SeniorTip

Jak přežít krizi podle Aracha

Zpočátku jsem ani netušil, že se mnou společně sdílí teplo mého domova, jak by řekl básník. Není také divu, je malý postavou a skromně se krčí v místě, kam já zavítám jen při občasném záchvatu pocitu, že je třeba většího úklidu bytu, než jen vyvětrání. A tak jsem jeho přítomnost poprvé zaznamenal právě při jedné takové akci.

Klečel jsem na plstěné podložce a stíral mokrým hadrem bílou dlažbu koupelny, když jsem koutkem oka postřehl v koutku u vany jakýsi rychlý pohyb. Nemám rád v bytě hmyz, a tak jsem to místo po umytí ještě postříkal Biolitem, jist, že ať to bylo cokoliv, je to po smrti.

Přesto mi ale zvědavost nedala, a tak jsem druhý den, vyzbrojen silnou lupou, spatřil v místě styku vany s dlažbou drobného pavoučka. Seděl na kraji pavučiny stočené do tvaru prostorového válce podobně jako ostnatý nebo žiletkový drát na zdech věznic. Nehybné, sotva pětimilimetrové tělíčko opatřené, jak už to u pavouků bývá, osmi dlouhými nožkami bylo průsvitné a očividně naprosto prázdné. Patrně podlehl mému postřiku a navíc jistě i hladu. Co by tady asi taky mohl ulovit ? Kde by se tu vzala vůbec nějaká kořist a navíc takové velikosti, aby ji zvládl?

Když jsem se chystal smést ho mezi biologický odpad (já vše ukázněně třídím), postavil se náhle na své čtyři zadní, předními na mne zamával a zmizel ve skulině za sebou.
„No to snad ne!“ vyjekl jsem leknutím, „Jak to, že je živý?“

Vzápětí jsem ale nad tím mávl rukou. Když přežil svou popravu, ať má svobodu jako kdysi zločinec, pod kterým se na šibenici přetrhl provaz. A tak mi přestal vadit, pomalu jsem si na něj zvykl a našel pro něho i přiléhavé jméno – Arach. Od té doby byl pro mne jakýmsi indikátorem, jak dlouho může jedinec hladovět, než vydechne naposled, a jako jediný další živý tvor v bytě i mým společníkem. Bohužel ale němým, takže když jsem ho ráno pozdravil a popřál mu „lovu zdar“, nikdy jsem od něho neslyšel ani slovo. Až jednou.

Ten den jsem po městě a různých úřadech nabelhal s tou svou francouzskou berličkou dobrých pár kilometrů a pěkně mne to zmohlo, a tak jsem po opožděném obědě z ledničky a mikrovlnky, usedl s úlevou do svého pohodlného křesla. Na stolku po levici mi ve sklenici pěnil vychlazený Gambáč a napravo se už nedočkavostí otvírala Encyklopedie členovců, vypůjčená z Městské knihovny. Vypil jsem rázem téměř celou sklenice piva a zvedl ten půlkilový svazek, abych konečně zjistil, kdo to se mnou vlastně bydlí.

Dlouho jsem brouzdal v tom množství pavouků všech druhů, běžných i neobyčejných, od bleší velikosti až po tropické giganty a hledal toho svého, až mne z toho pálily oči. Zamhouřil jsem je, aby zvlhly, a když jsem je po pár vteřinách otevřel a obrátil list, spatřil jsem na straně 225 tři barevné snímky, z nichž na mne zírali tři pavoučci jako živí.

„Á, tady jsi, Arášku“, ťukl jsem prstem na první obrázek, „tak jsem tě přece našel!“
„Ne, pane, Arach jsem já!“, zamával na mne ten z prostředního snímku: „Povšimněte si, prosím, dvou tmavých teček na obou stranách mého hlavohrudí. Moji sousedé je nemají a jsem také na rozdíl od nich o poznání větší, pane.“

„Proboha, jak to že mluvíš? A česky!“

„Ne, pane, já nemluvím a vy také ne. To se vám jen zdá, pane. Komunikujeme spolu beze slov a bez vzájemné znalosti jazyků tak jako s ET, pane! Vnímáme vzájemné myšlenky jaksi telepaticky, přímo svými mozky, pane.“

„Bože, to se mi snad zdá, mluví se mnou členovec a ještě jako Anglán! Jak jsi k tomu přišel?“

„Nevím, pane. Prostě tak myslím a vy to vnímáte a chápete po svém, pane.“

Byl jsem z toho dokonale zmaten. Jsem snad schizofrenik? Není to následek času stráveného ve virtuálním světě her a internetu? Není v tom pivu nějaká droga? hučel mi v hlavě vír otázek.

