Daleko detailnější pohled na osudy vystěhovalců skýtá zejména historie Danielova. Víme například, že Daniel opouštěl Jeruzalém s trojicí mládenců, které společný úděl spoutal svazkem přátelství. Zachovala se i jména: Chananjáš (Ananiáš), Míšael a Azarjáš. Všem čtyřem byla proměněna jména k jazykové podobě nového domova. Daniel se například nazýval Beltšasarem. „A Bůh dal těm čtyřem jinochům vědění,“ čteme v bibli, „a zběhlost ve veškerém písemnictví a moudrosti. Danielovi dal nadto porozumět všem viděním a snům.“ (Da 1,17) Jak ještě uvidíme, bylo to právě toto umění, které Danielovi (jako kdysi Josefovi v Egyptě) otevřelo cestu do bezprostředního okolí královského trůnu. Daniel také patřil mezi prominenty, jimž se v Babylóně dostalo výuky ve věcech státnických, vědeckých a v řečnictví. Není divu, že tato zcela výjimečná osobnost překonala bez úhony i mocenský přelom, k němuž došlo po dobytí babylónské říše Peršany.
V takzvané knize Danielově objevíme mimo jiné i zajímavé ukázky tehdejších výkladů snů. Král Nebúkadnesar měl například vidění velké sochy se zlatou hlavou, se stříbrným hrudníkem, s měděným břichem a se železnými stehny. Železo nohou bylo však promíšeno s hlínou. Tu se utrhl kámen a socha se rozbila. „A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi.“ (Da 2,35) S výkladem snu si nedovedli poradit ani babylónští mudrci, a tak se tedy úkolu podjal Daniel, jemuž se dostalo ve snu legendy k Nebúkadnesarově snu. Ukázalo se, že jedno „zlaté“ království bude nahrazeno jiným, „stříbrným“, pak dalším, „měděným“, a posléze „železným“. Smíšení železa a hlíny symbolizuje vnitřní nepevnost tohoto mocnářství. Konečně Bůh „vzbudí“ poslední království, které zničí předchozí vlády a které „samo zůstane navěky“...(Da 2,44) Nebúkadnesar Danielovi přiznal, že „váš Bůh je Bůh bohů a Pán králů...“ (Da 2,47)
Podobné vize se v různých formách v Danielově knize opakují – jednou se hovoří o rozích zvířat, jindy o čtveru šelem, ale vždycky a znovu se opakuje legenda o střídání dynastií. Tou první, jak tvrdí vykladači Písma, má být říše babylónská, druhou Peršané, třetí Řekové reprezentovaní především Alexandrem Makedonským. Konečně přichází říše římská, v jejímž lůně se rodí poslední, věčné království Kristovo. Král si Daniela pro mimořádné schopnosti vážil a učinil jej pánem nad babylónskou zemí, knížetem nad národy a nad všemi mudrci.
Písmo nám také obšírně vypráví o zkoušce tří mládenců „v peci ohnivé“. V době Nebúkadnesarovy vlády byla totiž jednoho dne „posvěcována“ zlatá, třicet metrů vysoká pohanská modla – a všichni činitelé říše se měli aktu povinně zúčastnit. Jen naši tři mládenci, přátelé Danielovi, odmítali poklonit se idolu. Bůh, kterého ctíme, říkali, je s to nás vytrhnout i z rozžhavené pece. Ortel byl tedy vykonán, avšak vedle naší trojice, která se procházela uprostřed ohně, se objeví ještě čtvrtá postava, podobná synu Božímu. Mládenci pak neměli sežehnutý ani oděv. Nebúkadnesar odsouzené Hebrejce propouští a konstatuje, že jejich Bůh je požehnaný...
Daniel byl podobné zkoušce vystaven v období perské vlády.
Mimořádné postavení cizince Daniela ponoukalo totiž všechny dvořany k závisti a úkladům. Jedinou schůdnou cestou pomsty se jim zdál být problém Danielovy víry; inspirovali krále k vydání dekretu, podle něhož se celých třicet dní nikdo nesměl se svými prosbami obracet k nikomu jinému než k vladaři. Kdo by v uvedené lhůtě oslovil svou prosbou nějaké božstvo nebo člověka, měl být uvržen do jámy lvové. Daniel se, přirozeně, modlil k Bohu Izraele a mocní říše triumfovali. Lvi, mezi něž byl Daniel uvržen, se ovšem odsouzence netkli, avšak úředníci, kteří proti Danielovi intrikovali, byli týmiž šelmami roztrháni.
