Jaromír Šlosar – průvodce Beskydami
Jaromír Šlosar, nar. 1953, rozhlasový a televizní reportér, básník, prozaik,
publicista, je velkým milovníkem Beskyd. Připomeňme si třeba rozhlasové pořady Lovy beze zbraní či Lovy slovy nebo televizní cyklus Náš venkov, publikaci Setonův průvodce Beskydami, Petr Bezruč bez záruky či jeho poeticky laděný text v roce 2007 vydané publikaci fotografíí tragicky zesnulého ostravského fotografa Františka Řezníčka - Střípky Moravy a Slezska.
Lidé, kteří mě znají, vědí, že můj zájem o Beskydy a lidi kolem nich je opravdu nekončící. Ti ostatní se to teprve dozvídají, když mě někde potkají nebo si přečtou některý z mých sem tam se někde objevujících článků.
O prázdninách jsem se jala uklidit mou místopisnou knihovničku a dostala se mi po čase do ruky zajímavá útlá knížečka Setonův průvodce Beskydami od Jaromíra Šlosara. Poutavé čtení o výpravách do hor, tak emotivní, že by se člověk posbíral a hned někam vyrazil. Tak mě napadlo, že by stálo za to Jaromíra Šlosara potkat a trochu se ho na Beskydy poptat. Samozřejmě nezvládnu hned všechny zajímavé lidi potkat osobně a ráda využívám vymoženosti civilizace a koresponduji přes počítač. Pak už záleží na lidech, na které se obrátím. Buď můj email ignorují, protože asi nejsou má krevní skupina a nebo se mnou podělí o své dojmy, zážitky či vzpomínky …
U Jaromíra Šlosara šlo asi o případ podobné krevní skupiny, protože se rozhodl se mnou rozmlouvat:
Pár slov o Vás …
Nevím, co byste chtěla slyšet. Třeba: Píšu jen o tom, co mě skutečně chytí za srdce, co mě baví. Do ničeho, tedy ani do psaní, se nenutím. Zdaleka už nejsem tak ctižádostivý jako ve dvaceti. Nebo: Stále si mám co říct s kamarády z dětství, nikdy jsem nekoukal na jejich vzdělání. Tak to se mnou není snad tak špatné.
Čím jsou pro Vás hory a příroda, jaký máte vztah k Beskydám?
Cítím se na horách dobře, zvířata, rostliny mě stále udivují, pak se o svůj údiv nadšeně dělím s blízkými. Před pár lety bych to dovedl vyjádřit, jaký mám vztah k Beskydám, teď už ani nevím. Chodím do Beskyd tak často a tak dlouho, že mě vlastně už zevšedněly. Chyba je určitě ve mně. Na druhé straně si nedovedu představit, že bych je nenavštěvoval. Ani nevím proč. Ale vím, že ještě před dvaceti, patnácti lety, kdyby mi někdo nabídnul lepší život někde v cizině, neodešel bych nikam i kvůli Beskydám.
Myslíte, si, že jsou Beskydy nejzajímavější (nejromantičtější, nejpozoruhodnější) pohoří v ČR? 
To nevím, jestli jsou nejzajímavějšími horami, ty ostatní vlastně neznám. Čím mě uchvátily?... Jednak jak je poznamenala valašská kolonizace a ze slovenské strany hranice dodnes tradiční hospodaření – to se kochám, a jednak, že v nich pro sebe najdu divokou přírodu Karpat, jeřábka, tetřeva i pobytové znaky velkých šelem, které se v posledních čtyřiceti letech právě v Beskydách ze všech českých hor objevily nejdřív.
Co bylo impulsem k vydání Setinová průvodce Beskydami?
Na radu svého přítele Jaromíra Tomečka ze samého počátku 70. let minulého století jsem si v 90. letech začal psát dojmový deník z výprav do Beskyd s kamarádem Jendou. Zprvu jsem ani nepřemýšlel o jeho využití. O jedněch prázdninách v druhé polovici let devadesátých jsem z deníkových záznamů připravil čtení pro Český rozhlas Ostrava, kde jsem tehdy pracoval. Herec Luděk Eliáš přesně a přesvědčivě interpretoval moje zážitky. Tenkrát kolegyně Helena Berková poznamenala, že bych je mohl dát do knížky. Dala mi zkrátka brouka do hlavy.
Jak často vyrážíte do hor, chodíte s fotoaparátem nebo jen s duší?
Snažím se o jakousi pravidelnost, abych se do hor dostal jednou za čtrnáct dnů. Většinou to vychází. Chodím bohužel bez fotoaparátu, jen s duší, jak píšete, a s dalekohledem. Ale nejdůležitější pro pobyt v přírodě je umění zastavit se, nespěchat v hlavě, jak říkal Tomečkův hrdina z Podkarpatské Rusi, pastýř Logojda. Ne vždy se mi to daří. A pak je třeba mít otevřeny všechny smysly a srdce.
Jak vnímáte obec Staré Hamry, jejíž část byla zatopena přehradou Šance?
Staré Hamry mám kdesi v genech, věřím tomu. Je pravděpodobné, že tam byla počata moje babička. Její maminka se strýcem na počátku 20. století do prvních válečných let v Hamrech v pronájmu měli známý hotel Duda. Tam zažívali příběhy plné obav se zběhy a rakouskými důstojníky, které mě lákají ke zpracování. V dětství jsem Starými Hamry projížděl ve spartaku s rodiči, když jsme jeli na hřiby, borůvky nebo jen tak na výlet, vzpomínám si vláček, který nás kus cesty doprovázel, v oknech samé tváře. Možná nepřesně budu citovat básnířku Františku Pituchovou: Hamřani, Hamřani moc vas poranili, že stě taku velku slzu uronili, taku velku slzu z Hamer do Řečice, rozum je smiřeny, šak duša vyčice. To je i můj pocit z dnešních Starých Hamrů.
