O mém pradědečkovi
Referát
Jako téma svého školního referátu jsem si nevybral žádného ze světoznámých umělců, ale malíře, kterého mám rád a jehož obrazy, především krajiny, zdobí většinu stěn našeho domu: mého pradědečka, akademického malíře Vlaďka Antuška.
Pradědeček, otec mojí babičky, se narodil v Benešově u Prahy, dodnes tam ulice, kde žil prakticky celý život, nese jeho jméno – ulice Vlaďka Antuška. Narodil se na počátku minulého století, 25. 8. 1901. Jeho tatínek byl kamnář a hrnčíř, chodil čistit kamna i do konopišťského zámku, kde žil ještě František Ferdinand d´Este. Svých pět dětí otec stěží uživil a malý Vladěk mu často pomáhal u hrnčířského kruhu. Tam asi začal jeho
vztah k umění, když tatínek chlapci dovolil vyrábět z hlíny zvířátka a vypalovat je v peci. Vladěk byl nadaný žák a tatínek, i když nebyl bohatý, byl přece jen živnostník a nechal synka studovat na gymnáziu. Vladěk končil se čtyřkou z výtvarné výchovy, ne proto, že by neuměl kreslit, ale proto, že maloval zdařilé karikatury profesorů. Přesto se pokusil o přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu a zkoušky se mu povedly. Vystudoval ji v letech 1918 – 1923 u profesora Vratislava Huga Brunnera, který byl vynikajícím malířem a grafikem. Během studií se Vladěk stal členem Devětsilu, seskupení mladých avantgardních umělců, a spřátelil se s Jiřím Wolkerem, s režiséry Jindřichem Honzlem a Jiřím Frejkou, s Vítězslavem Nezvalem a dalšími osobnostmi. Stejně jako řada dalších studentů umění si musel Vladěk přivydělávat na studium – stavěl kulisy v divadle, kreslil inzeráty a plakáty, ale také myl nádobí a během prázdnin pracoval na poli. Po dokončení školy vyrazil na studijní cesty, kde se protloukal na vlastní pěst: byl v Itálii, ve Francii, kde se seznámil s celoživotním přítelem - malířem Otokarem Kubínem, v Německu, Jugoslávii, Řecku, ale také na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, které projezdil na vozíku s plachtou taženém koníkem.
Svoji uměleckou dráhu zahájil první výstavou v Praze v roce 1923 po návratu z cesty do Itálie. Potom následovaly výstavy v Benešově v roce 1932 a 1936. Tuto druhou výstavu zahájil jeho přítel a rodák, spisovatel Karel Nový. Byla to však léta hospodářské krize, takže umělci si stejně jako během studií přivydělávali stavěním kulis a kreslením plakátů. V té době však pracoval Vladěk také na mozaikové výzdobě zobrazující Skutky milosrdenství podle kartónu profesora Uměleckoprůmyslové školy Františka Kysely. Mozaiku můžeme najít v kapli Bartoňů z Dobenína v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Vytvořil také mozaiky v Kotěrově muzeu v Hradci Králové podle kartónu profesora Preislera a na Staroměstské radnici podle Alšových fresek. V roce 1939 
získal cenu v celostátní soutěži o nejlepší ilustraci. Ilustracím se věnoval i později, v roce 1947 vyšel například jím ilustrovaný Švýcarský Robinson.
Po válce pracoval Vladěk v řadě kulturních institucí, ale stále se věnoval malování a také vystavoval. V roce 1959 těžce onemocněl a odešel do důchodu. Celých 9 let života, které mu zbývaly, věnoval malování a dětem. Založil několik výtvarných kroužků, kde učil děti z Benešova a okolí, jak kreslit pastely, uhlem, tuší, i jak používat techniku linorytů a monotypů. S dětmi vytvořil ještě rok před svou smrtí mozaiku na obřadní síni v Benešově. Některé z dětí přivedl na výtvarnou dráhu, jiné alespoň k lásce k umění.
Zemřel 28.10.1968.
Charakteristickým rysem mého pradědečka, který bývá uveden i ve všech jeho monografiích, je prostota a skromnost a takové jsou i jeho obrazy. Inspiraci nacházel především v krajině v okolí Benešova: v konopišťském Chlumu, Neštětické hoře, v kopcovitém kraji Blanických rytířů. Z jeho krajin je cítit láska k domovu a přírodě. Kreslil především temperou, menší obrázky a skici, pastely. V pozadí obrazů vídáme často promodralé dálky, kopce a chlumy a vysoké nebe, v popředí pole a stromy, jejichž barvy se mění podle roční doby: světlá tráva a oranice na jaře, lány zlatého obilí a sytě zelená tráva v létě, barevný podzim, který maloval nejraději. Krásné jsou i obrazy zimy, kde používal méně barev, ale více odstínů. Na obrazech jsou louky, lesy, stromy, ale málokdy lidé. Dýchá z nich klid a pohoda a také přirozenost, beze stopy manýrismu a strojenosti. Současníci jej nazvali malířem dálek, protože právě kontakt vzdáleného horizontu s nebem je na obrazech nejhezčí. Vladěk namaloval také několik kytic a kreslil i ulice rodného Benešova. Obrazy starých domků, které dnes už neexistují, jsou svědectvím o dávno minulém čase. Tyto obrazy však bohužel doma nemáme. Mnohá díla Vlaďka Antuška mají doma lidé, některá zakoupily různé instituce včetně Národní galerie.
Filip Kareta
Prameny: Rodinný archiv (novinové články, katalogy z výstav, vlastní životopis Vlaďka Antuška)
Tráva v krajinách Vlaďka Antuška
Nad těmi, co tu první umřeli,
Se tráva stále mladší plevelí.
Pod vichrem, který střechu odnese,
Sotva jak pod tvou rukou slehne se.
Měsíc, jenž na oceán troufá si,
Odchází od ní mdlý a bezjasý.
Rok co rok jarní tráva na stéblech
vynáší větrat pochovaný dech.
Míjením věčný smysl je jí dán:
Tmu hrobů vyvažuje třpytem rán.
A malíř, štětec namáčeje v třpyt,
Umí čas trav i krajin zastavit.
František HRUBÍN
„Antuškovo dílo vzniklo mimo hluk, křik a tlačenici, v jeho kraji. Bez stop manýrismu a strojenosti, je diskrétně poetické, je znakem kultivovanosti, o čemž nás přesvědčuje jeho barva, naprostá rovnováha tónů teplých a studených. Jeho provedení je stejně upřímné: bohatý dotyk štětce, jednou přesný a pak zas měkký nebo široký, a opět jemný, vše rozumně sloučeno v lahodný celek, bez siláckých efektů. Tento partyzán ranní hodiny ví dobře, že jen v upřímném vyjádření sebe sama je umělcova záchrana před zapomenutím, a že tak křik po „pokrokovém“ umění jde do prázdna, protože umění je jen jedno.“
Otakar KUBÍN (Coubine)
Poznámka: K vnoučkově referátu jsem připojil báseň F. Hrubína a část stati O. Kubína z katalogu, který mám doma. Také fotku malíře. Protože však nemám žádné reprodukce, vyfotografoval jsem naše obrazy na stěně, v rámu a pod sklem. Proto ten odlesk. Lépe se mi to nepodařilo, ale snad čtenář získá představu o způsobu malby.
Ivo Antušek, zeť malíře
