29. ledna 1886 získal Karl Benz patent na první benzínový automobil

Kočár bez koní poháněný benzínem konečně přestal být snem. Díky Karlu Benzovi se stal skutečností. Karla Benze, který se narodil 25. listopadu 1844 v Karlsruhe, známe dnes hlavně jako automobilového konstruktéra, který sestrojil první benzínový automobil na světě. Jako vynálezce a inovátor toho ale má na svém kontě mnohem víc.

Velkým snem Karla Benze bylo sestrojit prakticky využitelný automobil. Sen se mu splnil a kromě auta, na něž získal patent 29. ledna 1886, vymyslel celou řadu i jiných užitečný věcí, mezi něž můžeme zařadit např. domácí telefon nebo lis na stlačování balíků tabáku.

Karl Benz zemřel 4. dubna 1929. Jeho odkaz a zásluhy byly posmrtně oceněny v roce 1955 medailí Rudolfa Diesela. V roce 1984 byl uveden i do Automobilové síně slávy.

28. leden - Den ochrany osobních údajů

Evropa si připomíná Den ochrany osobních údajů. Právě 28. ledna 1981, přijala Rada Evropy tzv. Úmluvu o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních údajů. Na počest této události slaví Evropa od roku 2007 Den ochrany osobních údajů.

Na tento dokument navázaly specializované zákony na ochranu osobních údajů i obecné nařízení (GDPR), které lépe odpovídá nadnárodnímu rámci ochrany osobních údajů a mezinárodní spolupráci, jehož jádro tvoří Evropská unie a k němuž se řada dalších států přibližuje.

27. leden - Den čokoládového dortu

Čokoládu miluji! Ale věděli jste, že právě 27. leden je Mezinárodním dnem čokoládového dortu?

Takže opět jeden mezinárodní den, který bude patřit k mým oblíbeným. Neoslavím ho ale stylově, protože dorty péct moc neumím. Ale možná to spraví i tabulka čokolády:-)

26. ledna 1905 v dole Premier Mine v Jihoafrické republice našel horník Thomas Evan Powell největší diamant, jaký byl kdy nalezen

Dostal jméno Cullinan na počest zakladatele dolu sira Thomase Cullinana (1862-1936). Rozměry cca 10 x 6 x 5 cm by se dal přirovnat k většímu grapefruitu. Kámen o váze 3106,75 karátu, tedy 621,35 gramu vzbudí téměř okamžitě senzaci. Vždyť je to třikrát víc, než má v roce 1893 nalezený Excelsior, do té doby pokládaný za největší diamant světa. Částka 150 000 liber, za kterou drahý kámen následně od Cullinana koupí vláda Transvaalské republiky (britské kolonie v Jižní Africe), tak zní z dnešního pohledu směšně.

A co teprve, když se tamní premiér zeptá svých kolegů v parlamentu, co by říkali na to, kdyby nově získaný skvost daroval britskému králi Eduardu VII. (1841-1910). Jako projev loajality i pozornost k nadcházejícím 66. narozeninám. Ti nejsou z jeho štědrosti zrovna nadšení a paradoxně i sám monarcha se zprvu zdráhá takovou pozornost přijmout. Názor změní až na radu jednoho z poslanců Dolní sněmovny, jakéhosi Winstona Churchilla (1874-1965). Tento prozíravý chlapík sám následně obdrží repliku diamantu, se kterou pak dlouhá léta uchvacuje své hosty.

O novém majiteli drahokamu je tak rozhodnuto, teď už zbývá jen vymyslet, jak ho k němu dostat. Král ví moc dobře, o jak výjimečnou věc jde, a tak apeluje na co nejbezpečnější převoz. Balíček s kamenem je proto zamknut v trezoru a na parníku mířícím do Anglie na něj po celou dobu cesty dohlížejí detektivové povolaní z Londýna. I proto si žádný zloděj na drahokam netroufne, což je škoda, protože jeho výraz v okamžiku, kdy by zjistil, že se pachtil za falešným kamenem, by určitě stál za to. Skutečný diamant je z Afriky poslán v obyčejném balíku poštou. Dorazí bez potíží, a tak ho může Eduard v den svých narozenin 9. listopadu 1907 slavnostně předvést svým vzácným hostům - králům, královnám, vévodům i lordům.

Amsterodamský mistr Joseph Asscher rozdělí diamant po několikadenní dřině na 9 velkých drahokamů. Je to tehdy jedna z posledních šancí, jak vidět diamant v původní podobě. Král se ho totiž rozhodne nechat rozřezat na jednotlivé kusy různých velikostí, kterými plánuje osadit historické klenoty. Úkolu kámen "rozmnožit" se ujímá zkušený amsterodamský brusič Joseph Asscher (1892-1945), který kámen šest měsíců důkladně studuje. Přesto dopadne první řez fiaskem. Místo diamantu se rozlomí použité ocelové ostří. Vyjde to až na podruhé, 10. února 1908, kdy Asscher s vypětím všech sil po čtyřech dnech dřiny rozdělí Cullinan v polovině. Nakonec z něj vytvoří 9 velkých drahokamů a 96 menších briliantů. Ten největší z nich Cullinan I neboli Hvězdu Afriky (530,2 karátu) nechá král jako největší vybroušený diamant na světě vsadit do žezla britských korunovačních klenotů. Jen o kousek menší Cullinan II (317,4 karátu) pak do koruny britského impéria. Zbytek přenechá jako odměnu amsterodamským mistrům. Od těch je ale následně vykoupí jihoafrická vláda, která je pošle zpět do Anglie jako dar královně Marii (1867-1953). Největší z kamenů je usazený v žezlu britských korunovačních klenotů. zdroj:epochalnisvet.cz

