Kníže Václav
se narodil pravděpodobně v roce 907 či 908 jako prvorozený syn v té době ještě nevládnoucího člena Přemyslovské dynastie Vratislava a jeho manželky kněžny Drahomíry. Vláda českého státu ležela tehdy na bedrech Václavova strýce, Vratislavova staršího bratra, knížete Spytihněva. Dá se tedy předpokládat, že Vratislav, další případný nástupce trůnu nesídlil tehdy ještě v Praze, ale v nějakém jiném odlehlém přemyslovském hradišti. Mezi stále významné hradiště se řadily i nadále Levý Hradec, původní sídlo prvního přemyslovského panovníka Bořivoje, a Budeč, kde kníže Spytihněv založil kostel svatého Petra. Lze se tedy oprávněně domnívat, že své rané dětství strávil Václav zde. Někdy mezi lety 915 - 921 se mu narodil mladší bratr Boleslav. Text ze slovanské legendy o přenesení ostatků svatého Václava, který uvádí opačné pořadí stáří Vratislavových synů, se dnes uvádí jako mylný a málo přesvědčivý. 
Zájem historiků vyvolala v pozdější době polemika o jménech obou bratří. Václav vychází ze slov více slávy a Boleslav ze slov bole(e) slavy, což má ve slovanských slovech shodný význam. Je však vskutku nemožné, aby Václav a Boleslav byli jedna a tatáž osoba. Pozdější vývoj událostí to také jednoznačně vylučuje.
Značný vliv na budoucího následníka trůnu a zřejmě i jeho bratra měla v počátečním dětství jejich babička Ludmila, která je dala učit slovanskému jazyku, Písmu a liturgii. Výchovu svého prvorozeného syna nezanedbával ani Vratislav, který ho poslal na Budeč ke knězi Učeni, aby se zdokonalil v jazyce a liturgii latinské. Legendy se shodují na tom, že Václav byl dítě neobyčejně bystré, vnímavé, a ve zralém věku se tedy dal pokládat za vzdělaného panovníka. Pozornost ve výchově byla věnována i tomu, že v pozdějších letech je Václav předurčen stát se panovníkem, a když v roce 915 zemřel jeho strýc kníže Spytihněv doba přijat břímě moci se přiblížila.
Legenda vypráví, že Václav dorostl do postřižin, to znamená věku, v němž byly chlapcům slavnostně stříhány vlasy. Prameny uvádějí dobu sedmi let. Jeho první ostříhání symbolizuje odevzdání se bohům, protože lidé věřili, že vlasy jsou symbolem života. Tento obřad se konal v kostele Panny Marie na Pražském hradě na přání otce Vratislava, který o jeho uskutečnění požádal biskupa Notaria z Verony.
I. staroslověnská legenda a legenda Vavřincova vypravuje jak Václav přijímá křest z rukou biskupa: Přijav tedy po katolickém způsobu křest svatý, když se chtěl vrátiti domů, biskup, který mu uštědřil tak veliký dar, potají věštbu Bohem vnuknutou mu sdělil: "Korunou ověnčen svatou, mučedník do nebe vstoupíš." Takovým oslovením poučen a takovými sliby nabyv odvahy, muž Boží vesele se domů ubíral.
Jako většina legend, tak i tato je zkreslena svými pisateli ve prospěch Václava, protože je málo pravděpodobné, že sedmiletého chlapce zaujaly řeči cizího kněze a ještě mu dodaly odvahy a rozveselily mysl. Historické zdroje však uvádějí, že opravdu byla vyslovena slova, která se pronášela u postřižin českých panovníků a Václav nebyl výjimkou: Pane Ježíši Kriste, požehnej tohoto hocha, jakos požehnal všechny spravedlivé své.
Takto lze stručně shrnout život mladého následovníka trůnu než se stal skutečným knížetem po svém otci Vratislavovi.
Jak mohl Václav skutečně vypadat? Jeho pozůstatky byly nalezeny celkem na pěti místech v katedrále svatého Víta. Jeho první zkoumání spadá do roku 1911 a druhé do let 1971 - 1973. Do jeho ostatků se řadí pozůstatky kostí, chované od dob Karla IV. ve schránce uvnitř oltáře svatováclavské kaple, a jeho lebka skrytá ve stříbrné bustě na hlavním oltáři. Podle nejnovější bádání byl Václav štíhlý, vysoký muž s polodlouhým obličejem, světlými vlasy a modrýma očima. Podle svalových úponů na kostech měl patrně také svalnatou postavu a byl fyzicky zdatný. Měl dokonalý chrup - zuby byly podle nalezené čelisti bez jediného kazu až na jednu stoličku, která mu chyběla.
