Zážitky fotografovy
Kamkoliv přijedu, chci si odtud domů přivézt fotograficky zaznamenané děje a věci, které mne zaujaly. Mnohdy fotím i to, na co by normálnímu člověku nenapadlo se přes hledáček či displej fotografického přístroje ani podívat. V takových okamžicích se setkávám s udivenými pohledy lidí sledujících mé počínání. I manželka, která si už za léta společného soužití mohla zvyknout, se podivuje, cože to fotím za blbosti.
Někdy se mi ovšem moje vášeň krutě vymstí. Příkladně v Ostroměři. Přijel jsem do tohoto městečka v Podkrkonoší poprvé a jelikož jsem měl celé volné dopoledne před sebou, prochodil jsem ho křížem krážem. Je to zvláštní město. Místo náměstí tu mají, jak bych tak řekl, demarkační linii. Středem obce totiž vede hlavní silniční tah na Krkonoše, který je rozděluje na dvě samostatné poloviny, mezi nimiž proudí stovky automobilů. Člověk s úmyslem přejít na druhou stranu musí být kaskadér či sebevrah (jako já, který vozovku přeběhl, inspirován potkanem, jenž, nedbaje nebezpečí, přecupital na opačnou stranu mezi svištícími pneumatikami). Domnívám se, že někteří starousedlíci nebyli na druhé straně silnice už léta. Anebo jezdí autobusem do Hořic, odtud zpět, na druhou stranu Ostroměře, a zase v opačném pořadí domů, na tu svoji stranu.
Polovina města s nádražím, minisídlištěm a nákupním centrem mne nijak zvlášť nezaujala. Zalíbila se mi místní část na druhé straně, zřejmě historický vesnický základ současného města, s několika krásnými roubenými chalupami podél potoka. Ty téměř pohádkové roubenky jsem si samozřejmě nadšeně fotografoval. Pak jsem ale narazil na jednu, jež se vymykala – byla to totiž chajda na spadnutí, nááádherně zanedbaná a zchátralá. Tedy přesně to, co pro zaznamenávání nevšedních okamžiků vyhledávám. Po několikeré expozici z různých úhlů pohledu, už téměř spokojen, jsem se ještě naklonil přes napůl zřícený plot, abych pořídil záběr detailu rozbitého okénka, když tu náhle z rozvrzaných dveří vyšla žena. Představujete-li si čarodějnici z Mrazíka či z Perníkové chaloupky, v šedé špinavé kytli, s bradavicí na nose a v šátku hluboce staženém do čela, mýlili byste se. Vyšla ženská středních let v kostýmku, který sice nekopíroval moderní trendy, ale vypadal poměrně slušivě, v botách na vysokých šteklech a s natupírovanými blond vlasy, jež na mne začala neuvěřitelným koloraturním sopránem ječet: „Co to má znamenat? Proč to fotíš, hajzle! Okamžitě zmiz, nebo na tebe zavolám policii!“
Odtušil jsem suše, ať ji tedy zavolá, že fotografovat není zakázáno, že si můžu na veřejné ulici fotit, co chci a ať mi netyká, že jsme spolu nepásli husy.
„No to ji tedy zavolám, ty Pražáku voprsklej!“ Pražák, jak jsem pochopil, měla být zřejmě nadávka nejvyššího kalibru. „To je neuvěřitelný, co si lidi dneska dovolej! Parchanti!“ ječela dál a zmizela v útrobách zříceniny.
Abych neztratil tvář a nevypadalo to, že vyklízím bojiště, ještě jsem si třikrát či čtyřikrát cvaknul a s foťákem zavěšeným na prsou hrdě odkráčel.
Netrvalo to ani čtyři minuty, když vedle mne při chodníku „přistálo“ policejní auto Pomáhat a chránit. Jeden z policistů vystoupil, dvěma prsty zasalutoval a komisně pravil: „Vy jste před chvílí fotil tu polorozpadlou chalupu?“
„Jo, fotil,“ odpovídám, nevěda, zda se smát, či začít mít obavy z policejní šikany. „Ona ta osoba vás opravdu volala?“
„To je v pořádku. Ona nám ta bláznivá Komendová volá čtyřikrát denně. Jenomže vás vylíčila, jakoby šlo o nějakého bezdomovce nebo zločince. Tak promiňte, museli jsme to prověřit,“ omlouval se policista smířlivě.
„Dobrá mašina!“ ocenil zkoumavým pohledem můj nikon na hrudi. „Taky fotím. Ale Komendice barák bych si vyfotit netroufnul.“
Tato příhoda vyvolala vzpomínky na dvě jiné události, při nichž jsem byl kvůli fotografování zatčen, a to kdysi, před lety, v sedmdesátých letech, při skupinovém zájezdu do Sovětského svazu, konkrétně Leningradu.
