní chlad a déšť mnohou letní krásu dobře zakonzervovaly: tráva není spálená, růže kvetou, stromy nežloutnou... Něco podzimního se přesto už chvěje v ovzduší. Na citlivého člověka padá nevysvětlitelná melancholie, trápí ho zejména mládí, uprchlé do dáli a pravý kyčelní kloub, který čeká v pořadí na výměnu. I mně bylo tuhle tak tklivo, až k pláči, a nevěděla jsem proč, jestli je to odcházejícím létem, odlétajícími ptáky, mlhavým dnem... anebo těmi dvanácti švestkovými knedlíky, které jsem snědla k obědu. Rozhodla jsem se, že svůj ušlechtilý smutek podpořím četbou nějaké poezie a usedla jsem do křesla s Neumannovou Knihou lesů, vod a strání. Ale ještě jsem ani neusnula a zavolala kamarádka Judita. Pohrdavým "Pche!" odsunula moji podzimní depresi mezi bezvýznamné jevy jako je bolavé koleno, zvýšený cholesterol, nízký důchod a rozčarování z nevděku mladé generace. Podle Judity to, co má každý, nestojí za řeč.A vyzvala mne, abych přijela k průsečíku.


Průsečík je obyčejná, nanicovatá zastávka autobusů a trolejbusů, významná jenom tím, že se tam protínají jízdní dráhy Judity, Nadi i mne a proto se tam často setkáváme. Věřím, že nám tam dopravní podnik umístí časem vkusnou pamětní tabulku. Zatím je tam jenom ošuntělá stříška, stěny, hustě pokryté grafity a torzo lavičky. Vždy mne napadne, jak se museli vandalové nadřít, než tu masivní lavici rozebrali a dřevěné desky odnesli - měla by na to být speciální sazba...


Naše vycházky jsou čím dál víc vyjížďky, takže jsme společně přesedly do autobusu, který nás zavezl blízko cíle. Bývaly jsme turistky, bývaly, ale teď už jsme jenom kavárenské povalečky... Dnes jsme měly v plánu navštívit výletní kavárnu "Pýcha sedmi moří" na lodi, zakotvené v zátoce na řece. Naďa hned na můstku přešla do kolébavého kroku staré mořské vlčice a Judita pozdravila kapitána srdečným "ahóóój!", jenom já jsem se křečovitě chytila zábradlí, protože se mi hýbala paluba pod nohami. Ty dvě zmije se mi smály, ale stál tam kapitán a ten zachoval důstojnou vážnost. Že kapitán je kapitán jsme poznaly podle uniformy, bílé jako labutí křídlo, ale plné zlatých šňůr, měl i všelijaké řády, distinkce a vyznamenání, hotový admirál. Usedly jsme na palubě a kapitán se nás zeptal, co budeme ráčit, z čehož jsme pochopily, že je to číšník. Já jsem navrhla rum, Judita grog a Naďa nám objednala tři bezkofeinové kávy s nízkotučným mlékem... Takové je stáří žen, kdysi milujících dobrodružství, moře a modravé dálky...

Nevím, jestli to zavinilo odcházející léto, anebo můj poslední příspěvek o dovolených v SeniorTipu, ale řeč, která se vinula jako meandry řeky, se stočila zase ke vzpomínkám na letní zážitky. Marně jsem protestovala, že toto téma jsem už posledně probrala a potřebuji inspiraci na změnu, nejlépe radikální. "I šibřinky mívaly dozvuky!" pronesla Naďa pevně a Judita dodala, že máme svobodu slova. Potom těch slov použila spoustu a tak nějak vyšlo najevo, že jednou byli s manželem na dovolené v Řecku a ona jela sama na jeden výlet. Prý měla ráno trochu problémy najít jídelnu v hotelu a její muž pravil, že by bez něho nepřežila v cizině ani hodinu. Judita se urazila a rozhodla se, že se odpoledne bez muže lehko obejde. Vzala si jenom ručník, kosmetickou taštičku (kterou její muž prý posměšně nazývá "barvy-laky-fermeže" a trochu peněz. Převozní loď našla hladce, cesta byla příjemná, ostrůvek romantický. Judita viděla, že zvládne cokoliv i bez manželova patronátu, zaplavala si a potom bokem, za nějakými trsy trávy a zabalená v ručníku,usnula.


Když se probudila, bylo kolem ticho. A co horší, pusto. Loď, která turisty na ostrov dopravovala, zřejmě přijela, nabrala osoby bez přepočítávání a odjela. Judita říkala, že tam byl nádherný měsíční svit, ale že si ho tehdy nevychutnala. Prý si začala uvědomovat, že její muž to nemyslel zle, když o ni dával najevo obavy a začalo se jí po něm stýskat... Představa, že je v cizí zemi, ani přesně neví, kde, daleko od lidí, na ostrově... Co když to byla letos poslední jízda té výletní loďky a přijedou zase až napřesrok?!