21. leden - Mezinárodní den objímání

Lidské objetí je velmi silná a povznášející záležitost a vztah k němu se mezi lidmi velmi liší. Smutné je, že se spoustě lidem obyčejného objetí hned tak nedostane a nejde jen o lidi opuštěné, osamělé, ovdovělé apod.

Obejmout své rodiče, prarodiče nebo třeba děti je v rodinách stále vzácnější a moderní společnost dokonale zvládá lidskost mezi námi odbourávat. Obejmout přítele či přítelkyni stejného pohlaví mnohdy vede k posměchu a narážkám na homosexualitu a obejmout někoho druhého pohlaví, s nímž zrovna nechodíme nebo nežijeme, to už zase část společnosti vnímá nepatřičně z hlediska "sexuálního obtěžování", harašení a kdo ví, čeho ještě.

Dospělí chlapi aby se báli poskytnout třeba pomoc "cizí" holčičce nebo slečně, která upadne, ztratí se apod., protože společnost by jejich zájem a aktivitu mohla hodnotit negativně...

Věnujeme velkou pozornost lidem, kteří se chovají tak, jak se ostatním nezamlouvá a uzpůsobujeme naše myšlení, chování i zákony právě těmto ojedinělým případům, kterým bychom se pak rádi přes různá nařízení vyhnuli. Výsledkem je odcizení si lidí navzájem. Jsme tu všichni na jedné planetě, ale přitom se škatulkujeme na spoustu škatulí prostě jen tak, aniž bychom toho druhého vlastně znali.

Nebojte se obejmout své blízké a uvidíte, co vám to dodá životní energie, kterou marně hledáme kdekoliv jinde, jenom ne v našem lidství. A nemusí to být jen 21. ledna na Mezinárodní den objímání...

20. leden - Den povědomí o tučňácích

Za poněkud legračním vzezřením tučňáků se skrývá jejich neobyčejná povaha. Přežívají v nejdrsnějších podmínkách. Odvážní ptáci musejí vychovávat svá mláďata v opravdu těch nejdrsnějších podmínkách, jaké si můžeme představit. Například tučňáci císařští jsou největšími zástupci svého řádu na světě a tučňáci skalní hnízdí až na vrcholech stometrových útesů. Tučňáci Humboldtovi žijí zase naopak ve vyprahlé poušti. Vypadají podobně, ale jsou dost rozdílní.

Tučňáci císařští
Tučňáci císařští jsou až 1 m vysocí. Jsou největšími a nevznešenějšími zástupci daného živočišného řádu na světě a jedinými tvory, co se rozmnožují během velmi kruté antarktické zimy. Na cestě k hnízdištím v Antarktidě jdou přes překážky nejrůznějšího druhu. Ledovec stékající do zamrzlého moře je plný překážek a hlubokých trhlin, cesta je často zasypaná navátým sněhem a bývají zde vichřice. Tučňáci se řídí svými neobyčejnými smysly, které je navádějí k hnízdišti. Drží se pohromadě a dělí se o své znalosti a tím je menší pravděpodobnost, že se ztratí.

Život tučňáků císařských
Tisíce let se skupina 3 000 párů tučňáků císařských vrací do zamrzlého zálivu. Arktická pevnina se zde setkává s mořským ledem, pevným po celou dobu hnízdění. Většina tučňáků císařských si každý rok vybírá vždy nového partnera. Když si hledají partnerky, shromažďují se stranou a vystavují na odiv svou krásu. Kolébavá chůze jim ukazuje, že má samička zájem. Oba tučňáci pak zrcadlově napodobují pohyby druhého a stvrzují, že jsou pár a pak se drží stále pohromadě i v kolonii. Za 14 dní kladou jediné vejce na ledové ploše, a aby nezmrzlo, záleží to na otci, když se musí samice společně s ostatními odebrat na moře, aby se mohla nakrmit a nabrat sílu. Samec opatruje vajíčko během krutých zimních měsíců a samice se vrátí s potravou až na jaře.

