Odpadky místo hub
Jdu takhle z lesa, košík vrchovatý, a potká mě soused. „Na houbách? Na houbách?“
„Kdepak, na odpadkách, na odpadkách.“ A že nekecám, potvrzuji tím, že mu ukazuji svůj dnešní úlovek. V mém košíku jsou tři plastové a jedna skleněná lahev, jedna plechovka a dva obaly od sušenek.
Soused zírá. Já také. Nebyl to můj původní plán. Ale nedokážu tam ten bordel prostě nechat ležet, když mám dvě ruce a košík je stejně nevyužitý. Musela bych se za sebe stydět, kdybych ten hřbet neohnula. Nejdřív se zdá, že ponesu lahev jen jednu, ale během hodinky košík skutečně naplním. Žasnu, kolik toho je!
Na samém kraji lesa si sedám na pařez a civím dolů na naše město. Vítr sem zdola přináší zvuky typické pro dnešní shon: auta, motorky, stroje. Proč tihle lidé, kteří si neustále stěžují na napětí a rychlost dnešní doby, potřebují ničit les? Proč si ho nedokážou vážit? Vždyť příroda je náš největší hmotný poklad, který máme. Všichni do ní chodíme odpočívat.
Kdysi nám ve škole vtloukali do hlavy, že v lese se máme chovat tiše a ohleduplně. Kam zmizelo tohle vychování? Proč nezůstalo v našich srdcích? To není žádné klišé, to platí pořád. Dnes dokonce ještě víc než dřív, protože projít se po pěkném lese, to je a bude stále vzácnější.
Sedím pod nádherným bukem. Napíná se vysoko na hranici korun stromů a vrchními větvemi loká sluneční svit. Čiší z něj úžasný klid a mocná energie života. Podle šíře kmenu odhaduji, že už toho musí hodně pamatovat. To je zřejmé i z toho, že je sám zprzněn přítomností sprostého násilníka. Buk jsem objala a v duchu jsem se mu za lidstvo omluvila.
A strom vesele zašuměl listovím, jako by mi říkal své „děkuji“…
