Když kopne stará láska

Nenechte se splést názvem, nehodlám vám líčit svá milostná dobrodružství a jejich mnohdy trpké konce. Láska, o níž se chystám psát, je povahy sportovní a onen kopanec pouze obrazným přirovnáním, i když v mnohém bolestivější, než ten opravdový.

Hokej patří k mým vášním už více jak deset let. A ať už srším emocemi přímo na stadionu nebo se proháním s hokejkou a tenisákem po malém plácku mezi baráky, užívám si ho stejně. Víkend co víkend na nerovném betonu, s brankami bez sítí, s dřevěnými paletami místo mantinelů, se starými tenisáky, co ne pokaždé najdou z hustého křoví cestu zpátky ke svému majiteli, s hokejkami držícími po kupě silou vůle, v oblečení dávno vyřazeném ze šatníku a s partou stejných nadšenců, či chcete-li, bláznů. Tak nějak vypadaly moje volné chvíle v dobách, kdy ještě šlo vést bezstarostný život čerstvého středoškoláka, kdy času bylo habaděj a nejvíce starostí dělalo rozhodování, zda v nájezdu zvolit blafák do bekhendu či střelu zápěstím.

Jenže čas neúprosně běžel kupředu, život se měnil a já s ním. Urputných střetnutí v léty ustálených sestavách ubývalo, až vymizely takřka úplně. Z tradiční náplně letních i zimních, slunných i pošmourných dnů, se stal zážitek spíše výjimečný, ojedinělý a vzácný. A společně s maturitním vysvědčením, které během krátké doby sestoupilo až na samé dno zřídkakdy otvíraného šuplíku, aby v tiché nevšímavosti upadlo v zapomnění (neprávem!), zůstala i má stará hokejka opřená kdesi v tmavém koutě, aby posloužila jako pilíř pavoučím stavitelům v jejich bělavém díle.

Nedávno však nadešel slavnostní okamžik, kdy jsem svoji milou znovu vytáhl na světlo světa, oprášil a uchopil starým, dobrým, pevným stiskem. V děravých botách jsem po mnoha měsících nečinnosti opět vyrazil (jak jsem si myslel) za vítězstvím. Tentokrát navíc s lehce nostalgickým pocitem v srdci.

Jenže… Vystřízlivění přišlo brzy (velmi brzy) a nevyznačovalo se zrovna přehnanou šetrností. Dvakrát jsem přeběhl hřiště nevelkých rozměrů z jednoho konce na druhý a věděl jsem, že je zle. Lapal jsem po dechu a marně si lámal hlavu s tím, jak takhle vydržím další dvě tři hodiny, aniž by se moje duše neodebrala do věčných lovišť. Pořád jsem si opakoval jen: „Sakra! Sakra! Sakra!“ A ani jinak se nekonala žádná sláva. Mizerné přihrávky, zpracování leda tak když mě míček trefil (jedno kam), úspěšně provedený nájezd možná jednou z dvaceti pokusů a tvrdá střela? Ta sotva doletěla k brankáři, natožpak aby ho překonala či alespoň trošku vyděsila. Prostě bída. Snad jen pár haluzí, co mi ke konci spadlo do kasy a několik povedenějších akcí mě mohlo těšit. Jenže „Góóól!“ s tou dřívější naganskou vervou jsem si nezařval ani jednou. To je totiž asi tak, jako když v poslední minutě utkání dáte branku na 1:5. To radostí taky nekřepčíte…

Zlenivěl jsem, zpohodlněl a celé to ani nemohlo skončit jinak. Když při poslední akci zapraskala čepel mé věrné hokejky a nedobrovolně se oddělila od zbytku, zdálo se to více než symbolické. Asi se podivíte, ale kromě smutku jsem pocítil i jistý druh úlevy. Po následující týden jsem totiž doslova lezl po čtyřech, skučel a nadával při sebemenším pohybu, ale díky ztrátě mé milované jsem se přinejmenším nemusel obávat, že bych v tomto žalostném stavu absolvoval další, bezpochyby stejně bolestné a tristní, klání, zřejmě více sám se sebou než se soupeři.

Teď už tedy chápete, co jsem myslel tím, když jsem v úvodu říkal, že mi má stará láska uštědřila pořádný kopanec. Ale víte co? Jsem za něj rád. Potajmu jsem začal trošku běhat a nevyhýbám se dřepů, klikům ani jiným cvikům. Abych, až si pořídím novou hokejku a zase po čase vyběhnu k tomu tuhému a vyčerpávajícímu boji, si mohl konečně s chutí a s dobrým pocitem zařvat „Góóól!“ s rukama nad hlavou.

Tomáš Zářecký

* * *
Ilustrace © František FrK Kratochvíl

Zobrazit všechny články autora