Tučňáci skalní
Tučňáci skalní hnízdí na vrcholech stometrových útesů a po 5. měsících života na moři se vracejí budovat svá hnízda na místech, kde se vylíhli, tedy na Falklandské ostrovy v jižním Atlantiku. Od pobřeží Argentiny urazí přes 650 km. Na konci cesty je nejbouřlivější moře na světě a obrovské vlny jim brání dostat se na břeh. Jsou odolní, nezkrotní a nikdy se nevzdají. Během pár dnů na břeh po skupinkách vyleze na 7 000 samců. Tučňáci skalní tvoří páry na celý život. Samci staví hnízdo a pár snítek tu má cenu zlata. Někdy si je kradou. Hnízda stavějí co nejdál od břehu, na vrcholech útesů vysokých 100 m. Po skalách se pohybují velice dobře. Křídla používají jako ruce, drápy jako mačky a svůj zobák jako cepín. Podkožní tuk je skvělý tlumič nárazů.

Život tučňáků skalních
Samice dokonale plavou a po 5. měsících odloučení se těší na partnery. Skáčou, je to rychlejší než kolébavá chůze. Každý samec má charakteristický hlas a tak jej partnerka najde. Samice kladou 2 vejce a první bývá menší než druhé. Menší vejce je pojistka a často jej sežerou predátoři. Samičky za 14 dnů opouštějí hnízdiště a vydávají se na moře, o vajíčka se starají samci. Samice jsou vyhladovělé a po návratu je čekají hladové děti.

Tučňáci Humboldtovi
Tučňáci Humboldtovi žijí ve vyprahlé poušti Atacama v Peru, která patří k nejvyprahlejším místům na světě. S tučňáky galapážskými jsou jediní tučňáci žijící v tropech. Jejich existence závisí na Humboldtově proudu, který ke břehům přináší chladnou vodu a potravu. Tučňáci Humboldtovi jsou si věrní a tvoří páry na celý život. Na hnízdiště musejí dorazit, než bude moc velké horko. Každoročně se vracejí na vyprahlé, nehostinné místo naklást vajíčka. Cestu k hnízdišti obléhá na 20 000 lachtanů jihoamerických a hřivnatých, kteří jsou naštěstí pomalí a nemotorní. Musejí překonat kolonii tisíců terejů guánových, Jejich jediné klovnutí do oka by bylo katastrofou. Musí rychle reagovat.

Život tučňáků Humboldtových
Kolonie je zde dlouho, že pouštní půda je již tvořena téměř jen samým guánem, trusem tučňáků, nahromaděným za stovky let. Samičky tučňáků Humboldtových snášejí 2 vejce, které ale mohou schovat v hnízdě v dírách, které jejich samci vyhloubili, aby mláďata uchránili před spalujícím sluncem. Žádní lachtani ani bouře nehrozí, jsou zde ale kondoři krocanovití, kteří sem zalétají z pevniny a lezou i do obsazeného doupěte. Proto je třeba vajíčka dobře chránit. Zdroj:www.individualita.com

18. ledna 1409 byl králem Václavem IV. vydán Dekret kutnohorský, jímž se upravilo hlasovací právo na pražské univerzitě.

Češi získali tři hlasy, cizinci jeden hlas. Král si tak zajistil podporu univerzity na koncilu v Pise, zároveň svým rozhodnutím předal univerzitu pod kontrolu Husovy reformní skupiny.

Němečtí studenti a učitelé opustili na protest Prahu.

***

Na vzniku dokumentu se podílel především Jeroným Pražský a Jan z Jesenice, přední členové reformní skupiny na univerzitě. Podle dekretu obdržel český národ na univerzitě tři hlasy, ostatní národy (saský, bavorský a polský) jeden. "Národy" na středověkých univerzitách byly spolky sdružující studenty a eventuelně profesory podle země jejich původu. Český národ na pražské univerzitě zahrnoval všechny studenty a profesory pocházející z Čech, Moravy (tedy i německy hovořící), Uher a Sedmihradska. Dekret se týkal pouze třífakultního učení, ne právnické univerzity.

Za dob husitství rozdělila diskuse o Wyklifových spisech univerzitu na skupinu českých mistrů kolem Husa, kteří byli pro reformu, a na zahraniční (zvláště německé) profesory, kteří byli proti ní. Roku 1403 byl většinou německých hlasů vydán zákaz Wyklifova učení - bylo prohlášeno za kacířské. Napětí mezi reformní skupinou složenou především ze členů českého národa a ostatními mistry a studenty nadále rostlo a přeměnilo se v otevřený boj o vliv na univerzitě.

Na jaře roku 1408 se konečně kardinálové dohodli na svolání koncilu do Pisy, kde se mělo vyřešit papežské schizma. K Pise upjal své naděje i Václav IV., který doufal, že se zde (skrze osobu nově zvoleného papeže) vyřeší i problém jeho znovuzískání titulu římského krále, kterým se od roku 1402 tituloval i Ruprecht Falcký. Protože se pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka, stejně tak jako Ruprecht Falcký stavěl na stranu římského papeže Řehoře XII., požádal Václav IV. univerzitu, aby se k účasti na koncilu v Pise vyjádřila. Doufal, že podporou vážené instituce posílí svůj hlas během následujících jednání. Problémem se ukázal postoj právě německých mistrů a studentů, kteří se ocitli v těžké situaci. Studovali sice v Praze, ale po ukončení studia měli s největší pravděpodobností směřovat do Německa, kde by se svým vzděláním mohli najít uplatnění. Zde by se ocitli pod pravomocemi Ruprechta Falckého, který jim nyní začal vyhrožovat, že pokud se univerzita postaví na stranu Václava IV., budou muset v budoucnu počítat s následky. Dalším důležitým aspektem věci byl fakt, že kancléřem univerzity byl pražský arcibiskup.

