Možná, že si někteří čtenáři vzpomenou na předchůdce všech nynějších umělých hmot, bakelit. Letos je tomu právě 100 let, co jeho vynálezce, Leo Hendrik Baekeland, ohlásil svůj první patent.
Patřím k té starší generaci, která při poruchách ve vysílání rozhlasu vždycky několikrát energicky praštila pěstí do bakelitové schránky radia, tehdy nějaké známé značky Philips, Telefunken, či podobně, a už se opět z radia linuly melodie orchestrů, či slova hlasatelů. Zrovna tak jako nyní bereme jako samozřejmost různé igelitové tašky a umělohmotné krabice, tak se dříve při otvírání dveří bralo za bakelitové kliky, cvakalo bakelitovými vypínači, telefony byly bakelitové, také všemožné zásuvky, misky, střenky nožů, různé ozdoby, šperky, dokonce roztomilé večerní kabelky, hračky a spousty jiných věcí do domácnosti.
Nikdo se tehdy, zrovna tak jako nyní, nepozastavuje nad tím, kde se vůbec ta umělá hmota na světě vzala.
Jak to začalo
14. listopadu 1863 se v Gentu, v Belgii, narodil poměrně chudým rodičům syn, kterému dali jména Leo Hendrik Artur. Otec Baekeland byl švec a majitel malé hospůdky. Není prokázáno, že by byl potomkem obávaného vůdce jisté vlámské zločinecké bandy, jak se někdy zle tvrdívá, ale prokázaným faktem je, že synek byl nesmírně nadaný a již od dětství zaujat především fyzikou a chemií. Po absolvování základní i střední školy, kde chlapec přímo exceloval, ho otec přihlásil na universitu v Gentu. To mu bylo teprve sedmnáct let a dostal pro své výjimečné nadání stipendium od města. I tam byl vynikající student přírodovědy a chemie, nejmladší ve třídě, ale brilantní. Brzy úspěšně zakončil svá studia doktorátem, maxima cum laude, a to v roce 1884, v jednadvaceti letech. Jeho nadání a píle vzbudily pozornost profesora Theodora Swartse, který ho učinil svým asistentem. U něj v laboratoři tento pilný mladý muž po celodenní práci na univerzitě dělal ještě různé pokusy, například s vývojem a vylepšením fotografických emulsí. Založil si dokonce malý vlastní podnik na výrobu emulsí, ale ten bohužel velice rychle zkrachoval. V roce 1889 se Leo k nelibosti profesora Swartse oženil s jeho dcerou Céline. Byla to jeho velká, celoživotní láska. Ještě po letech na jednom slavnostním shromáždění v Americe, kde byl Dr. Baekeland různými řečníky oslavován za své vynikající objevy, řekl: „Mluvíte tady o mých objevech, ale vůbec nevíte o tom, že ten největší jsem učinil už dávno, ještě jako student. Je to dáma, která tu je dnes večer také přítomna, můj nejcennější objev, moje manželka“.
Pan profesor Swarts tehdy moc spokojen nebyl, přál si pro dceru raději někoho z bohaté a vážené Gentské rodiny. Chtěl tehdy svého zetě aspoň nasměrovat na akademickou dráhu na universitě. Ale novomanželé se rozhodli, asi ve snaze vyhnout se rozbrojům, odcestovat do Spojených Států. Měla to sice být jakási opožděná svatební cesta, ale už se do Evropy nikdy natrvalo nevrátili. Odcestovali s dcerkou Jeny, narozenou v roce 1890 v Gentu, která jim v USA bohužel ve věku pěti let zemřela na infekci. Další dvě děti, syn Georges W. a dcera Nina se jim narodily už v Americe. Jsou s maminkou Céline na fotografii nahoře. Beakeland pracoval několik let v chemické firmě a potom si založil vlastní podnik, výrobu fotografického papíru Velox. Nová, převratná vlastnost tohoto papíru spočívala v tom, že ho bylo možno rychle vyvolat při umělém světle. Tento kolosální vynález přinesl neočekávaný obrat v životě Leo Baekelanda. Firma Eastman Kodak od něho koupila patent na výrobu tohoto papíru za částku 700.000 $, některé prameny tvrdí, že se jednalo dokonce o milion dolarů. Na každý pád to byla v tehdejší době astronomická částka. Baekeland se musel zavázat, že se z fotografického průmyslu stáhne, což s lehkým srdcem slíbil. Měl už jiné plány. Stal se z něj v necelých třiceti šesti letech neuvěřitelně bohatý člověk. Postavil si dům v New Yorku, vilu na Floridě a k tomu si koupil ještě dvě jachty, plachtění bylo jeho hobby, původně prý chtěl být námořníkem. Také miloval motorismus a auta. Ale především měl nyní peníze na další výzkum.