„Nechcete se mne něco zeptat, pane? Často jsem cítil, že vás na mně něco zajímá a rád vám odpovím, pane.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám teď jedinečnou příležitost poznat záhadu asketického života, a tak jsem ji využil.

„Kamaráde“, vyslal jsem tedy per cerebrum otázku, “mně pořád vrtá hlavou, čím se živíš, když mimo tebe a mne není v té sterilní koupelně ani živá duše, tedy chci říct, ani muška.“

„Ó, to se mýlíte, pane! Vy to nikdy nespatříte, ale pod vanou panuje čilý ruch, zejména v noci! To se probudí k životu celá řada specií, zejména štírci, blechouni, krouživci, roztoči a chutní sladkolymfní smlci, pane. Z větších kusů pak rybénky, drobné mnohonožky a sem tam i opancéřované berušky, které ale nelovím. Je to slušně zazvěřený revír, pane.“

„No to žasnu, ale proč máš tedy pořád prázdný žaludek, či jak se tvůj zažívací trakt nazývá?“

„Není prázdný pořád, ale plný nikdy, pane. V revíru vládne právo silnějšího a navíc princip kast, kterým se říká kmeny, třídy a řády, takže nesmím lovit, kdy chci a co chci a k soustu se tak dostanu jen velmi zřídka. Ale přežít se dá, mám na to spolehlivou metodu, pane.“

„A ta by mne právě velmi zajímala, kámo“, vyhrkl jsem dychtivě, „u nás je taky dobře zásobený trh, jen kast máme víc – miliardáře, milionáře, bohatce, státní úředníky, důchodce a bezdomovce. Patřím do té předposlední, a tak doufám, že mi poradíš!“

„Milerád, pane!“, vystoupil z obrázku a posadil se po tureckém způsobu s úhledně složenými nožkami na okraj stránky. „Prozradím vám totiž způsob, jak se odnaučit jíst. Je sice trochu bolestivý a vyžaduje pevnou vůli a delší postupný trénink, ale zato spolehlivý a vydrží vám až do konce života. Především si musíte “

Vtom se na psacím stole ozvala přímá linka, co zvoní jak londýnští hasiči, když jedou k ohni. Trhl jsem sebou, upustil knihu a mžoural na řvoucí telefon. Byl tak daleko a já tak unaven, že než jsem k němu došel, zmlkl.

Zvedl jsem rychle knihu a horečně, třesoucími se prsty listoval a hledal stranu 225. Opravdu tam byla i s těmi obrázky a opravdu z nich na mne hleděli ti tři pavouci. Jenže němě a strnule. Jen ten prostřední jakoby pokrčil rameny prvního páru svých končetin sloužících mu jako ruce. Škoda že mu nebylo vidět na hubu, jistotně se přitom taky šklebil.

Naštvalo mne to a připravilo pro zbytek dne o náladu. Čert vem ten ztracený hovor, ale je k vzteku, že jsem přišel o praxí osvědčenou metodu a naději na přežití úsporné éry naší pošahané*) vlády. Nezbude mi, než se vydat cestou naznačenou tím gentlespiderem Arachem.
Ona to totiž není metoda nová, pouze pozapomenutá. Ve starém dobrém Rakousku podle ní kdysi jeden Cikán (tehdy ještě Romové nebyli) odnaučoval koně žrát. A bylo by se mu to podařilo, kdyby mu byl, jako „na potvoru“ nechcípl.

Nemůže se to ale stát i mně, nebo vám? Inu, ovšemže může, jenže než k tomu dojde, vystačíme si s málem a ušetříme hromadu peněz, které přijdou našim dětem jistě vhod. Když na nic jiného, tak alespoň na útraty s naším pohřbem.

Přemýšlejte o tom, není to špatný způsob a, pokud se ve našem případě neosvědčí, jakáž pomoc, umřete holt trochu dříve než v sedmdesáti. Vláda to stejně asi brzy prohlásí za vlasteneckou povinnost. Tak hlavu vzhůru a pevnou naději!

*) Omluvte, prosím, překlep, správně je „ požehnané.“

Luděk Ťopka

* * *
Zobrazit všechny články autora

	Datum	Jméno	Téma
	22.02. 10:01	Marta U.

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás