Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste...

Taková jsem byla já!

V určitém úseku života člověk intenzivně žije pouze přítomností - studuje, pracuje, založí rodinu, přijdou děti, ranec starostí je den ze dne větší a těžší. Není čas na vzpomínání, všechnu energii spotřebuje přítomnost. Ale v plynoucím čase se najednou přistihnete, že se začnou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještě nenastal ten pravý čas na vzpomínání, to až děti opustí rodinné hnízdo, aby si konečně začaly žít svůj opravdový dospělý život. Pak teprve máte čas pevně zachytit záblesk vzpomínky a začnete rozplétat klubíčko do souvislejších obrazů. Nabízím laskavým čtenářům SeniorTipu několik nahlédnutí do mého dobrodružného dětství.

Z nudy hurááá na střechu

Bývaly dny, kdy naši rodiče ve stavu nejvyššího rozhořčení vyhlásili domácí vězení. Pane jo, to byla někdy pořádná nuda! Hlavně když na obloze nebyl ani jeden mráček, za který by se sluníčko mohlo schovat, a střapaté dětské hlavy byly plné letních představ o brouzdání se prohřátou vodou „na ostrůvkách“ a skákání po rozpálených kamenech uprostřed brodu.

Ale vrátím se k domácímu vězení.

Tehdy jsme je měli s bratránkem Jirkou ve stejný den. Seděli jsme jako už tolikrát na rozpálených fošnách, která na dvoře zakrývala hnojník, a přemýšleli, co podnikneme, abychom při tom neporušili nejnovější rodičovský příkaz. Poslední výprask nás ještě nepřebolel a navíc na nás bylo vidět nejen z naší kuchyně, ale i z krejčovské dílny strýce Aloise. Přesunuli jsme se po příkrých schodech na naši zahradu do stínu košaté jabloně. Odtud se dalo vylézt na střechu kůlny, která dost příkře spadala do dvora. Co takhle opatrně se doplížit po hřebeni až ke komínu, odkud bylo vidět do ulice?! To bylo velké pokušení! Vždyť jsme tuhle cestu podnikli mockrát a bylo to bezvadné! Viděli jsme odtud, kdo chodí po chodníku, a na protivnou paní Pimparovou, která na nás chodila žalovat, jsme házeli kousky mechu a drobečky střešních tašek, které už svoje nejlepší časy měly za sebou a o kterých tatínek čas od času říkal, že je budeme muset vyměnit, jen co na ně zbudou peníze.

Od nápadu k jeho uskutečnění jsme nikdy neměli daleko. První lezl Jirka. Měl na to právo, byl starší, byl větší a byl statečnější. A to všechno dohromady bylo zase moje štěstí. Vyškrábat se za ním na hřeben nedalo tolik práce, protože mne napůl vytáhl za ruku, a pak jsme lezli pěkně po čtyřech, aby nás tak moc nebylo zespodu vidět. Velice nám na tom záleželo, moc dobře jsme věděli, že tohle dobrodružství máme co nejpřísněji zakázáno. A tak postupujeme jako píďalky, když mi najednou uklouzne noha a já se nezadržitelně sunu po střeše k hlubině dvorku…ááá…pomóóóc!!! Jirkóóó!!! Byl duchapřítomný, natáhl prostě levou nohu a já se ještě stačila chytit. Jenže jsem taky něco vážila a Jirku jsem pomalu stahovala za sebou dolů po starých, mechem porostlých taškách. Držel se křečovitě už jen konečky prstů za hřeben střechy a já oběma nohama visela přes okapovou rýnu. Nevím jak, ale podařilo se mi zachytit se jedním kolenem za okap a to už jsme měli vyhráno. Když se mi podařilo získat oporu i pro druhé koleno, začala sice rýna povolovat, jenže jsem stačila udělat krůček a ještě jeden. A v té chvíli povolily tašky pod mýma nohama! Děs! Propadla jsem se až do půlky stehen a neměla jsem vůbec čas myslet na odřené nohy, protože se kolem začal linout neuvěřitelný smrad. To prostě nebyl zápach, to byl skutečně smrad, jaký jsme ještě nezažili, i když jsme jako děti venkova byli zvyklí na ledacos.

Nebudu dál napínat. Propadla jsem se do dobře utajeného slepičího hnízda. Maminka si stěžovávala, že ty naše slepice málo nesou a několikrát přinutila tatínka, aby prolezl půdu a zjistil, kam zanášejí. Teď jsem v tom hnízdě stála já. Bůh ví, jak dlouho tam ty potvory slepice chodily snášet, protože když jsme odebrali několik vrstev nerozbitých vajec, pořád mi ten zbytek sahal vysoko nad kotníky. Vajec byl vrchovatý vandlík a ten nebyl ledajaký! Vešlo se do něho dobrých dvacet litrů vody. Byl to na nás pohled, když jsme opatrně kráčeli po schodech s těžkým vandlíkem, já nohy obalené smradlavými záprtky a zbytky skořápek! Copak my, nám už ten smrad ani nepřišel, už jsme si zvykli, ale rodičovstvo padalo do mdlob. Nahnali nás pod pumpu na dvoře a tam mi Jirka kamarád pumpoval ledovou vodu na odřené, vaječnými zbytky okrášlené nohy. To byl další z mála případů, kdy jsme vyvázli bez výprasku. Asi byli rodiče rádi, že náš nedobrovolný pokus o sebevraždu přinesl rodině užitek. Asi…

***

Děkuji ti tatínku!

S těmi schody do naší zahrady mám spojenu ještě další vzpomínku, docela nepříjemnou. Bylo to v zimě, když mne maminka poslala pro pár polínek uskladněných na zahradě u stěny kůlny. Schody byly příkré a úzké, sníh na nich ušlapaný. Nahoru to šlo skoro po čtyřech, ale jak se dostanu dolů? Polínek plnou náruč, pod nohy jsem si neviděla, tak nebylo divu, že mi podklouzly hned na druhém schodu.

Polínka se rozletěla po dvoře jako vystřelená a já jela po zádech jako blesk. Vypadalo to nejspíš legračně, protože za oknem strejdovy dílny jsem viděla pár rozesmátých tváří, jenže mně do smíchu nebylo. Jak jsem sebou žuchla o schodek, vyrazila jsem si dech a zůstala bezmocně ležet. Ten pocit, kdy se nemůžete nadechnout a nikdo vám nepomůže, byl hrozný. Naštěstí mne kromě škodolibého obecenstva viděl taky můj tatínek. Když mě zvedl ze země, zatřepal se mnou a buchl do zad. Když jsem se zase mohla nadechnout, rozplakala jsem se úlevou a vděčností a v té chvíli jsem mu odpustila všechny výprasky, kterými mne kdy obdařil.

Děkuji ti, tatínku, žes tehdy ještě sedával u kuchyňského okna na verpánku a měl mne rád natolik, abys odhodil rozdělanou práci a utíkal mi na pomoc.
Děkuji ti, žes mne, ještě maličkou školačku, vezl na kole a do kopečka jsi ani neslezl, jen abych nepřišla do školy pozdě.
Děkuji ti, že jsi mne na sáňkách odvezl do čtyři kilometry vzdálené ivančické nemocnice, když jsem se z bruslení vrátila se zlomenou ručičkou.
Děkuji za copánky, do kterých jsi mi každé ráno zaplétal červené mašličky.
Děkuji ti za všechno a moc mne mrzí, že ti to už nemohu říct. Věřím však, že se spolu zase setkáme.

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny články autorky