Této situace tedy využila reformní skupina a její zástupci Jeroným Pražský a právník Jan z Jesenice (Hus se jednání neúčastnil, protože v té době byl nemocný) odjeli do Kutné Hory (resp. na Točník), kde v té době panovník pobýval a pokusili se získat, co se jen dalo. Jestli myšlenka dekretu měnícího hlasy na univerzitě pocházela od českých mistrů či od samotného panovníka, zůstává dodnes sporné. V pramenech se někdy uvádí, že mistři "byli překvapeni" a z toho se vyvozuje, že se jednalo o okamžitě uskutečněný popud samotného Václava.

Důsledkem této změny byl odchod německé části profesorského sboru a studentů (celkem se jednalo o cca 800 osob) na univerzity ve Vídni, Krakově, Heidelbergu, Kolíně nad Rýnem, Erfurtu a vedl k založení nové univerzity v Lipsku. Solidárně odešla i řada právníků, přestože se jejich univerzity dekret netýkal. Došlo tudíž k počeštění pražské univerzity a okamžitému úbytku o 80% členů akademické obce.

Studenti, kteří po této změně opustili Karlovu univerzitu, odešli studovat jinam, nejčastěji do Lipska, čímž kvalita školy fatálně utrpěla. Zároveň byla ostentativně i nadále bojkotována pedagogy i studenty z ciziny. (zdroj:www.vlassky-dvur.cz)

Dnes je Světový den pálivého jídla: 5 tipů proč jíst chilli!

Papričky pálí jako čert, ale dokáží zbavit všemožných neduhů nebo chutě na sladké. A pozor, můžete si jimi okořenit sexuální život! Dnes má pikantní jídlo svůj den, tak proč si ho nedopřát třeba na oběd?

1. Bojuje s nemocemi
Papričky obsahují kapsaicin, který například chrání proti rozvoji nádorových onemocnění. Taky snižuje hladinu špatného cholesterolu a omezuje tvorbu tukových usazenin v tepnách. Ředí i krev a předchází tak vzniku trombózy, srdečního infarktu a mozkové mrtvice. Masti s obsahem chilli se využívají k léčbě revmatismu.

2. Pomáhá hubnout
Ostré chilli papričky dokážou nakopnout metabolismus až o 25 %. Přijatou potravu pak spálíte mnohem rychleji a riziko, že přiberete, se snižuje. Ostré jídlo taky zahání chuť na mlsání, a to zvláště tučných, slaných a sladkých pokrmů.


3. Snižuje bolest
Ostrá chuť ovlivňuje i vnímání bolesti. Pokud začne být pálení v ústech nesnesitelné, spustí organismus poplach. Stejně jako při těžkém poranění produkuje více endorfinů, které vyvolávají euforickou náladu. Ostré jídlo působí v tomto okamžiku jako droga navozující pocit štěstí.

4. Zlepšuje sex
Chilli papričky jsou považovány za přírodní afrodiziakum díky schopnosti kapsaicinu stimulovat krevní oběh a tím prokrvit tělo. Prokrvením pohlavních orgánů se následně zvyšuje jejich citlivost. Po požití pokrmu obohaceného o chilli papričky taky dochází ke zlepšení potence.

5. Posiluje imunitní systém
Chilli papričky obsahují vitaminy A a C, karoten B, z minerálů draslík a vápník. Hřejivé a povzbuzující účinky chilli papriček se používají taky při nachlazení. Američtí vědci zjistili, že nosní sprej z papričky potlačuje zánět v nosních dutinách a léčí tak chronickou rýmu.

15. leden 1559 - Alžběta I., korunována anglickou královnou

Alžběta I. z dynastie Tudorovců, 1533-1603, od 1558 anglická královna; dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleynové. Opírala se o obchodní kruhy a novou šlechtu, podporovala zámořské objevy; spory se Španělskem vedly k anglo-španělské válce 1587-1604. Spolu s anglikánskou církví vystupovala proti katolíkům. Doba rozkvětu umění - alžbětinská renesance.

Alžběta se narodila jako dítě lásky krále Jindřicha VIII. a jeho těžce vydobyté manželky Anny Boleynové. Během pár let se však z rozmazlované princezny stalo nelegitimní dítě, které nemělo nikdy získat anglický trůn. A přece jí 15. ledna 1559 dosedla na hlavu královská koruna.

