Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miloslav,
zítra Gizela.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na Novém Zélandě na lovu divočáka
 
Manžel mé novozélandské neteře James  je lovec. V Česku by se řeklo myslivec. Poznal jsem to již, když jsem mu ukazoval Prahu. Nejenže měl za sebou několik expedicí jako lovecký průvodce s evropskými lovci v Austrálii na zdivočelé původně domácí buvoly v severním Queenslandu, ale do Prahy přijel ze Švédska, protože tam navštívil švédského lovce, kterého provázel právě v té Austrálii, aby ve Švédsku ulovili losa. A tak se i stalo. Přijel s čerstvě staženou losí kůží a na chalupě poblíž Prahy jsme tu kůži ještě dočišťovali a solili, aby mu vydržela až na Nový Zéland. A opravdu jsem ji tam pak viděl zdobící prostor u krbu. I v Praze a okolí Jamese více zajímaly zvířecí stopy třeba kolem Sázavy, nebo pražské prodejny s loveckými potřebami než proslulé pražské památky. Ale budiž. Je to lovec každým coulem své duše!
 
Já jsem pravý opak. Pouze jako zcela malý kluk jsem se zúčastnil místního mysliveckého honu na zajíce (to jich ještě bylo habaděj). To jsme šli polem, dělali hluk a klacky jsme tloukli do polního porostu, aby zajíci vyběhli do rány myslivců. No ale zjistil jsem, že radost mi to nepřináší, a dokonce i při venkovských zabíjačkách jsem se musel vždy uklidit, abych neslyšel ten kvikot domácího prasete. Ani vlastně z toho zabíjačkového pohoštění jsem neměl požitek a nejraději z celé domácí zabíjačky jsem vlastně měl moravský švestkový koláč. Ostatně stejně tak i pan řezník, ale ten spíše asi kvůli již dávnému přejezení se zabíjačkovými produkty.
 
Při návštěvě Jamese na Novém Zélandě bylo hned jasné, že jsem u lovce. Na dvorku tři statní lovečtí psi. Zcela jiní než v Česku. Žádné placaté uši a vůbec elegance těch naších, ale spíše takoví podsadití trošku křivonozí krátkosrstí svalnatci velikosti našeho vlčáka. A samozřejmě v domku spousta všelijakých loveckých trofejí včetně i z již zmíněného švédského losa. Již si ani nepamatuji, zda mi James ukázal i zbraně, ale rozhodně jsem po tom netoužil, protože se zbraní nějak bojím. Ale pochoutky z ulovené zvěře, ty mi chutnaly moc.
 
A hned snad první den, že půjdeme do vinice lovit zajíce. A když první zajíc nebyl zasažen a utekl, tolik jsem mu to přál, ale před Jamesem jsem to projevit nemohl. Ale on to stejně vytušil, zajíce nakonec stejně dostal a pak mi vysvětlil, jak velkou škodu ve vinici nadělají, ale naopak jeho odstřel prý žádnou škodou není, protože vše se sesbírá a odveze ke zpracování pochoutek pro kočky.
 
A jak to tedy s tou škodou ze strany zajíců ve vinicích vlastně je? Rozhodně není na prvním místě, že by zajíc okousával viničný kmínek. Jde o něco zcela jiného. Novozélandská vinice je vlastně takové technologické pole. Práce zde je hodně zautomatizovaná. A tak samozřejmě též zavlažování. Ale nejen při suchu, nýbrž i při přízemních mrazících.


Tam kde jsou na Novém Zélandu vinice, tak pochopitelně mrazy nejsou. Leda na vrcholcích hor, které v dálce za vinicemi můžeme spatřit i zasněžené. Ve vinicích jsou občas pouze přízemní ranní mrazíky. Ale i ty by dokázaly natropit hodně škody. A tak teplota ve vinicí je stále automaticky měřena, vše je automaticky předáváno do centrály, tam vyhodnocováno a za určitých okolností se automaticky spustí rozprašovač vody a to kupodivu vinici ochrání od škod mrazíkem. A jakou v tomto systému hrají škodnou právě ti zajíci? No oni strašně milují kousat ty plastové trubky rozvádějící tu rozprašovanou vodu. A tak škodná musí být odstřelena. No takovým prizmatem je pohled Jamese a následně i můj, spravedlivý. Ale stejně mi to dobře nedělá.
 