Zkoumáním Václavovy lebky vyvstala závažná otázka, kterou nebylo po nějakou dobu možno dešifrovat. Lebka svědčila o tom, že její majitel se dožil poměrně vysokého věku. Soudilo se tak podle lebečních švů, které byly zcela srostlé, což antropologové čtou jako znamení vysokého stáří. Mohl však Václav zemřít kolem šedesáti let? To by znamenalo změnu dějin, protože by v tuto chvíli bratrovražda byla naprosto nemožná. Dodatečně se problém vyřešil zkoumáním lebky jeho otce Vratislava, jehož ostatky jsou pohřbeny ve svatojiřském kostele. I on, přestože zemřel okolo čtyřiceti let, jevil stejné známky srostlých švů na lebce jako jeho syn. Odborníci tedy usoudili, že šlo o předčasné spojení švů, které bylo charakteristickým dědičným znakem prvních Přemyslovců.
Přemyslovci se od běžného typu tehdejších českých lidí moc nelišili. Muži dosahovali 170 - 176 cm, ženy zhruba o 10 cm méně. Muži měli charakteristicky dlouhou lebku s vysokými očnicemi a vysokým úzkým nosem. Měli hustý chrup, často s mírným předkusem. Pozdější generace (5. a 6.) Přemyslovců vyrostla a zmohutněla. Muži měřili okolo 180 cm, což bylo na tehdejší dobu nadprůměrné a jejich lebky se zkrátily.
Popis období jeho pozemské vlády je v legendách a pozdějších kronikách potlačeno. To, co zaznamenali historici je nakloněno spíše skutkům milosrdenství a dobrého křesťana.
Jak tedy vypadala situace v čase jeho vlády: Na trůn nastoupil někde mezi lety 922 a 925, se souhlasem významných velmožů Čech. Byl uznaným dědicem trůnu, který mu zajistil jeho přemyslovský původ.
I tak se jeho nástup neobešel bez nesouhlasu některých jiných dynastií, které se snažily uzurpovat vládu pro vlastní rod. Jeho nejtěžší vladařské povinnosti se týkaly rozdrobenosti země, která byla plná soupeřících rodů a církevních půtek. Do země povolal zpátky všechny křesťany, které jeho matka vyhnala. Měl před sebou těžkou úlohu. Na jedné straně stáli nadšení křesťané plní nových idejí a na druhé zastánci starých tradic a zvyků.
Dalším jeho krokem se stalo vypuzení Drahomíry ze země, která byla povolána zpět až po uklidnění vyhrocené situace a upevnění Václavovy pozice na českém trůnu.
Roku 922 se uskutečnilo tažení Arnulfa Bavorského do Čech. Byl to vnitřní protivník Jindřicha I. Ptáčníka, který byl nově zvolen na německý trůn. Nejsou dochovány žádné zmínky o výsledku tohoto tažení. Rovněž není jisto, zda-li již v tomto roce byl na trůně Václav nebo ještě jeho matka Drahomíra.
Jeho velkým knížecím počinem bylo převezení ostatků jeho babičky Ludmily v roce 925. Toto rozhodnutí mělo křesťanský charakter. Uložení rakve do vysvěcené baziliky svatého Jiří provázely již první zázraky, a tak možná právě tento akt dopomohl k jejímu pozdějšímu svatořečení.
Charakter vlády Václava byl odlišný od předchozích vladařů, a je tedy snazší pochopit jeho politické odpůrce, kteří nepřijímali Václavovu zbožnost, jeho skutky a samotnou osobnost panovníka s oceněním ani důvěrou. Zakládal kostely, bohatě podporoval duchovní, bořil pohanské modly, kácel šibenice a rušil žaláře. V mnoha očích vzbuzoval dojem panovníka, který se snaží centralizovat moc do rukou jediného knížete.