I když král Jindřich VIII. označil dceru za bastarda, dostalo se jí kvalitního vzdělání i láskyplného prostředí, když se jí po otcově smrti ujala Jindřichova poslední manželka Kateřina Parrová se svým mužem, který byl ale mnohem více okouzlen půvaby mladé princezny než stárnoucí partnerky. Když to Kateřina zjistila, musela Alžběta z domu. Thomas Seymour jí dokonce nabízel manželství, což královská rada neschválila a nechala Seymoura rovnou popravit.

Nic nenasvědčovalo tomu, že právě Alžběta stane v čele země, dokud nezemřel její bratr a zanedlouho také bezdětná sestra Marie. Pro odmítané dítě se najednou otevřela cesta na královský trůn.

12. ledna 2005 Evropský parlament drtivou většinou přijal ústavu Evropské unie

Evropský parlament drtivou většinou přijal historicky první ústavní smlouvu Evropské unie, podepsanou v říjnu roku 2004 šéfy států a vlád. Pro podporu ústavě se vyslovilo 500 ze 677 přítomných poslanců, 137 bylo proti a 40 se zdrželo hlasování. Ze čtyřiadvaceti českých europoslanců jich bylo pro jenom sedm. Proti se podle očekávání postavili občanští demokraté, komunisté a nezávislí.

8. ledna 1949 byla v Moskvě byla založena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Členy se staly státy sovětského komunistického bloku.

Založil ji sovětský diktátor Josif Stalin. Cíle zněly honosně a nadějně, výsledky této organizace ale již tak radostné nebyly. Rada měla sloužit ke koordinaci hospodářského vývoje členských států a ke sbližování úrovně jednotlivých zemí, ve skutečnosti se ale jednalo o další nástroj kontroly Moskvy nad státy střední a východní Evropy.
Mezi zakládající státy patřilo Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR. Členem byla i Albánie (1949-1962) a NDR (1950-1990). Mongolsko se připojilo v roce 1962, Kuba o deset let později a Vietnam v roce 1978. Od roku 1964 se práce některých orgánů zúčastňovala Jugoslávie a na smluvním základě spolupracovala s RVHP i řada dalších, v některých případech i nesocialistických států (Finsko, Irák, Mexiko, Nikaragua, Mosambik, Angola, Etiopie a bývalá Jemenská lidově demokratická republika).

Důležitou roli při vzniku organizace hrálo hospodářské embargo, které proti státům s komunistickými režimy začaly uplatňovat demokratické země západní Evropy a USA. Zpočátku Sovětský svaz také usiloval o to, aby se rada stala protiváhou Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), jejímž úkolem bylo řídit Marshallův plán na obnovu Evropy po druhé světové válce.

Zprvu se činnost RVHP omezovala jen na kontrolu obchodu členských zemí a na rozhodování o tom, kdo a komu má co prodat za ceny stanovené v převoditelných, avšak nekonvertibilních rublech, které platily pouze v rámci bloku. Na Československu se fungování RVHP podepsalo především zaměřením na těžký průmysl. Později stoupl důraz na větší integraci hospodářství a vytvořil se nadnárodní plánovací orgán. Proti tomu se ale postavilo Rumunsko, které bylo označeno za převážně zemědělský stát. Vnější působnost RVHP zůstala omezená. Rada usilovala o spojení s Evropským společenstvím (ES), společná deklarace o navázání vztahů byla ale podepsána až v červnu 1988.

Pády totalitních režimů ve většině členských zemích RVHP vedly k přechodu na tržní ekonomiku. Se závěrem roku 1990 také skončilo mnohostranné zúčtování v takzvaných převoditelných rublech (v platnosti od roku 1962). V červnu 1991 byla na zasedání v Budapešti po 42 letech činnosti, za účasti delegátů z devíti signatářských států, kde Československo zastupoval ministr hospodářství Vladimír Dlouhý, RVHP zrušena. Podepsaný protokol vstoupil v platnost 26. září 1991. Zdroj:https://ct24.ceskatelevize.cz

7. ledna - Charta 77

7. ledna 1977 - Nově vzniklé hnutí Charta 77 vydalo výzvu, aby vláda Československa dodržovala lidská a občanská práva. Komunistický režim proti členům hnutí, mezi jehož první mluvčí patřil Václav Havel, rozpoutal zběsilou kampaň.

O Chartě 77 by se nikdo nemusel dozvědět. StB by s jejími signatáři a mluvčími rychle zatočila, kdyby se nepodařilo její prohlášení propašovat do zahraničí a tam je publikovat.
Ačkoli Státní bezpečnost zatkla 6. ledna 1977 organizátory Charty 77 Václava Havla a herce Pavla Landovského a znemožnila jim předat Prohlášení Charty 77 Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, nezabránila zveřejnění Charty 77 o den později ve světovém tisku.

Dne 7. ledna 1977 informovalo o Chartě 77 několik významných západních deníků - americký The New York Times, francouzský Le Monde, německý Frankfurter Allgemeine Zeitung, britské The Times či italský Corriere della Sera.

Herec a disident Pavel Landovský popsal divokou automobilovou honičku se Státní bezpečností poté, co ráno 6. ledna 1977 vyzvedl v bytě spisovatele Pavla Kohouta kufřík s prohlášením, seznamem prvních 242 signatářů a více než dvěma stovkami obálek.