Napřed se ale rozhodl pro několikaměsíční cestu do Evropy, kterou celá rodina absolvovala v autě se šoférem. V roce 1906 to byl pionýrský čin. O této cestě napsal velice vtipnou knihu: „A Family Motor Tour Through Europe“. Je ilustrovaná spoustou fotografií, které také dělal autor sám. Fotografování bylo jeho další hobby. Triumfující Baekeland se vypravil v roce 1900 také do rodného Gentu, kde v Hótel de la Poste uspořádal setkání pro své bývalé profesory a spolužáky, pro příslušníky vědeckých institucí a zástupce veřejných složek. Ale nepočítal s lidskou závistí a zlobou. Dostavilo se jenom šest pozvaných hostů. Zklamán zrušil tehdy všechny plánované investice v Gentu a zařekl se, že Belgii již nikdy v životě nenavštíví. Což dodržel. I když mu po letech dali jakousi medaili a prosili, aby přijel do Gentu, že mu jí slavnostně předají, nepřijel a medaile leží dodnes někde v šupleti. Po návratu do Spojených Států se ve své soukromé laboratoři vrhl do dalších pokusů, experimentoval s kondenzační reakcí fenolu a formaldehydu. Podařilo se mu vyrobit tzv. autokláv (bakelizer, to je ten soudek na obrázku nahoře), který snášel jak vysoké teploty, tak prudké ochlazení. Nový produkt, za pomoci autoklávu vyrobený, byl nazván bakelit. V roce 1910 založil Baekeland mezinárodní společnost General Bakelit Company, která uvedla na trh přes 15.000 různých bakelitových výrobků, které byly používány nejen v domácnostech, ale i v průmyslu, v pětatřiceti různých velkých továrnách. Bakelit se záhy používal ke všem možným účelům, nebylo vlastně oboru, kde by se neuplatnil. V roce 1907 obdržel Baekeland na svůj vynález patent, ale došlo k rozporům a procesům o prvenství tohoto patentu. Všechny procesy vyhrál vynálezce Baekeland. Ale jako pravý gentleman nabídl poraženému protivníkovi spolupráci založením společné firmy Bakelite Co, která byla později, v roce 1939, převzata společností Union Carbide. V Německu získala licenci společnost Rütgers-Werke již v roce 1910. Bakelit začal ovládat všechny možné druhy průmyslu, protože z něj bylo vyráběno velké množství spotřebního zboží. Byla to spousta věcí do domácností, šelakové gramofonové desky byly postupně nahrazovány bakelitovými, jako první byla z bakelitu vyrobena deska orchestru Cab Callowaye, který hrál v proslulém Cotton Clubu. Výtvarníci se předháněli v návrzích na praktické nádobí a bytové doplňky. Také známa firma Parker jako první použila pro výrobu svých plnicích per bakelit. Za velkého zájmu novinářů a zvědavců demonstrovala nezničitelnost bakelitu tím, že plnicí pera nechala shazovat v New Yorku z 24 patra mrakodrapu a majitelé shozených per před publikem potom demonstrovali, že tato přestála pád bez úhony a okamžitě se dala použít. Nevýhodou bylo jen to, že bakelit zpočátku nebyl barevný. Měl jen tmavou barvu, až později se dal trochu přibarvovat a až po delší době byl i tento nedostatek zcela odstraněn, jak je vidět na té krásné večerní kabelce dole, která je opravdu z bakelitu.
