Příští rok to bude už sedmdesát let, co jsem se přeplazil přes hranice do země, která ještě před třemi léty byla jednou z nejbrutálnějších hrozeb civilizaci v krvavých dějinách lidského rodu. Za vlády přisluhovačů sovětského režimu jsem se ve své rodné zemi zastavil jednou: během Pražského jara (odlétal jsem z Prahy tři nebo čtyři dny před vpádem bratrských armád) a po pádu režimu jsem tam byl několikrát.
Zmiňuji se o tom proto, že můj kontakt s každodenní češtinou byl omezený po skoro sedmdesát roků a že rozhovory mezi Renatou Šindelářovou a Terezií Čerbákovou mě okouzlily živelností jejich i mé rodné řeči. A nejen řeči: ženy, které jsem doma znal (stejně jako ženy kdekoliv na světě) nebyly zdaleka tak samostatné a nezávislé jako dnes - o manželovi se Terezie zmiňuje jen jednou (vypočítává ho mezi svými poklady), ve dvaceti si uvědomila, že svůj osud si musí vytvořit sama.
A vytvářela:
málem se stala techničkou zemědělského družstva, pak se zabývala oděním návrhářstvím, stala se trenérkou (k tomu ji přivedly bolesti lopatkových svalů), autorkou článků a fejetonů a myslím, že se chystá na román. Okouzluje mě její hra se slovy: "bolest je mrcha", "mozek" vozí na odpočinek do hor, kde ho nechává "v tom prostoru pod nebem", " až mi leze mráz po zádech, když si uvědomím, jakého pokladu jsem majitelkou", " drtím pevně půdu pod nohama."
Líbila se mi její reakce na muže, který se na zastávce před ní postavil a řekl: "Jsi tak krásná" a odešel. Nezmohla se na slovo a zrudla.
Na televizi právě vysílají z New Yorku utkání mezi českou tenistkou L. Šafářovou a americkou tenistkou Vanderweghe. Zatím co oba čeští mužští hráči skončili jeden v prvním a druhý v druhém kole, alespoň tři české hráčky mají možnost skončit mezi posledními osmi.
Nebylo by nádherné, kdyby jedna (nebo obě) ženy, které mne inspirovaly k napsání této odezvy, se staly hvězdami světové literatury?