"Právě když jsem ztrácela poslední zbytky naděje..." vyprávěla Judita a my s Naďou jsme souhlasně kývly. To dá rozum, že to musí být právě když se ztrácejí poslední zbytky naděje, ani dřív, ani později, to je takový zákon, nebo vyhláška, nebo pravidlo. Judita je přecitlivělá, zvedla se a odcházela. Lekly jsme se, že navždy a nedozvíme se, jak to bylo dál, ale ona jenom zamířila na Dámy.


"Světýlko!" pokračovala po dlouhé chvíli, když se vrátila, my jsme ji vystřídaly. Naďa se učesala, já jsem si objednala rybízový džus a Judita si s "kapitánem" popovídala o včerejším televizním filmu. "Na jednom konci ostrůvku svítilo v domku okno! Hnala jsem se tam přes překážky..." Chtěla jsem vědět, jaké překážky, protože předtím říkala, že tam byl jenom písek a měsíční svit, ale Judita řekla, že se už nepamatuje. Ale jasně si prý vzpomíná na tu starou paní, která jí otevřela, zaplavila ji řečtinou, nepotřebovala nic vysvětlovat, zavolala vnuka a ten zavedl Juditu ke kotvišti, usadil ji do člunu a zavezl na pevninu. Tam mu vysypala do dlaně z taštičky všechny drachmy, které měla, omylem přidala rtěnku meruňkového odstínu a utíkala do hotelu, aby tam padla svému muži kolem krku...


Jenomže muž tam nebyl. Byl na policii, kde hlásil ztrátu manželky. Později vyprávěl, že mu jeden policista k této události gratuloval, ale Juditin manžel neumí řecky, takže se mu to nedá věřit.


"Taky jsem jela jednou sama na výlet, když jsme byli v Itálii..." začala povídat Naďa. "Chtěla jsem vidět nějaké zahrady, kam se dalo zajet místní dopravou, ale můj muž našel na terase našeho penzionu šachistu, který hledal partnera. Za chvíli zapomněli ti dva na celý svět. Muž řekl několikrát "už jenom pár tahů, Naděnko..." a potom jsem viděla přijíždět místní autobus a bez rozmýšlení jsem do něho nastoupila.


Byl to starý, dost otřískaný dlouhý autobus, kde jenom pár šťastlivců sedělo na rozdrbaných sedadlech, všichni ostatní stáli, či viseli, pořád sobě blíž a blíž, protože na každé zastávce nastupovaly houfy domorodců.


Potom nastoupila mladá rodina: maminka, tatínek a asi půlroční černé, okaté, krásné a příšerně řvoucí mimino. To už byla situace v autobuse vážná, snad i zoufalá. Tatínek s miminem nastoupili předními dveřmi, ale maminka se musela vtlačit až na druhý konec jitrnicovitého vozidla. Jelo se dál, ale za ohlušujícího křiku a pláče. Ženské se pokoušely dělat "ťuťuťu" a "ňuňuňu", jeden fousatý italský dědeček začal zpívat něco mezi uspávankou a árií z Traviaty, tatínek dělal potomkovi zajíčka...
...ale potom ztratil nervy. Zdvihl ho oběma rukama a podal ho sousedovi. Ten se trochu leknul a když mu mimino udělalo "uáááá" přímo do ucha, leknul se víc a rychle ho podal dál. Paní, u které drobeček přistál, si ho chtěla trochu užít a pomazlit se s ním, ale marně: už se natahovaly další a další ruce. Bambino putovalo z náruče do náruče, konejšené, utišované, mazlené, obdivované, ale neustále řvoucí.. Přistálo i u Nadi. "Taky jsem neodolala a přitiskla jsem ho něžně k sobě", řekla Naďa. "Bylo rozkošné, i když tolik křičelo!"
Po dlouhém putování konečně bambino přistálo na druhém konci autobusu u maminky...
To víte, že pláč ustal, maminka je maminka..