Leo Baekeland později, když se stáhl z veřejného života natrvalo, necestoval po světě, což byla také jeho velká záliba, žil na Floridě, ve svém domě v Coconut Grove. Žil prý velice skromným způsobem, živil se zajímavě, prý jenom z konzerv. Jeho menu sestávalo například z Campbellovy polévky z plechovky, rozředěné mořskou vodou, potom následovala ještě jedna krabička sardinek. To vše zapíjel rozpustnou kávou. Samozřejmě, že vše mu bylo servírováno stylově, na bakelitových talířích a v bakelitových hrníčcích. Odmítal prý veškerý luxus a chodil stále zásadně jen v teniskách. Dnes by si toho nikdo nevšimnul. Jeho největšímu zájmu se těšila tropická zahrada, rozkládající se v blízkosti jeho sídla. Problémy začaly, když Baekeland pověřil svého syna vedením koncernu. Syn, jménem George Washington, dával prý přednost extravagantnímu životu. Měl tři děti: Cornelii, Freda a Brookse. Byl sice ředitelem koncernu, ale nijak se nenamáhal, patřil k mnohanásobným miliardářům, opravdu pracovat už nebylo potřeba. V rodině docházelo k dost nepříjemným věcem. Snad proto se rozhodl Leo Baekeland, prý také na radu syna, celé impérium, které mělo filiálky na třech kontinentech, prodat. Po smrti otce, v roce 1944, se George prý snažil všechny své děti vydědit. Naštěstí dědeček, něco takového tušil a vnoučata předem zajistil zvláštní závětí.
Ale v rodině bylo i nadále „veselo“. Výše jmenovaný Brooks se oženil s krásnou rudovláskou, bývalou modelkou a Hoolywoodskou hvězdičkou, Barbarou Daly, která pocházela z velmi malých poměrů a peníze v rodině manžela jí zcela oslepily. Vidíte jí, s manželem Brooksem na fotografii vlevo. Měli jediné dítě, syna Tonyho. To byl velmi nešťastný chlapec, psychicky labilní, homosexuál, závislý na drogách. Otec rodinu opustil kvůli mladší ženě a matka Barbara propadla alkoholu a depresím, také se pokusila o sebevraždu. Žila tehdy i se synem v Londýně. Chtěla prý za každou cenu udělat ze syna heterosexuála, dokonce s ním měla z toho důvodu sama incestní poměr. V roce 1972 došlo k tragédii. Pětadvacetiletý Tony zavraždil matku kuchyňským nožem. Byl to skutečně divný chlapec. Když se tehdy po té vraždě do jejich penthousu dostavila policie, aby se ujala vyšetřování, právě si telefonicky objednával v čínské restauraci jídlo. Byl sice odsouzen, ale trest si odpykával ve vězeňské psychiatrické léčebně Bradmoor Hospital.
Později byl na žádost rodiny převezen do New Yorku, kde žil krátce na svobodě, u babičky. Potom, co se pokusil zabít také jí, ho poslali do jiného ústavu na Rikes Island, kde 20. března 1981 spáchal sebevraždu. Přetáhl si přes hlavu plastikový pytlík, zavázal, a tak se udusil. Otec Brooks prý komentoval zprávu o smrti svého syna velmi stroze: “Byl to pro něj krásný konec, stylový, v plastiku“.
Celý mimořádný život dynastie Baekelandů je zpracován ve spoustě seriozních, ale také pochopitelně i skandálních biografií. Je o nich dokonce několik divadelních her. Příběh nešťastné Barbary a jejího syna Anthonyho byl v roce 2006 zfilmován, podle knihy Natalie Robins a Stevena M. Aronsona: „Savage Grace“, která vyšla v roce 1986 a stala se hned bestsellerem. Poprvé byl film uveden na letošním festivalu v Cannes. Na fotografii vpravo nahoře je skutečná Barbara a její syn Tony.
Modifikovaný bakelit stále patří mezi pět nejvíce používaných umělých hmot na světě. V roce 1989 byl též použit na ochranný štít satelitu, vyslaného k Jupiteru.
V roce 1999 byl Dr. Leo Baekeland, jako jediný Belgičan zařazen americkým časopisem Time, spolu s Einsteinem a Freudem mezi 100 největších vynálezců a myslitelů dvacátého století,.
Přesto mi na mysli tanou slova Karla Havlíčka Borovského: „Vždy při velkém jmění jsou dva darebáci. Jeden co ho sháněl a druhý, co ho utrácí“. V tomto případě je to složitější - jmění sháněl velmi nadaný, pilný, a jistě i docela poctivý člověk, jistě tedy ne darebák – ale po něm přišlo darebáků víc než dost.
I když celý problém spočíval asi v tom, že velký vynálezce a všestranný člověk nedovedl vychovat své děti. Neměl na ně prostě čas. A něžná maminka Céline, která se věnovala především malířství a hudbě, na ně také nestačila.