Další obavy vyvolával svým asketickým vystupováním a smýšlením. Nesouhlasil s myšlenkou trestu smrti, protože věřil, že by se mělo provinilcům odpouštět. Údajně chodil v mnišském oděvu a drsné žíněnce, byl střídmý v jídle i pití a procházel se bos v nočních hodinách po hradbách nedbaje chladu ani drsné země. V podhradí pěstoval vinnou révu a obilí. Jestliže přece jen zhřešil opilstvím, sám připravil a upekl chléb, který pak jako svatou oběť daroval. Jeho vztah ke Kristovi popisuje Kristiánova legenda - popisuje jak rád by Václav podstoupil vládu svému mladšímu bratrovi a sám se vydal do Říma, kde by se stal řeholníkem, kterému je dovoleno zemřít jako panic.
Je ale zřejmé, že to mu jako panovníkovi nebylo dovoleno a byl nucen sdílet lože s ženou, s níž měl syna Zbraslava, který zemřel mlád a prot se prameny o něm příliš nezmiňují.
Jako panovník uměl být ve složitých situacích nekompromisní a rázný, uměl svést bitvu i vyřešit spor. Svůj úděl panovníka a povinnosti nikdy nezanedbával. Jeho první politický spor se soustředil v Kouřimi, kde tamější kníže odmítl uznat Václavovu nadvládu. Ten si však svou autoritu udržel.
V roce 929 vpadl do Čech Jindřich I. Ptáčník a s vojskem až do Prahy. Václav buď zcela bez boje nebo zpočátku defenzívou se nakonec nechal porobit a v míru se s nimi dohodl na poplatku za mír. Tento čin byl jedním z důvodů, proč ho jeho bratr považoval za špatného vladaře, který si nezaslouží trůn.
Co předcházelo 28. září, kdy Václav leží mrtev před branami kostela svatého Kosmy a Damiána? Vývoj událostí za vlády Václava nebyl vítaný pro jeho bratra Boleslava. Nemohl pochopit, proč je panovník české země ochoten platit Sasům 500 hřiven stříbra a 120 volů ročně (poplatek za mír) a toto zrnko nespokojenosti pomalu vyklíčilo ve velké rozhodnutí vzít věci do vlastních rukou.
Boleslav pozval staršího bratra na hostinu v jeho hradci na Staré Boleslavi. Přestože se dané napětí dalo vytušit, nabídku přijal a večer 27. září se zúčastnil velké hostiny. Boleslav čekal na příležitost. Ty přišly celkem tři, ale on nenalezl odvahu ze strachu z Václavovy družiny, která byla stále střízlivá. Mnozí již patrně vytušili hrozící nebezpečí, a tak nabádali knížete k rychlému odjezdu. Ten však nedbal těchto rad a připil slavnostně na archanděla Michaela. Je možné se domnívat, že spojitost archanděla jako průvodce zemřelých do ráje, je skutečně jen náhodná nebo samotný přípitek vložili do úst knížete až pozdější kronikáři, kteří byli pevně přesvědčeni o jeho vidinách budoucnosti a vykonaných skutcích.
Je po hostině, všichni jdou spát a ráno se Václav podle zvyku odebírá do kostela na ranní mši. Vše je domluveno, kněz má za úkol nikoho nevpouštět do kostela a Václavova družina po dlouhé noci stále spí. Boleslav se vydává se svou družinou za ním.
Verze o tom co se událo dále se rozcházejí. Kristián ve své kronice píše, že nejprve udeřil Boleslav Václava mečem do hlavy a když spatřil krev, zalekl se. Václav stihl v tento okamžik meč zachytit a povalil bratra na zem. O zbraň si přitom poranil ruku. Meč vrátil bratrovi, protože si údajně nechtěl pošpinit ruce bratrskou krví a nesa zkrvavenou ruku utíkal do kostela, aby tam našel záchranu. Boleslav se vzpamatoval, zavolal na své lidi, kteří Václava doběhli a zabili ho.
Podle I. staroslověnské legendy vše probíhalo jinak. Boleslav udeřil Václava mečem po hlavě, ten ho však srazil na zem a držel ho tak. Na pomoc svému pánovi přiběhl Tuža, který ťal Václava do ruky. Ten se rozběhl do kostela.
Skutečnost odlišně zapsal kronikář Vavřinec. Ten tvrdil, že když vrátil Václav meč bratrovi, nesnažil se dále utéci a zachránit si život, ale byl smířen se smrtí a toužil po ní. Většina historiků se domnívá, že děj pozměnil záměrně ku prospěchu jeho svatořečení.
Podle Kristiana už jeho vražda skýtala zázrak. Jeho vrazi mu prý usekli ucho a on se zjevil své sestře Přibyslavě, ukázal jí, kde leží a ona jej pak vložila do hrobu k Václavově hlavě, kde zázračně srostlo. Vavřinec zase mluví o uťatých článcích prstů, které přirostly bez známek původního úrazu.