"Tak jsme jeli a já jsem zatočil zpátky jako do ulice majora Schramma a proti mně dvě auta a už mě tlačily. Tak jsem přehodil zpátky a řikám: "To ještě stihnu vycouvat a ujet," couval jsem dozadu a auta v protisměru mě namáčkly. Tak jsem řikal: "Tak hovno." Tak jsem zaklap ty dveře, a už začala bušenice. "Jménem republiky, jménem národního výboru" nebo "rolnicko-dělnické vlády otevřete!" Havel šahal, že to otevře. Řikám: "Vyser se na to! Vidíš ty rány? Až si votlučou klouby, tak to otevřem. Ale teďka to pude všecko do držky, podivej se, jak jsou nasraný"...
Když dveře otevřel, viděl vod Havla jenom podrážky. Toho vytáhli jak koberec. A už ho cpali do nějakýho auta. A já jsem se zapřel, že nepudu, a řval jsem do toho nesmyslnou větu: "Znám svoje práva, znám práva řidiče motorového vozidla! Nejdřív zaparkuju." Což je zarazilo, nevěděli, jestli nás maj zastřelit, nebo co.

Vykřikujícího Landovského poznávali lidé a komentovali to větami: "Pan Landovský už zase filmuje!" Zatčené odvezli do Bartolomějské.

"Začali nás vyslýchat, dokonce nás strašili. Dělal jsem ještě šaškárny a voni se začali smát, to nevydrželi - ty největší papaláši estébácký. Po půlnoci nás zase pustili, protože Kohout rozkecal všem cizím médiím, že jsme zatčený," popsal Pavel Landovský.

Policie přitom zabavila všechny lístky s podpisy prvních 242 signatářů (jeden svůj podpis odvolal). Díky tomu, že se staly součástí vyšetřovacího spisu, se zachovaly a dnes jsou součástí v Archivu bezpečnostních složek MV ČR nejen jako dokumenty k významné historické události, ale i jako unikátní sbírka podpisů - například nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta, básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, filosofa Jana Patočky, prezidenta Václava Havla, zpěvačky Marty Kubišové, filmového režiséra Pavla Juráčka a řady dalších významných osob.
K úspěchu pomohla Chartě 77 na samém počátku metoda běžně používaná tajnými agenty. Za železnou oponu text prohlášení dostala Ilona Drummová ve své paměti.

Zásluhu na jejím dalším rozšíření měli spisovatel Pavel Kohout a německý diplomat Hans-Peter Riese, který byl v roce 1973 vyhoštěn z Československa kvůli tomu, že "umožňoval českým umělcům vystavovat v západním Německu a Švýcarsku a spisovatelům uveřejňovat různé hry a knihy".

Právě na něj si vzpomněl Pavel Kohout na jedné z utajených schůzek zakladatelů Charty 77, když přemýšleli, jak Prohlášení Charty 77 publikovat v zahraničí.
V Praze na konci roku 1976 pobývala na vánoční návštěvě Ilona Drummová, která byla provdaná do Bavorska. Kohout jí předložil text Charty 77, aby se ho naučila nazpaměť. Státní bezpečnost tak neměla šanci pašování dokumentu za hranice odhalit.
V Německu se Drummová sešla s Riesem a text mu nadiktovala. On pak obvolal své známé novináře z evropských deníků, sešel se s nimi a prohlášení jim předal.

Dne 7. ledna 1977 tak vyšlo současně v listech New York Times, Le Monde, Corriere de la Serra, Frankfurter Allgemeine Zeitung a dalších. Západní svět se dozvěděl, že se totálně znormalizované Československo začíná občansky probouzet a usilovat o znovunabytí základních lidských a občanských práv. Zdroj:www.pametnaroda.cz

6. ledna - Tříkrálová deklarace

Tříkrálová deklarace byla prohlášením generálního sněmu českých poslanců říšské rady, zemských sněmů historických českých zemí se spoluúčastí představitelů české kultury ze dne 6. ledna 1918, požadující autonomii pro Čechy a Slováky a jejich spojení v jeden státní celek v rámci Rakousko-Uherska.

Slavnostní prohlášení českých poslanců vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království z 6. 1. 1918, formuluje cíle národně osvobozeneckého boje českého a slovenského národa za první světové války. Reagovala na jednání o mír v Brestu Litevském, odvolávala se na zásadu sebeurčení národů, prosazovanou sovětským Ruskem a požadovala, aby budoucí mírová konference uznala právo na sebeurčení dosud nesvobodných národů, jmenovitě pak utlačovaných národů Rakousko-Uherska.

