Jeho vnitřní svět
Ačkoliv to zní paradoxně, dalo by se říct, že jeho i můj vnitřní svět je světem samoty.
Jeden chlapec se mi svěřil: Ačkoliv jsem mezi lidmi, přesto jsem stále sám, mezírkou světla váben, nočními můrami obetkán. Vzala jsem ho v duchu za ruku a on pokračoval: To už je tak dávno, co jsem si kupoval útlé sbírky básní všem srdcím na podpal. Hltal je v rytmu vlaku, na list vyprahlý, hltal je, horkost v dlani, okouzlen zpěvným veršem, se srdcem v plameni. Jistě jsi některý verš věnoval své dívce, řekla jsem, jako bych mu položila otázku. To už je tak dávno, že si nejsem jist, zda ve mně z toho zbylo, co mohla byste číst.
Někdy mám ten pocit osamění jako tento mladý hoch. Jako tento chlapec, který má před sebou celou budoucnost. A ptám se sebe sama, ptám se jako on, kde se v člověku bere ten pocit samoty? Ten pocit, který ve vás ulpívá, i když nejste sám, ten pocit prázdna, který vás provází na cestách, ve společnosti, v hluku lidí, prostě všude. Nelepí se na vás, ale dlí někde uprostřed vaší bytosti vklíněn do vaší duše snad už od hranice dospívání.
Tento článek je jakýmsi dialogem s tímto nádherným chlapcem. Stojí na prahu života, má krásný dům, v němž žije sám se svou kočkou. Drží ji v náručí a jemně ji hladí a při tom šeptá: Hladím černou kočku, drbu ji na bříšku a cítím v jejím kožíšku poslední lásky plod. Beru ji do náruče, šeptám jí do ouška: Nechci už další kočky. Ale co ty, malá, víš o krutosti. Mrazí mě z jeho slov.
Nikde ani náznakem ho neobklopuje smutek, netoulá se kolem melancholie. Jeho oči, modrá obloha bez jediného mráčku, a přesto z jeho slov vyvěrá snění chladné jak po ránu rosa: Vím, že léto bylo. A s ním, jak už to bývá i teplo, od temného slunce. Vím, že mi umírala láska. Pomalu, jak už to bývá. I mé mladosti umírat se chtělo, jak labuti, jíž postřelili tělo. Bolí mne srdce. Rostou mu křídla. Až dorostou. Uletí mi srdce pryč z těla.
Je mi chlapce líto, tak mladý a tolik slov oddávajících se nemocnému snění. Proč netěžíš ze své mladosti a nevidíš slunce ve své zahradě? Zamyslel se a odpověděl mi slovy starého kmeta. Byla jsi sluncem. Sluncem o polednách, jež plná jasu jsou. Oslepl jsem brzy, tak brzy. Ne bez bolesti. Ne bez slzí. Nevidomý učil jsem se létat skrze své pády. Tak mnoho jsem ztratil za ty časy. Tak mnoho jsem mohl dávat, a přesto se to nenaučil, spíš se mučil pro její lhostejné srdce. Spousta věcí ztrpkla mi a svět naděje touhy obrátil se naruby.
S láskami už to tak bývá. Přicházejí a odcházejí. Můžeš však vložit na ránu hojivé odpuštění. Kde bere chlapec jako ty takovou beznaděj? Hledej radost. Změň se v hledače radostí. Už jsem jím byl, přitakal chlapec. Hledal jsem na slunných stráních, v močálech, v mlhách a za večerů, v nocích. Hledal jsem polibky zmámený palčivým sněním. Co našel jsem? Zhola nic. Co zbylo mi v unaveném srdci? Bolest, ta jediná. Hledači radostí nacházejí lásku. Hledej lásku.
O lásku neprosím. Jen se ptám. Kde je příčina bolesti z lásky? Kde se rodí? A co je to onen svíravý srdce žal, jenž se ubíral náhodně kolem nás. Často mi ruce křehly, ruce k temným propastem napřažené, v zádech složená křídla nadějí a snů. Srdce věčným týráním, touhou obnažené. Na chvíli v nachový plášť lásky jsem si je přál zahalit, na chvíli usnout, zapomenout, snad i zemřít a včas se probudit.
Šla tenkrát ulicí po kotníky v ostřici, naproti lásce, adolescenta sázce. Šla a nevěděla kam, vstříc všem zjevným nástrahám štíhlá žoviální dívka, nahatá hádka, jediná mince do prasátka. Šla bez identifikace chvíle a její elastické tělo bílé chytalo myšlenky sentimentální děvky na popěvky a její černé brýle nahodile šly samy ulicí, dvě sondy žíznící po prameni lásky.
A já tam stál. Zeptala se mě jednou, zas šla dál, vrátila a já se strachoval. Doma v uzamčeném pokoji jsem hledal slova k promarněnému souboji. Slečno, nač se ptát, když není odpovědi. Mé šťastné dny odcházejí k nebi. Vzdálený měsíc světlo odráží. Neusuší slzy, jež zbyly ve tváři. Proč tolik bolesti, marného utrpení, když stačí pilulka, co cesty v mozku mění, jen na chvíli, než skončí její moc, co umí dočasně přispěchat na pomoc. Ale nemůže v její moci být příčinu žalu odstranit.
Chlapče, potkal jsi vábení, barevného motýla, duhu na nebi. Lásku jednou potkáš, žádného nemine, jen ji nesmíš propást, podruhé třeba nepřijde.
Jak poznám, že je to ta pravá? Každý ji pozná, každý ví, netřeba hledat v ní žádné tajemství. A nedůvěřivý chlapec oponoval, jak bylo jeho zvykem: Mám rád podzim pro jeho plody, pro snovou melancholii. Holé větve vztahují paže k nebi a my mezitím dole, smůlou přioděni shrabovali jsme listí na propadlišti. Větrem rozechvělé listy, barevné listy, místy i osudové lásky, které věští příchod zimy zrcátky zamrzlými. Vidno v nich stydlivou slzu v oku jak rampouch při potoku. A co jiného mohlo zůstat.
Přesto mě poslechl a za ní šel, přesto ji oslovil. Nach ve tváři a na pestíku pyl: V těch letních šatech jsi víla, sedmikráska bílá, co se mi rozevírá před prahem, s každým úsvitem. V těch letních šatech barvy vlčích máků jsi zahalena do červánků, které s večerem v mých oknech zavírají den.
Já vím, nedočkám se tě. A půjdu-li ti naproti, ví bůh, že tě minu.
Jeho vnitřní svět