Vraťme se však do časů babylónské říše, ke králi Nebúkadnesarovi: i na krále přišel jednoho dne čas zkoušek, ohlášený snem. Vladař spatřil strom sahající k nebi a uslyšel hlas vyzývající k jeho podtětí. Jen kořeny měly být ponechány a spoutány železem. Jeho srdce lidské mělo být nahrazeno zvířecím, pravilo se dále a hlas ve snu ještě stanovil lhůtu sedmi let.
Danielův výklad nebyl pro vladaře právě potěšující: oním stromem neměl být totiž nikdo jiný než sám král, který bude zkoušen po sedm let, a tak „živí poznají, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a komu chce, ji dává...“ (Da 4,14) Lidé Nebúkadnesara, jak čteme v Písmu, vzápětí vyhnali a donutili jej žít jako divokou zvěř.
Po sedm let se tak vladař toulal krajem a jen proto, že mu Bůh zachoval kořeny, vrátila se babylónskému mocnáři vláda. Nestalo se tak ovšem dříve než v okamžiku, kdy král poznal, že „Nejvyšší má věčnou moc“. Sen se tedy vyplnil.
Konečně Daniel s babylónskou říší prožil rok 539 před Kristem, okamžik pádu. V té době panoval v Babylónu Nebúkadnesarův následník, král Belšasar. Jedné noci se dvůr opil a Belšasar si nechal přinést ukořistěné zlaté a stříbrné nádobí Šalomounova chrámu – dal do nich nalévat alkohol. V té chvíli prsty „neviditelného“ napsaly na stěnu paláce několik slov. Hvězdáři, hadači a mudrci si však s textem nedokázali poradit. Teprve když povolali Daniela, dověděli se smysl slov textu: „Mené, mené, tekel, ú-parsín.“ (Da 5,25) V překladu: „Sečetl jsem, sečetl, zvážil a rozděluji.“ Daniel interpretoval slovní symboly takto: „Bůh sečetl kralování a ukončil je... byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký... Tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům.“ (Da 5,26-28)
Vládce ověsil Daniela drahými plášti a zlatým řetězem, jmenoval jej dokonce do funkce třetího muže říše. Ještě téže noci však vnikli do paláce Peršané a Belšasar byl zabit. Tímto okamžikem se také uzavřela epizoda takzvaného babylónského zajetí židovského národa.
O knize Ester
Než přejdeme k vylíčení návratu a k novým dějinám Jeruzaléma, měli bychom se ještě zmínit o knize Ester, líčící osudy dalších židovských vyhnanců. V tomto případě jde o Izraelitu Mordokaje, o krasavici Ester a dobově o období perských vladařů. Bylo by nepodstatné, kdybychom se chtěli zabývat přesným dešifrováním zachované zprávy, jako by šlo o historický doklad. V knize Ester se totiž hovoří o králi jménem Achašveróš a badatelé vedou spory, zda toto pohebrejštěné slovo v sobě ukrývá perského Xerxera či Artaxerxa. Podstatná je spíše základní rovina textu – zpráva o chystaném pogromu, základní to zkušenosti židovského národa. Stíhání, které Židy postihovalo v různých dobách a zemích, je tu zhuštěno do krátké literární zkratky, do jediné události. Text tentokrát naštěstí nekončí tragédií...
Příběh otevírá jeden z jeruzalémských zajatců Mordokaj, který slouží na královském dvoře. Uslyšel totiž rozhovor dvou královských kleštěnců, kteří připravují zavraždění vládce. Vladař je varován a Mordokaj vstupuje do pamětí dvora.