Slyšela jsem o Vašem snímku Samotáři z Vroble, můžete o něm uvést něco zajímavého, potkal jste konkrétně na Starých Hamrech další zajímavé lidi jako je Eduard Němec?
Na dokument z televizního cyklu Náš venkov Samotáři z (Černé) Vroble i po letech rád vzpomínám. Byla to má první větší spolupráce s mladičkým režisérem Ivem Macharáčkem, skvělým dokumentaristou, který najednou dostal příležitost předvést se, a využil jí. Film byl také oceněn na mezinárodním festivalu Etnofilm v Čadci. Ve Vrobli jsem se poznal s Edou Němcem, moudrým a opravdovým člověkem, poznal jsem jeho život v osamění. Poznal jsem také lidskou bídu a bolest jeho sousedů: samí chlapi, mour ve vráskách, temná, začouzená jizba, slepice pod kuchyňským stolem, aby je nezabily kuny, bezmoc stáří a nemoci, pyramida prázdných láhví od alkoholu, sněžnice na zimu… Eda mě dovedl ke studánkám, které má rád, udržuje je a dává jim jména, ke studni ve skále, bazénu, kde kdysi chovali pstruha, ukázal mi první důmyslný vodovod v osadě – strouhu svedenou z horské bystřiny, která zásobovala stavení vodou. Rád se k Edovi vracím. Na Starých Hamrech v lokalitě Pod nebem v osadě Klubová žijí zajímaví manželé Štaudovi, on – syn známého pražského a později ostravského kameramana, ale žádný intelektuál, jen citlivý člověk, který se nebojí těžké práce, ona – podnikavá Sibiřanka. Mnohokrát jsem využil pohostinství jejich domu a rekreační chaty.
Co Vám říká jméno Miloslav Nevrlý, co má společného s Beskydami?
Karpatské hry Miloslava Nevrlého – úžasná kniha! Eseje i zážitky z rumunských hor. Před časem mě doslova inspirovaly k napsání recenze na ně. Před časem jsem také víceméně náhodou objevil v čtenářském blogu na netu srovnání Setonova průvodce s Karpatskými hrami, moc mě to potěšilo, přímo vyznamenalo. To je snad jediná spojitost mezi Miloslavem Nevrlým a Beskydami, která mě napadá. Zřejmě však chcete slyšet něco jiného…
(Pozn.: Doplním, že tahle spojitost má určitě své opodstatnění, pan Nevrlý je skvělý člověk, přírodovědec, který napsal Knihu o Jizerských horách a také Nejkrásnější sbírku a tu hlavní spojitost s Beskydami jsem objevila před více než deseti lety, když jsem panu Nevrlému napsala a zjistila, že jeho paní pochází z Čeladné a celé roky až do letoška, kdy její rodnou chalupu prodali, tady jezdíval.)
Nesmí samozřejmě chybět otázka Petr Bezruč a Beskydy …
Petr Bezruč a Beskydy, to je strašně obsáhlé téma; tolik se už toho o něm řeklo. Možná se tak neví, že Petr Bezruč znal beskydskou přírodu jako málokdo, na úrovni se mohl bavit s odborníky. Dodnes na Smrku najdu oměj šalomounek tam, kde on. Příroda ho bavila, ale co ho nebavilo? Na Ostravici si víc než oblíbil maminku mého kamaráda, dnes docenta katedry biologie Přírodovědné fakulty Ostravské univerzity, Bohumíra Lojkáska. V dopisech a na pohlednicích ji oslovoval Krašličko, protože zkrášlovala jeho vzhled v ostravickém holičství lazebníka Mecha. Na Hamrovicích v domě jejích rodičů si dávali schůzky, když byla Helenka sama; stačil jen papírek v plotě, že vzduch je čistý. Na Ostravici bydlela vnučka a pravnučka Bezručovy milenky Dody, ale to snad jen byla náhoda…
Jaký je Váš názor na technoparty, která proběhla na Ostravici přímo pod přehradní hrází nádrže Šance o posledním srpnovém víkendu?
Můj názor na technoparty je jednoznačný: Nevím, jak je něco takového vůbec možné! Je to naprosté pohrdání vším lidským, a to nemyslím jen soukromí lidí samotných (sousedů akce) – člověk toho hodně vydrží, ale především vztah člověka k přírodě, ke zvířatům. Za pár dnů nastoupí jelení říje, něco tak jedinečného během roku, zvěř by měla žít v klidu a ne zažívat nepoznaný stres. Jak je v takových situacích bezmocná veškerá ochrana přírody! Jak jsou bezmocné nejen mravní, ale i právní normy!
Je ještě něco, co na co jsem se Vás nezeptala?
Napadá mě, že jste se nezeptala na Kainara, který nějaký čas pracoval na ostravické pile, místa, kam bych Vás pozval a šli bychom mými chodníčky, ne po značkách: na Kněhyni, Smrk a na moravskoslovenské pomezí, nezeptala jste se mě na moje působení v ostravickém dětském domově, kde mi bylo moc dobře.
Ale, co Vás to napadlo, připravit rozhovor se mnou?.
Naposled tedy odpovídám já Vám:
Mám moc ráda Beskydy, zajímavé lidí, kteří je mají rádi taky a Vy mezi ně určitě patříte. Takových lidí se ráda poptám, na to co mě zajímá a na všechno to ostatní, co jste naznačil, se Vás zeptám třeba zase příště. Dobří lidé se člověku nikdy neztratí a sem tam je na svých cestách čas od času potkává…
Pavla Zemaníková
