Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Ach ty děti
Počátkem sedmdesátých let minulého století začala politická výchova už od školky. Jak to vím? Od své tehdy čtyřleté dcery, která mi položila při jedné cestě ze školky domů následující otázku. Než to celé vyslovila prošly jsme celé sídliště.
Cituji „první tajemník Komunistické strany Československa soudruh Gustav Husák“ - odmlčela se - a já čekala, co se ještě dozvím. „Přijde do nebe nebo do pekla“? Obrátila jsem oči v sloup, což ona pochopila jako nebe a měla velkou radost, protože si to tak myslela. Ještě v té politické výchově měly děti mezery.
Později jsme spolu jely autobusem. Šetřilo se, takže se v autobuse netopilo ani nesvítilo. Navíc, před každou větší křižovatkou se vypínal motor.
Blížil se 7. listopad a město bylo vyzdobené k této události. Autobus zastavil před křižovatkou a na průčelí veřejné budovy byl umístěn a osvětlen obraz Lenina v nadživotní velikosti. Do ticha se ozval hlásek mé dcery „toho pána já znám“. Bylo mi jasné, že to školka neopomněla dětem patřičně vysvětlit a mlčela jsem. Jenže dosti silným hlasem opět dcera upozornila na obraz s tím, že toho pána zná, protože hrál ve filmu Pi, piti, pa… Jen jsem špitla, že to není on, čímž ona opět zvýšeným hlasem prohlásila, že to je on, protože ona ten film viděla.
Nenápadně jsem se rozhlédla po cestujících na štěstí jich tam nebylo moc, pouze jeden kašlající pán seděl kousek od nás. Měla jsem jen jedno přání, aby se konečně ten autobus už rozjel. Když jsme vystupovaly z autobusu onen kašlající pán dceru pohladil po hlavě a řekl, že je šikovná holčička. Načeš ona se obrátila na mne se slovy „vidíš, ten pán ho taky poznal a ty ne“.
Ztracené děti
První příběh se odehrál v mé rodině. Jednou večer, když jsem se začetla do napínavé detektivky šla tříletá dcera na WC. Až za dlouhou dobu jsem si uvědomila, že jsem vlastně neviděla ani neslyšela, že by se vrátila. Šla jsem tedy na kontrolu. V posteli nebyla, jenže na tom WC také ne. Začala jsem prohledávat byt, v zoufalství jsem koukala i do šuplíků i do těch nejmenších. Nic, to už jsem podlehla šílenství a opět vše prohledávala. Že jsem si přitom vyčítala svou nezodpovědnost nemusím zdůrazňovat. Byla skoro půlnoc, dcera nikde a tak jsem chtěla požádat sousedy o pomoc. Otevřela jsem dveře od bytu a na té špinavé rohožce v klidu spinkalo moje zlatíčko. Od té doby dveře pečlivě zamykám.
Jenže, po delším čase jsem opět hledala dceru po bytě. Dveře byly zamčené a já opět prohlížela celý byt a hledala a hledala. Marně. Když jsem vše převracela po třetí, tak jsem začala protřepávat znovu deky, které byly v šatně. Byla tam tak úplně vzadu schoulená, že jsem jí dvakrát přehlédla. Když jela se školkou do přírody, tak jediné co si sebou na lístku vezla bylo „pozor v noci cestuje“. Při příjezdu jsem se na to ptala, ano cestovala, řekla učitelka. Na podrobnosti jsem se raději neptala, vím už co to je, když se hledá dítě.
Druhý příběh od mé kamarádky byl o hodně hrozivější. Kamarádka s kočárkem se pohybovala ve městě a náhodou zahlédla, že u prodejny vykládají zboží, tak neodolala a dívala se. A právě tam najednou viděla vybalovat lustr, po kterém strašně toužila. Čekala, až se zboží uloží, a začnou prodávat. Čekala ve frontě, a prožívala muka, co když před ní si ho někdo koupí a už další kus nebude. Úplně zpocená konečně přišla na řadu a mohla si oddechnout. Jenže najednou zjistila, že jí peníze nebudou stačit. Chybělo ji jen pár korun, ale lustr jí nechtěli rezervovat, jen prodavačka nadhodila, že snad vedoucí, až přijde, jí možná pomůže. A tak zase čekala. Konečně se dohodli, že ty dvě koruny přinese zítra a ona šťastná popadla krabici. Jenže problém, už neměla peníze na autobus a tak táhla krabici přes celé město. Na půlce cesty se zastavila u rodičů a vyprávěla celou tu anabázi s lustrem. Pak šla domů a čekala, až se vrátí manžel a bude mít takovou radost jako ona. Jenže jeho zajímalo co se bude jíst a nějaká anabáze s lustrem ho nezajímala. Taková přízemnost se jí dotkla, co ona pro ten lustr vytrpěla a on se domáhá kusu žvance. A Monika už jedla? Neodpověděla a v tom někdo zvonil. Muž šel otevřít, přišel tchán s tím, že ho babička vyslala, aby zjistil něco o vnučce. Babičce totiž stále vrtalo v hlavě, proč tu krabici si nedala na kočárek a kde vlastně byla vnučka, že ji nevzala nahoru a ani o ni nemluvila. Jenže v té chvíli to nevěděla ani mamina. Seděla zhroucená a jen brečela, nebyla schopna ze sebe vydat ani hlásku, přestože oba muži na ni už přímo řvali, kde dítě nechala, na vše jen kroutila hlavou. Trvalo to dlouho, až nakonec uznali oba, že se musí pokusit to dítě najít, protože už někde bylo dlouho samotné. Netušili ale kde začít hledat, jen si děda vzpomněl, že dcera mluvila o obchodě, kde zůstala dlužna a tak by snad si tam mohli pamatovat, jestli byla s kočárkem. A protože obchody se tehdy zavíraly v 18 hodin, moc času jim nezbývalo. Nemuseli do obchodu, kočárek se spícím miminkem stál před ním.
Dluh byl posléze uhrazen, ale lustr nikdy pověšen nebyl a tomu zapomenutému miminku je dnes 55 let.
Pamětníci, vzpomínejte!