Deklarace českých poslanců na Říšské radě a zemských sněmech proti postupu Rakousko-Uherska při brestlitevském mírovém jednání:
Ve čtvrtém roce hrozné války světové, jež si vyžádala nesmírných obětí na životech a statcích národů, dějí se první pokusy o mír. My Čeští poslanci rady říšské, jež byla rozsudky nepříslušných vojenských soudů zbavena rady svých členů slovanských, a zároveň my čeští poslanci rozpuštěného a dosud neobnoveného sněmu království českého jakož i po celou dobu války nesvolávaného sněmu markrabství moravského a neobnoveného sněmu vévodství slezského, jako zvolení zástupcové národa Českého, zdůrazňujíce veškerá prohlášení českého poselstva na radě říšské, jsme povinni určitě a jasně za lid český a za porobenou a politicky umlčenou větev slovenskou v Uhrách vyznačiti svoje stanovisko k nové úpravě poměrů mezinárodních. Když čeští poslanci obrozeného národa našeho promluvili za války francouzsko-německé o mezinárodních otázkách evropských, prohlásili v memorandu svém dne 8. prosince 1870 slavnostně:

"Všichni národové, ať velcí, ať malí, mají rovnaké právo sebeurčení a rovnost jejich má stejně setřena býti. Jen z uznání rovnoprávnosti a ze vzájemné vážnosti svobodného sebeurčení všech národů může vykvésti pravá jejich svoboda a bratrství, všeobecný mír a pravá lidskost."

My poslancové národa českého, věrni jsouce i dnes těmto zásadám svých předchůdců, s radostí jame pozdravili, že dnes všechny ony státy, které jsou založeny na zásadách demokracie, válčící i neutrální, pokládají stejně s námi toto svobodné sebeurčení národů za záruku trvalého míru všeobecného.

Nové Rusko při pokusu o mír všeobecný vložilo do stěžejních podmínek mírových zásadu sebeurčení národů tak, aby národové svobodnou volbou rozhodovali o svém životě a usnesli se, chtějí-li vybudovati stát samostatný, či tvořiti státní celek ve spolku s národy jinými. Naproti tomu prohlásil zástupce Rakousko-Uherska jménem štyřspolku, že otázka sebeurčení oněch národů, které dosud nemají své státní samostatnosti má býti řešena v každém státe cestou ústavní. Vzhledem k tornu jsme za Český národ povinni prohlásiti, že toto stanovisko zástupce Rakousko-Uherska není stanoviskem naším. My jsme se naopak ve všech svých projevech a návrzích, tomuto řešení vzpírali, ježto po nesčetných trpkých zkušenostech našich neznamená ono nic jiného nežli úplné zamítnutí zásady sebeurčení národů. Trpce žalujeme, že národ náš byl zbaven své samostatnosti státoprávní i svého práva sebeurčení umělými řády volebními, vydán nadto panství německé menšiny a německé centralistické byrokracie. Slovenská větev naše stala se pak obětí brutálnosti maďarské a neslýchaného násilníctví ve státe, jenž přece všechny zdánlivě konstituční formy zůstává nejtemnějším koutem Evropy a v němž národové nemaďarští, tvořící většinu, jsou panující menšinou týráni a hubeni, od kolébky odnárodňováni, zůstávajíce takřka beze všeho zastoupení na sněmu i úřadech, bez veřejných škol a bez volnosti ve školách soukromných.

Ústava, na niž se odvolává zástupce Rakousko-Uherska, znetvořila i spravedlnost všeobecného práva hlasovacího, rozmnoživši v rakouské radě říšské způsobem umělým počet mandátů německé menšiny a celá její bezcennost pro svobodu národů objevila se až křiklavě jasně v krutém vojenském absolutismu po dobu války. Každý poukaz na tuto ústavu znamená proto ve skutečnosti jenom odmítnutí práva sebeurčení, vydání v plen všech národů v Uhrách, kde jest ústava jen nástrojem nejbezohlednějšího panství oligarchie několika rodů maďarských, jak to bylo znovu potvrzeno novou předlohou o volebně reformě. Národ náš touží se všemi demokraciemi světa po míru všeobecném a trvalém. Jest si však plně vědom pravdy, že trvalým může státi se jenom mír takový, který odstraní staré křivky, brutální moc převahy zbraní jakož i nadpráví států a národů nad národy druhými - mír takový, který zabezpečí samostatný rozvoj národům velkým i malým a osvobodí zejména ony národy, kteří stenají dosud pod cizí nadvládou. Proto také toto právo na svobodný život národní a sebeurčení národů ať malých či velkých a jakékoliv příslušnosti státní, musí býti základem příštího práva mezinárodního, zárukou míru a přátelského soužití národů i velkým statkem ideálním, který si lidstvo vydobude z hrůz světové války.

My, poslancové národa českého, prohlašujeme, že mír, který by národu našemu nepřinesl spravedlnost a svobody, nemohl by pro něj býti mírem, nýbrž jen počátkem nového mohutného a důsledného zápasu za státní samostatnost, v němž by národ náš napjal veškeré své síly hmotné i mravní až do krajnosti a v tomto bezohledném boji neustal by až do šťastného konce.

Národ náš se hlásí o tuto svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa všecek prodchnut vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a v svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovanské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná, rovná práva národní.