Kolem Nadi se však začaly objevovat úsměvy. Až po hodné chvíli si všimla, že její pomazlení s talianským miminkem nezůstalo bez následků... Na sukni měla velké mokré kolo... Autobus se začal usmívat, pochechtávat, smát a nakonec se otřásal smíchem... Smály se babičky s košíky, objemné jeptišky, pán v černém obleku, muži neurčitého tvaru, mladá dívka a její nesmělý ctitel, smál se fousatý italský dědeček, i řidič autobusu, zezadu se ozýval vrkavý smích bambina, které to všechno způsobilo... Smála se i Naďa, nic jiného jí totiž nezbývalo...
"Když jsem si večer přepírala sukni" dokončila Naďa svoji historku, "řekl mi můj muž zlomyslně: "Nemáš se objímat s neznámými Taliány, i když je jim teprve půl roku!"

Romantický ostrůvek, putující bambino...viděla jsem, že nemám šanci udržet úroveň dovolenkových historek. Já nikdy nezažiju nic půvabně romantického. Posuďte sami.


I já jsem se vybrala tenkrát sama do světa, totiž do Budapešti. Měla jsem za sebou horký, přímo vroucí den. Prohlédla jsem si město z Halas basty, přibrala pár kil ochutnáváním různých dobrot a utratila jsem spoustu forintů na Váci utca za všelijaké módní a načechrané věcičky pro vnučky a nevěstu, bylo toho za čtyři papírové taštičky. A ještě jsem vešla do obchodu s vínem: synovi jsem koupila šampaňské rosé. Vypadalo líbezně, perlivě, odstín červeně byl neodolatelný. Ale když jsem vyšla ven, uvědomila jsem si, že už je čas přiblížit se k autobusové stanici, zvlášť když musím nutně vybavit ještě odvodnění - vypila jsem přes den aspoň čtyři báječné maďarské "fekete kávé"... A tak jsem našla domeček, v tom domečku stoleček, za stolečkem madam, neúprosně vybírající forinty a frontu žen, jako by tam prodávali banány (bylo to za socializmu!). Konečně jsem v kabince rozvěsila důmyslně svoje nákupy na různé věšáky, tašku s červeným šampaňským jsem obzvlášť opatrně upevnila na kliku dveří a hotovila jsem se k činu.


V tom okamžiku to šampaňské vybuchlo.


Zátka vyletěla přes překážku do vedlejší kabinky, odkud se ozvalo zaječení a příval řeči, kterou neovládám. Červenkavá tekutina se začala řinout přívalem po podlaze a pod dveřmi kabinky do chodbičky, kde stály dámy, čekající na svoji příležitost. Vypukla panika, protože ženy nevěděly, co se děje, jestli jde o vraždu anebo jenom o překotný porod, pro jistotu strašně pištěly a křičely. Potom přifuněla madam a zabouchala na dveře tak důrazně, že taška s prázdnou lahví spadla a rozbila se. Horší už to být ani nemohlo. Vzdala jsem se a otevřela dveře. Ráda bych vysvětlila davu, co se stalo, ale jazyková bariéra byla neprůstřelná. Nabídla jsem němčinu (předložky s třetím pádem), angličtinu ( píseň My Bonnie is over the ocean"), ruštinu (písmo Taťjany Oněginovi), ba drze i francouzštinu, ačkoliv v té se umím jenom omluvit, že nemám domácí úlohu. Všechno bylo zamítnuto. Po dlouhém křiku, tahanicích a výhrůžkách madam, že zavolá Rendörség se mi podařilo posbírat tašky a zbytek důstojnosti a opustit nehostinné zařízení...


Nejhorší ovšem bylo, že jsem nestihla splnit účel, pro který jsem ho vyhledala...


Judita a Naďa se smály a řekly, že je mi ta historka podobná...


Odpoledne uplynulo, od vody zavál chlad a kapitán či admirál přinesl účet. Zvedly jsme se k odchodu. Kus cesty jsme kupodivu mlčely. "Léto končí, děvčata", promluvila konečně Naďa. "Ale příští rok se sem zase vypravíme, tak hleďte prožít nějaké nové příběhy..."
Příští léto? No, doufejme, doufejme...


Text: Blanka Burjanová

Kresba: Václava Arnoštová

* * *

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 07.09.2014  10:30
 Datum
Jméno
Téma
 07.09.  10:30 jisuch53
 06.09.  09:56 Blanka B.
 05.09.  11:29 Vendula
 04.09.  17:45 Marie
 04.09.  12:15 Vlasta
 03.09.  20:44 Inka
 03.09.  13:56 květa inspirace
 03.09.  12:58 janina
 03.09.  09:46 Karla I.
 03.09.  09:35 Blanka B.
 03.09.  09:31 hera
 03.09.  09:26 Dubský To je na Nobelovku za literaturu
 03.09.  08:35 Tonda Sama v cizině.
 03.09.  08:17 Von
 03.09.  08:01 Květa
 03.09.  07:50 ferbl
 03.09.  06:23 Bobo :-)))