Druhý den pobytu jsme s průvodkyní navštívili chloubu někdejšího Sankt Petěrburgu, největší chrám ve městě a druhý největší v celém Rusku – Izakievskij sabor. V první polovině devatenáctého století ho postavil francouzský architekt Auguste de Montferrand – stavba mu trvala třicet osm let. Po prohlídce nádherného interiéru jsme vystoupali do asi osmdesátimetrové výšky na vyhlídkový ochoz při úpatí obrovité pozlacené kopule. Blížilo se poledne, svítilo slunce, rtuť teploměru klesla někam ke dvaceti stupňům pod nulou, nepříjemně to fičelo. Slabounký poprašek čerstvého sněhu vykouzlil ze střech, ulic, náměstí a parků do nejmenších detailů vystínovanou grafiku. Moje fotografické nadšení nemohlo být odrazeno starou babou v dlouhém vatovaném kabátě, válenkách a řasnatém šátku, obcházející po ochozu kolem dokola, jež třímala v obrovské špinavé rukavici svazek asi deseti vytažených kinofilmů s kazetami na koncích, jimiž neustále výmluvně chrastila, aby zdůraznila, že varovné cedulky s přeškrtnutým fotoaparátem platí. Když mne minula a zašla na druhou stranu, oddával jsem se fotografování. Po druhé její obchůzce jsem vyměňoval film, což rukama zkřehlýma mrazivým větrem nebylo vůbec snadné, když tu náhle jakási kostnatá ruka mi právě z útrob foťáku vysvobozenou kazetu vyškubla z ruky. Levice vysokého muže v hnědé ušance sáhla do vnitřní kapsy kabátu s kožešinovým límcem, aby mi ukázala jakýsi průkaz. Téměř nesrozumitelnou drmolivou ruštinou, navíc s drnčícím er, mě ten chlap vyzval, abych ho následoval a nedělal potíže. Na rušné ulici před kostelem mne nacpal do zelenobílé volhy a vyzval milicionáře za volantem: „Sabirajemsa!“ Po půlhodině jízdy kamsi na předměstí, kdy na moje otázky zarytě mlčel a já dostával strach, mi na policejní stanici za asistence dalšího milicionáře zevrubně vysvětlil, že „fotografírovať“ město z nadhledu „zapreščeno“ a že zaplatím pokutu dvacet rublů. Vyzval mne také k předložení pasu.
Sáhl jsem do kapsy saka, vyňal šrajtofli a lovil pas. Zároveň s ním jsem ale také nechtěně vytáhl průkaz Svazu českých fotografů. „Što eto?“ zeptal se tajný. Odvětil jsem, že jsem členem svazu fotografů. Při pohledu na „udostoverénije“, jinými slovy „bumážku“, přísný pohled příslušníka státní bezpečnosti změkl. Smířlivě pravil, že jsem měl říci hned, že jsem od tisku. Na zákaz fotografování to samozřejmě vliv nemá, ale s novináři oni chtějí vycházet v dobrém, takže na pokutě netrvá, ale doufá, že o svém pobytu v Leningradu budu referovat pozitivně. A kostel svatého Izáka si mohu vyfotit zvenčí... Podal mi ruku a zavolal děžurného, aby mne vyprovodil. Nikoliv služebním autem tam, odkud mne přivezli, ale jen před dům, na špinavý chodník.
Chrám svatého Izáka | Foto: Martin Löew, www. promitani.cz
Téměř hodinu jsem se trmácel nevzhlednými ulicemi předměstí, než se mi podařilo stopnout taxík a odjet do hotelu.
Po třech dnech, kdy už jsem měl dost toho stádového pochodování po pamětihodnostech Leningradu s výkladem o nacistické blokádě a hrdinství soudruhů v boji, jsem se „utrhl“ a vyrazil do ulic promrzlého velkoměsta na vlastní pěst. První, a také poslední ten den, vedla moje dopolední pouť do Finského zálivu. Tady mne v přístavu zaujala obrovská loď. Postavil jsem se až téměř k ní a fotil vysoko se zvedající příď, rýsující se proti červeně zabarveným mrakům od krvavého slunce. Aniž jsem, zíraje do hledáčku, mohl zaregistrovat, přistoupil ke mně námořník s revolverem a výzvou, abych ho následoval. Na můj dotaz, co jsem provedl, mi odpověděl, že „fotosjemka zapreščena“, a pobídl mne, abych se vydal po schůdkách vysoko stoupajících k palubě lodi. Teprve nahoře jsem podle ježících se raket poznal, že se jedná o plavidlo vojenské. Zavedl mne do kajuty, v níž za stolem s navršenými složkami jakýchsi dokumentů seděl důstojník v bílé uniformě, podal drmolivé hlášení, z něhož jsem vyrozuměl, že jsem špión, protože umím rusky a mám „dvě západnye kaméry“. Pak se se cvaknutím podpatků odporoučel.
Důstojník se představil jako stáršij lejtěnant Vladimir Vladimirovič Serbuchet (dodnes si to jeho příjmení pamatuji, neboť mi připadalo velmi komické) a zeptal se mne na moje jméno a odkud jsem. Když uslyšel, že z Československa, jeho přísná tvář se rozjasnila. Ukázalo se, že jeho bratr, důstojník tankového vojska, slouží v Milovicích. Když jsem řekl, že moje bydliště Nymburk se nachází v jejich sousedství (o tom, jaké máme trable s přítomností sovětské armády, jsem se nezmiňoval), mi nabídl čaj a po půlhodině srdečného rozhovoru mne provedl lodí. Před chvilkou ještě nebezpečný západní špión byl představen šedovlasému kapitánovi a s jeho svolením si (bez focení!) mohl kromě pilně zaměstnaných námořníků zblízka prohlédnout i navigační prostory, raketové systémy a dokonce torpéda připravená k okamžitému potopení nepřátelských kapitalistických ponorek.