O víkendu James pravil, že se vypravíme na lov divočáka. Když přistavil náklaďáček s klecí pro tři lovecké psy na ložné ploše, tak ti se mohli zbláznit, jak radostí běhali a poskakovali kolem, protože již věděli, že je čeká lov. A když James otevřel dvířka té klece na tom náklaďáčku, tak psi neuvěřitelně mrštně do těch dvířek, a tak do klece, naskákali. Samozřejmě James měl i zbraně, ale tomu já nevěnoval pozornost – jak jsem řekl, zbraně mi nejsou příjemné. A též měl pořádný lovecký nůž, což se nakonec ukázalo jako nejdůležitější pomůcka ihned po těch psech (pokud teda psy můžeme vůbec nazvat pomůckou).  Pak jsme měli s sebou nějakou svačinu a též nealkoholické pití. Očekávalo se, že třeba budeme v terénu celý den až do tmy. A tak jsme vyjeli. James a já v kabině auta, tři lovečtí psi v kleci na ložné ploše.
 
Je třeba poznamenat, že na Novém Zélandě není možné lovit kdekoliv podle libosti. Je třeba mít souhlas majitele (popř. i více majitelů) příslušeného katastru. Na to my v Česku nejsme zvykli. U nás majitel lesa, pole, louky lov nemůže zakázat, kdokoliv může do jeho lesa vstoupit, až na výjimky si les nemůže majitel oplotit atp. Ale na Novém Zélandě získat ten souhlas majitelů většinou není problém, pokud je lovec seriózní, a dokonce to je nutné i pro obyčejnou procházku, popř. túru. Nedotknutelnost majetku je zde opravdu nedotknutelná. Takový majitel ale většinou rád přivítá, že se mu o revír někdo stará a za to ho lovec občas odmění nějakým svým úlovkem – spíše již ale zpracovaným. Co by si takový majitel – nelovec se nezpracovanou zvěří počal, že?
 
Vůbec nejsem odborník na lov divočáků ani v Česku, ani na Novém Zélandě. Ale tolik zase o tom vím, že jsem ihned poznal rozdíly. V Česku prostě myslivec vezme dostatečně silnou kulovnici (někdy stačí i jen brokovnice) a když v terénu narazí na divočáka, tak se snaží ho strefit. Je to vlastně škodná, tak snad je možné lovit celoročně – to si nejsem jistý, ale na internetu by se to našlo. Též pochopitelně si lze sednout na posed a čekat, zda se nějaký divočák ve vzdálenosti dostřelu objeví. Snad jediné, co snad není možné, je střílet z nějakého dopravního prostředku – nejen auta, ale i traktoru, kombajnu… Neznám ale ta pravidla přesně, zda lze třeba traktor na polní cestě zastavit a střílet. To nejspíše ano. A též myslím, že v Česku se k lovu nevyužívají psi. I též proto, že je to pro psího miláčka, byť loveckého, dost nebezpečné – divočák se člověka vlastně bojí, ale psa nikoliv, a naopak je to snad hlavní nepřítel v jeho divočáckém revíru.
 
 
Na novém Zélandě lov probíhal zcela jinak. Předně puška je k dispozici spíše jen jako doplňující věc nebo pro případ, že by se k lovu objevila ještě jiná zvěř než předpokládaný divočák. Jak jsem se již zmínil, hlavním lovcem jsou zde ti psi, které jsme si dovezli a pak ten velký lovecký nůž. Ještě poznamenávám, že psi se běžně užívají k lovu dva a vzájemně se zkušeně sami koordinují. A ten třetí mladý pes se zaučuje – předpokládám, že když se pak prodává pes s již loveckou zkušeností, tak je zpeněžitelný. Jo byznys prostupuje vše!
 