Vedeni jsou těmito zásadami protestujeme slavnostně proti odmítání práva sebeurčení národů při jednání mírovém a žádáme, aby ve smyslu práva toho zabezpečena byla všem národům, tedy i našemu, účast a plná volnost obhájiti svých práv na mírovém kongresu. Zdroj:www.moderni-dejiny.cz

4. leden - Světový den Braillova písma

4. ledna 1809 se nedaleko Paříže narodil Louis Braille, jehož jméno si celý svět spojuje s písmem pro nevidomé. Právě den jeho narození je dnes připomínán coby Světový den Braillova písma.

Životní příběh tohoto muže stojí za to si připomenout.
Louis Braille vyrůstal v chudých poměrech. Byl čtvrtým dítětem sedláře v obci Coupvray a od narození byl slabý a často nemocný. Zrak mu nicméně sloužil skvěle, dokud nedošlo k osudové nehodě roku 1812. Zvídavý chlapeček si chtěl vyzkoušet otcův nůž, ten mu ale zajel do oka. Dostal infekci, která se přenesla i do druhého oka a malý Louis postupně oslepl.

Objev, díky kterému známe jeho jméno, učinil v pouhých patnácti letech. Geniální nápad Louis dostal, když školu, na které studoval, navštívil starší vojenský kapitán. Ten pro zajímavost žáky seznámil se starým a už nepoužívaným systémem nočního psaní. Systém byl vytvořen pro vojáky, aby během ležení v zákopech mohli přijímat zprávy i za hluboké tmy.

Nešikovný systém založený na soustavě dvanácti reliéfních bodů Brailla zaujal. Došlo mu, že stačí pouhých šest bodů k tomu, aby bylo možno najít individuální znak ke každému písmenu abecedy. Zjevně měl povědomí o dvojkové soustavě, tedy číselné soustavě využívající pouze hodnot 0 a 1 (dnes dobře známé například "ajťákům").

Braille se přihlásil na ústavní soutěž a vyhrál. Celosvětový úspěch ale byl ještě příliš daleko. K novince učitelé na ústavu přistupovali s despektem. Teprve další experimenty s latinkou i jinými druhy písma prokázaly, že Braillovo písmo bude slepcům skvěle sloužit. První kniha psaná Braillovým písmem vychází v roce 1837, v roce 1854 bylo písmo ve Francii všeobecně přijato. Zakrátko se sešel mezinárodní kongres pro zlepšení situace nevidomých a hluchých a ten ustanovil, že písmo začne být používáno mezinárodně.

Toho se ale sám objevitel nedožil. Louis Braille strávil většinu dospělého života coby učitel ve slepeckém ústavu, avšak v relativně mladém věku onemocněl tuberkulózou a nakonec jí podlehl ve věku 43 let dne 6. ledna 1852.

Co je tedy Braillovo písmo? Jde o systém psaní založený na principu plastických bodů vyražených do podkladového materiálu. Čtenář body vnímá hmatem.

Jak již bylo napsáno, jde o netradiční příklad binárního kódu. Každý znak je zapsán do mřížky ve tvaru obdélníku 2×3. V každém ze šesti pomyslných políček vypouklý bod buď je, nebo není. Pokud například je jediný plastický bod nahoře vlevo a ve zbytku mřížky nic není, jde o znak A. Pokud jsou zde tři plastické body v levé části mřížky, zatímco na pravé straně mřížky není žádný bod, pak je to znak L. A tak dále...

Braillovo písmo umožnilo tisícům slepců znovu začít číst. Tento systém je rozšířený na celém světě, setkáváme se s ním takřka na denním pořádku: například ve výtazích nebo na informačních cedulích. (Zdroj: www.pharmapoint.cz)

29. prosinec - Mezinárodní den biodiverzity

Tento den připomíná význam biologické rozmanitosti, tedy přírodního bohatství Země zahrnující rozmanitost všech genů, druhů a ekosystémů.

Rozmanitá, na biodiverzitu bohatá příroda je v mnoha ohledech velmi atraktivní a proto láká více turistů. Je prokázáno, že za odpočinkem jezdí turisté z 50 % do oblastí se značným přírodním bohatstvím. Zvýšený zájem turistů o přírodě blízká a atraktivní místa s sebou ale přináší i negativní dopady, které jsou spojeny zejména s nadměrnou zátěží prostředí v důsledku příliš vysokého počtu návštěvníků. Na druhou stranu cestovní ruch může přímo přispět k ochraně cenných přírodních oblastí a stanovišť prostřednictvím různých aktivit, ať už se jedná o zajištění finančních prostředků např. z výběru vstupného, využívání rekreačních aktivit pro management určitých typů stanovišť či zvyšování povědomí o významu biodiverzity prostřednictvím rozvinuté informační infrastruktury.

Ke zvýšení ochrany biologické rozmanitosti je třeba zvednout zájem o ni u co nejširší veřejnosti, protože doslova každý může svým způsobem přispět a zapojit se. V městském prostředí např. vytvářením tzv. komunitních zahrad, pěstování včel či participaci ve spolcích a sdružení, které se zaměřují na ochranu české fauny a flory.