Jeho život vyprchal před branami kostela. Zatímco se dokončilo tohle strašlivé drama, Boleslav musel začít jednat. Okamžitě začal pronásledovat Václavovy družiníky, přátele a nejbližší poddané. Začal boj o přežití, mnoho z nich proto uprchlo za hranice. Nastoupil nový vládce, kníže Boleslav.
Kdy se tak stalo o tom se vede spor. Jsou známa dvě data, z nichž je pravděpodobně jedno správné.
Celá staletí se věřilo v rok 929, který je uveden ve dvou kronikách. A tak se toto číslo stalo posvátné, stalo se symbolem českého národa a vlastenectví. Za první republiky proběhly v roce 1929 velkolepé slavnosti připomínající tisícileté milénium od jeho skonu. Avšak kronika mantovského biskupa Gumpolda se přiklání k letopočtu 935.
Druhá varianta se zdá věrohodnější kvůli několika faktům. Bylo potvrzeno, že tažení Jindřicha Ptáčníka do Prahy se uskutečnilo v roce 929, a to je také rok, ve kterém Václav přislíbil platit roční poplatek za mír. Bylo by podivné, kdyby údajně tento poplatek za mír zapříčinil bratrovraždu již ve stejném roce, kdy tato dohoda se Sasy vznikla. To by poukazovalo na to, že Václav nestihl zaplatit poplatek ani jednou, což zřejmě neodpovídá skutečnosti. Další fakt hovořící pro rok 935 je ten, že 28. září připadl na pondělí, což je podle kronik skutečně den, kdy došlo k tragédii. Ale to by se dalo označit za málo důvěryhodný zdroj domněnky, že jde právě o rok 935, neboť 28. září roku 929 připadá také na pondělí. Je potřeba se ovšem zaměřit na situaci v Čechách. Boleslavův nesouhlas s vládou svého bratra byl spíše politického rázu než náboženského. Vadila mu Václavova smířenost s nadvládou Saska, a tak čekal na nejvhodnější příležitost, kdy by sám sebe mohl dosadit na trůn a vymanit se z německého vlivu. Vhodná příležitost nastala v brzkém podzimu 935, kdy Jindřich Ptáčník prodělal záchvat mrtvice a podlomené zdraví mu nedovolovalo účinně vládnout. Mohl se tedy po odstranění vlastního knížete pustit do urputného boje se Sasy. Situace se jevila pro Boleslava příznivá v tom, že Jindřich své nemoci 1. nebo 2. července podlehl. Přesto trvalo dlouhých 14 let než dal Boleslav svým sousedům v čele s Ottou I. jasně najevo, že jsme schopni se ubránit i silnějšímu nepříteli. Jako panovník se projevil statečně s velkou silou, rozumem i vůlí. I jeho zásluhou vznikl v Praze první benediktinský klášter v Čechách a po třech letech zajistil převoz Václavových ostatků do jižní apsidy Svatovítské svatyně. Nebyl tedy mužem bez citu a křesťanského ducha, jak si ho mnozí představovali.
Přenesení Václavových ostatků je některými odborníky považováno za akt jeho kanonizace nebo-li svatořečení. Ještě stále šlo ale spíše o probouzející se úctu k panovníku mučedníkovi. Už kronikář Vikand v 60. letech 10. století hovoří o zázracích zavražděného knížete. Samotné svatořečení v tehdejší době nezáleželo na papežovi, ale na biskupech, a tak existuje velká pravděpodobnost, že Václav byl svatořečen prvním pražským biskupem Dětmarem nebo jeho následovníkem Vojtěchem Slavníkovcem. Ten se také stal zakladatelem svatováclavského kultu. Vznikaly legendy, šířila se vyprávění o novém světci a Václav se začal dostávat do povědomí většiny křesťanů. Je podivuhodné, že legendy se dostaly i za hranice a byly přijaty za své. V Rusku byli Ludmila i Václav skutečnými světci a kníže Jaroslav Moudrý dal dokonce roku 1034 svému synovi jméno Václav, byť pro Rusa nezvyklé. Jméno našeho knížete se pak v ruské dynastii objevilo ještě několikrát. Šlo o jev ojedinělý, ale rozumně vyložený tvrzením, že staré legendy byly chápány jako křesťanské bohatství.
Jindra Válková