Lov probíhá následovně. Psům se na krk připevní taková lovecká GPS, takže lovec má přehled, kde jeho miláčkové právě i v neprůhledném terénu jsou. A jde se na to. Nešli jsme ani moc daleko a nejednou psi zneklidněli, protože vyčichali divočáka. A opravdu, za chvíli byl v našem dohledu. A psi se za nim hnali. A protože šlo spíše o křoviska, tak jsme neviděli ani divočáka, ani psy – ale ty jsme mohli sledovat na GPS. A jen jsme viděli, jak se ta sešlost žene tím křovím, až se větvičky otřásaly. Najednou se dal do běhu i James. To křoví se totiž již otřásalo jen na jednom místě. To znamenalo, že divočák byl psy povalen a oni se snaží ho zakousnout. A to je chvíle pro lovce, který běží svým psům na pomoc a povaleného divočáka se snaží podříznout. No, jak znám české divočácké vyprávěnky, tak to by bylo pro naše psy i lovce dost nebezpečné. Ale na Novém Zélandě jsou takto asi vycvičení a zdá se, že pro psy i lovce ta závěrečná fáze je velkým potěšením.
 
Já teda byl dost vyplašený, a tak jsem raději postával za objemným stromem a představoval si, jak ten, byť již zkrvavený divočák, se žene proti mně a já bych potřeboval nikoliv objemný strom, za kterým se mohu skrývat, ale menší strom, na který bych mohl vyskočit, a tak se zachránit.
 
No a když jsem slyšel úžasně radostné Jamesovo halasení a psi omezili svůj zuřivý štěkot, tak jsem vytušil, že divočák bitvu právě prohrál. Pozvolna jsem se odvážil opustit svůj objemný strom směrem k úlovku. No nejsem lovec, ale bylo dokonáno a já měl radost, že kromě divočáka jsme všichni přežili. Pak James rozřízl divočákovi břicho, vyvrhl vnitřnosti a hodil si takto odlehčené zvíře na záda. A ty vnitřnosti určitě někdo s chutí tam v křovisku spořádá – třeba i jen mravenečkové. A takto s divočákem došel James až k autu vzdáleného asi tak 1 km. A nebyla to cesta pohodlnou pěšinkou, ale někdy i pořádné lopocení roklinami a vůbec nerovným terénem.
 
No vše dopadlo daleko rychleji, než se původně očekávalo. A tak ani doma nás ještě vůbec nečekali. Ale prý to takto rychle vůbec nebývá často. Spíše se člověk i celý den plahočí, aby nakonec koupil řízky pro rodinu u řezníka v krámu. Ostatně takto to často dělají i neúspěšní rybáři.
 
 
Ale ani tohoto uloveného divočáka nebylo možné ihned krájet na řízky. Nejdříve James divočáka doma zvážil na takovém vážicím háku. Dělalo to 42 kg (samozřejmě již bez vnitřností, ale ještě stále s kůží). No čekal jsem, že to bude více, byť ne tolik, jako u 200kilogramového domácího prasete na venkově. Vždyť já toho divočáka nemohl na zádech ani udržet pro focení (fotku jsem již někde zašantročil v digitálním nekonečnu), zatímco James s ním ušel asi 1 km k autu. No, je o generaci mladší a trénovanější a navíc lovec. Já dělám jen rychlochůzi po sousedním golfovém hřišti, zatímco on trénuje v terénu s těžkým úlovkem na zádech. Tak to je pak samozřejmě znát!
 
Nakonec jsme s divočákem odjeli ke specializovanému řezníkovi s licencí i pro zvěř a James si při té příležitosti vyzvedl zpracované produkty z předchozího uloveného divočáka – v domácnosti lze takto docela ušetřit, i když to lovení též má své náklady. A ty lovecké dobroty jsme pak doma s chutí pojedli. A bylo to výborné. To byla pro mne teprve ta pravá rozkoš z lovu. Nikoliv to mnou pociťované nebezpečné lovecké pachtění se v terénu. K tomu mám raději terén „jen“ pro sportovní chůzi. Ale tak to mám já. A jiní to mají jinak, a proto je svět krásný ve své úžasné variabilnosti.

 
Stanislav Vaněk
* * *
Ilustrace https://pixabay.com/cs/   https://www.piqsels.com/cs


Komentáře
Poslední komentář: 02.01.2023  14:43
 Datum
Jméno
Téma
 02.01.  14:43 Ivana Látalová
 05.12.  12:37 Vesuviana
 05.12.  11:47 olga janíčková
 05.12.  08:33 Vladimír Kříž
 05.12.  08:29 von