Tehdy však proti zachránci krále povstane velký nepřítel Haman (Aman), jakési ztělesnění zla. Achašveróš v těch časech zanevřel zase na svou manželku Vašti, která nebyla ochotna ukázat se v plné kráse (a zdá se i v nahotě) před vladařem a jeho hosty. Místo po králově boku je uprázdněno a cesta k trůnu je otevřena pro další osobu našeho příběhu, pro Hebrejku Ester. Král si sice ponechává právo volby a u dvora se shromažďují davy dívek, které se mají ucházet o přízeň hlavy státu, ale osudově je již rozhodnuto.
Fakt, že se králi zalíbí právě Ester, bude mít také již vzápětí velký vliv na další průběh příběhu. Nad dívkou a jejími osudy bdí přirozeně Mordokaj, typ hluboce věřícího vyznavače Zákona, který dbá na cesty svých souvěrců.
V řeckém překladu se dokonce hovoří o tom, že se Mordokaj sám chtěl oženit s Ester a že se jen pro věc víry a pro záchranu lidu vzdal osobního štěstí. Haman zatím hledá cestu ke zničení Mordokaje. Nakonec nalézá řešení ve vydání královského dekretu, jakési výzvy k pogromu proti Židům. Za necelý rok se mají obyvatelé země obořit proti jinověrcům, kteří dbají svých vlastních zákonů. V té chvíli se zdá, že Židé v Mezopotámii již krutému osudu neuniknou.
Mordokaj se však obrací na Ester s prosbou o zákrok krále. Královna si ovšem audienci z vlastní vůle nemůže dovolit, nechce-li zaplatit životem; nesmí se objevit před vladařem z vlastního rozhodnutí. A tu slyšíme z úst Mordokaje následující slova: „Nedomnívej se, že v domě králově vyvázneš životem, jediná ze všech Židů. Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde Židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“ (Est 4,13.14)
Ester tedy podstupuje riziko a objevuje se před vladařem s přáním, aby se Jeho Veličenstvo – i s Hamanem – zúčastnilo hostiny, kterou připravila. Vládce souhlasí – a po první hostině přichází i s dvořanem Hamanem také na hostinu druhou. To již Haman připravuje pětadvacet metrů vysoký kůl, na nějž má být naražen nenáviděný Mardokaj. Haman, jak se zdá, je po dvakrát ukolébáván do pocitu bezpečí a Ester zřejmě naaranžovala setkání tak, aby se Haman králi nejevil v nejlepším světle.
Před třetí hostinou nemůže Achašveróš usnout a pročítá starou kroniku. Tam se objevuje jméno Mordokaje, který ochránil králův život. I pozeptá se, jakého povýšení, jaké pocty se tomuto člověku dostalo. „Nedostal vůbec nic,“ (Est 6,3) odpovídají dvořané. Král tudíž povolává Hamana a ptá se jej, co udělat s člověkem, kterého chce pán země povýšit. Haman v klamném tušení, že se jedná o jeho vlastní osobu, jmenuje královské roucho, korunu a koně, na kterém jezdil král.
S těmito rekvizitami moci má být vyznamenaný představen celé veřejnosti. Jaké však je překvapení, když se Haman dovídá, že má takovouto poctu připravit právě pro Mordokaje. Nicméně nezbývá než se podřídit a vlastní Hamanova žena vyslovuje tiché varování: „Je-li Mordokaj, který je počátkem tvého pádu, původu židovského, nic proti němu nezmůžeš, ale podlehneš mu.“ (Est 6,13)
Konečně nadchází čas třetí hostiny, a když je král ochoten splnit Ester jakékoli přání, královna jej prosí o vlastní život a o život svého lidu, neboť ona i její blízcí mají být vyvražděni. Král se přirozeně ptá, kdo je schopen něco takového udělat. „Tím protivníkem a nepřítelem je ten zloduch Haman,“ odpovídá Ester. (Est 7,6) Marně prosí Haman o milost – je naražen na kůl, který sám vztyčil pro Mordokaje. Dekret vyhlášený králem však již nelze vzít zpět, neboť rozhodnutí vladaře jsou neodvolatelná. S královskou pečetí však vychází dekret nový, podle něhož se Židé mohou shromáždit na obranu svých životů. A tak nový příkaz de facto Hamanovo neblahé dílo zrušil...