To Baekelandův tatínek, obyčejný švec a hostinský, byl jiný kabrňák. Dbal na to, aby z nadaného kluka něco bylo. A vida, bylo: vynalezl nám bakelit.
Karel A. Pokorný
Přidávám ještě bakelitové autíčko Tatra, unikát, za který dnes sběratelé platí velké sumy. Nemáte ho náhodou doma na půdě?
Možná, že si někteří čtenáři vzpomenou na předchůdce všech nynějších umělých hmot, bakelit. Letos je tomu právě 100 let, co jeho vynálezce, Leo 
Hendrik Baekeland, ohlásil svůj první patent. 
vlastní podnik na výrobu emulsí, ale ten bohužel velice rychle zkrachoval. V roce 1889 se Leo k nelibosti profesora Swartse oženil s jeho dcerou Céline. Byla to jeho velká, celoživotní láska. Ještě po letech na jednom slavnostním shromáždění v Americe, kde byl Dr. Baekeland různými řečníky oslavován za své vynikající objevy, řekl: „Mluvíte tady o mých objevech, ale vůbec nevíte o tom, že ten největší jsem učinil už dávno, ještě jako student. Je to dáma, která tu je dnes večer také přítomna, můj nejcennější objev, moje manželka“. 
pro dceru raději někoho z bohaté a vážené Gentské rodiny. Chtěl tehdy svého zetě aspoň nasměrovat na akademickou dráhu na universitě. Ale novomanželé se rozhodli, asi ve snaze vyhnout se rozbrojům, odcestovat do Spojených Států. Měla to sice být jakási opožděná svatební cesta, ale už se do Evropy nikdy natrvalo nevrátili. Odcestovali s dcerkou Jeny, narozenou v roce 1890 v Gentu, která jim v USA bohužel ve věku pěti let zemřela na infekci. Další dvě děti, syn Georges W. a dcera Nina se jim narodily už v Americe. Jsou s maminkou Céline na fotografii nahoře. Beakeland pracoval několik let v chemické firmě a potom si založil vlastní podnik, výrobu fotografického papíru Velox. Nová, převratná vlastnost tohoto papíru spočívala v tom, že ho bylo možno rychle vyvolat při umělém světle. Tento kolosální vynález přinesl neočekávaný obrat v životě Leo Baekelanda. Firma Eastman Kodak od něho koupila patent na výrobu tohoto papíru za částku 700.000 $, některé prameny tvrdí, že se jednalo dokonce o milion dolarů. Na každý pád to byla v tehdejší době astronomická částka. Baekeland se musel zavázat, že se z fotografického průmyslu stáhne, což s lehkým srdcem slíbil. Měl už jiné plány. Stal se z něj v necelých třiceti šesti letech neuvěřitelně bohatý člověk. Postavil si dům v New Yorku, vilu na Floridě a k tomu si koupil ještě dvě jachty, plachtění bylo jeho hobby, původně prý chtěl být námořníkem. Také miloval motorismus a auta. Ale především měl nyní peníze na
další výzkum.
pro své bývalé profesory a spolužáky, pro příslušníky vědeckých institucí a zástupce veřejných složek. Ale nepočítal s lidskou závistí a zlobou. Dostavilo se jenom šest pozvaných hostů. Zklamán zrušil tehdy všechny plánované investice v Gentu a zařekl se, že Belgii již nikdy v životě nenavštíví. Což dodržel. I když mu po letech dali jakousi medaili a prosili, aby přijel do Gentu, že mu jí slavnostně předají, nepřijel a medaile leží dodnes někde v šupleti. Po návratu do Spojených Států se ve své soukromé laboratoři vrhl do dalších pokusů, experimentoval s kondenzační reakcí 
fenolu a formaldehydu. Podařilo se mu vyrobit tzv. autokláv (bakelizer, to je ten soudek na obrázku nahoře), který snášel jak vysoké teploty, tak prudké ochlazení. Nový produkt, za pomoci autoklávu vyrobený, byl nazván bakelit. V roce 1910 založil Baekeland mezinárodní společnost General Bakelit Company, která uvedla na trh přes 15.000 různých bakelitových výrobků, které byly používány nejen v domácnostech, ale i v průmyslu, v pětatřiceti různých velkých továrnách. Bakelit se záhy používal ke všem možným účelům, nebylo vlastně oboru, kde by se neuplatnil. V roce 1907 obdržel Baekeland na svůj vynález patent, ale došlo k rozporům a procesům o prvenství tohoto patentu. 
