Bylo, nebylo. Před nějakými sto roky, ve starém městě Zlíně poblíž náměstí, žila, byla, ctihodná měšťanská restaurace. Jak čas běžel, odvál to milé útočiště znavených poutníků. Teoretický dědic Antonín pietně uchovával ve své domácnosti předměty, jež nedopatřením unikly zkáze, v té době módní.
I stalo se po letech, že jistá paní, přišedší do země moravské, do města Zlína, zařizovala si na svazích, obrácených k jihu, svůj byteček. V tom stadiu, kdy věci ještě nenašly své místo a leckde zely prázdné kouty, navštívil tu paní onen Antonín, estét rodem. Vida neútulnost ještě syrových zdí, zatoužil uplatnit své vlohy. Hbitě přinesl do jižního bytečku poklady jemu nejdražší. Klasický restaurační věšák a skleněný půllitr. Věšák, štíhlý, vyšší než dospělý muž, a přitom barokní svými elegantními, ze dřeva modelovanými oblouky, byl, pravda, poněkud omšelý.
Ta kreativní paní vzala tedy něco bílé barvy a štětec, jenž také pamatoval lepší časy a věšák pečlivě natřela. Ta krása ! Kdo přišel a kladl na ladné oblouky svůj klobouk či plášť, každý záviděl. Tak bělostný věšák! A půllitr? Kdo byl dost zdatný a dopil, co v něm dostal načepováno, do dna, četl : Restaurace Balkán - Jan Knapek - Zlín. Ach Bože !
Opět šla léta a vzala s sebou tu paní, aby z ní učinila starou dámu. Z minulosti zůstala jí pouze záliba v nošení širokých klobouků, starý bílý věšák a půllitr z restaurace Balkán, kterou nikdy nepoznala, kterou si mohla jen představit. Věšák sice skončil v garáži, odkládaly se naň staré čepice a pracovní pláště, ale pořád byl důstojně bílý.
A tu se stalo, že do domu přišel ztracený syn a přivedl s sebou svou mladou ženu. Mladá žena přivedla svého otce, svého bratra, přišel i vnuk té staré dámy a pojednou byla koupelna v domě plná županů a košilek a šátečků, jež nebylo kam, sakra, pověsit ! Stará dáma, jednou, když zůstala v domě zcela sama, z náhlého vnuknutí vešla do garáže, vzala bílý věšák, položila ho do vany a důkladně omyla a osprchovala. V koupelně ten starý pamětník ožil, zazářil a laskavě k sobě přijal všechny župany hebké a růžové a bílé a modravé. Když mladá žena vstoupila do proměněné koupelny, usmála se udiveně a vydechla: „To je krása ! Lázeňský věšák!“
Také stará dáma se usmívala a vzpomínala, až vyvzpomínala i půllitr. Tak dlouho hledala v četných útrobách kuchyně, až ho objevila. Namířila dno půllitru proti světlu své zelené lampy a četla: Restaurace Balkán, Jan Knapek, Zlín.
Věšák