Všechny procesy vyhrál vynálezce Baekeland. Ale jako pravý gentleman nabídl poraženému protivníkovi spolupráci založením společné firmy Bakelite Co, která byla později, v roce 1939, převzata společností Union Carbide. V Německu získala licenci
společnost Rütgers-Werke již v roce 1910. Bakelit začal ovládat všechny možné druhy průmyslu, protože z něj bylo vyráběno velké množství spotřebního zboží. Byla to spousta věcí do domácností, šelakové gramofonové desky byly postupně nahrazovány bakelitovými, jako první byla z bakelitu vyrobena deska orchestru Cab Callowaye, který hrál v proslulém Cotton Clubu. Výtvarníci se předháněli v návrzích na praktické nádobí a bytové doplňky. Také známa firma Parker jako první použila pro výrobu svých plnicích per bakelit. Za velkého zájmu novinářů a zvědavců demonstrovala nezničitelnost bakelitu tím, že plnicí pera nechala shazovat v New Yorku z 24 patra mrakodrapu a majitelé shozených per před publikem potom demonstrovali, že tato přestála pád bez úhony a okamžitě se dala použít. Nevýhodou bylo jen to, že bakelit zpočátku nebyl barevný. Měl jen tmavou barvu, až později se dal trochu přibarvovat a až po delší době byl i tento nedostatek zcela odstraněn, jak je vidět na té krásné večerní kabelce dole, která je opravdu z bakelitu. 
světě, což byla také jeho velká záliba, žil na Floridě, ve svém domě v Coconut Grove. Žil prý velice skromným způsobem, živil se zajímavě, prý jenom z konzerv. Jeho menu sestávalo například z Campbellovy polévky z plechovky, rozředěné mořskou vodou, potom následovala ještě jedna krabička sardinek. To vše zapíjel rozpustnou kávou. Samozřejmě, že vše mu bylo servírováno stylově, na bakelitových talířích a v bakelitových hrníčcích. Odmítal prý veškerý luxus a chodil stále zásadně jen v teniskách. Dnes by si toho nikdo nevšimnul. Jeho největšímu zájmu se těšila tropická zahrada, rozkládající se v blízkosti jeho sídla. Problémy začaly, když Baekeland pověřil svého syna vedením koncernu. Syn, jménem George Washington, dával prý přednost extravagantnímu životu. Měl tři děti: Cornelii, Freda a Brookse. Byl sice ředitelem koncernu, ale nijak se nenamáhal, patřil k mnohanásobným miliardářům, opravdu pracovat už nebylo potřeba. V rodině docházelo k dost nepříjemným věcem. Snad proto se rozhodl Leo Baekeland, prý také na radu syna, celé impérium, které mělo filiálky na třech kontinentech, prodat. Po smrti otce, v roce 1944, se George prý snažil všechny své děti vydědit. Naštěstí dědeček, něco takového tušil a vnoučata předem zajistil zvláštní závětí. 
Ale v rodině bylo i nadále „veselo“. Výše jmenovaný Brooks se oženil s krásnou rudovláskou, bývalou modelkou a Hoolywoodskou hvězdičkou, Barbarou Daly, která pocházela z velmi malých poměrů a peníze v rodině manžela jí zcela oslepily. Vidíte jí, s manželem Brooksem na fotografii vlevo. Měli jediné dítě, syna Tonyho. To byl velmi nešťastný chlapec, psychicky labilní, homosexuál, závislý na drogách. Otec rodinu opustil kvůli mladší ženě a matka Barbara propadla alkoholu a depresím, také se pokusila o sebevraždu. Žila tehdy i se synem v Londýně. Chtěla prý za každou cenu udělat ze syna heterosexuála, dokonce s ním měla z toho důvodu sama incestní poměr. V roce 1972 došlo k tragédii. Pětadvacetiletý Tony zavraždil matku kuchyňským nožem. Byl to skutečně divný chlapec. Když se tehdy po té vraždě do jejich penthousu dostavila policie, aby se ujala vyšetřování, právě si telefonicky objednával v čínské restauraci jídlo. Byl sice odsouzen, ale trest si odpykával ve vězeňské psychiatrické léčebně Bradmoor Hospital.
Přidávám ještě bakelitové autíčko Tatra, unikát, za který dnes sběratelé platí velké sumy. Nemáte ho náhodou doma na půdě?