Bajka hudební o tónech, notách atd.
Hudba – to jsou vlastně jednotlivé tóny, které se více méně dobrovolně seřadily, aby vytvořily melodii. Většinou krásnou, durově veselou či molově tklivou, ale někdy se ty tóny tak nějak nepohodnou a vznikne disonantní akord, při němž zamrazí v zádech!
Na tomto pozemském světě to nikdo nemá lehké, takže i tak krásné zvuky jako jsou tóny, bývají neustále znásilňovány pro ně často nesmyslnými zákony. Některé jim přisoudila neúprosná věda-akustika, jiné jim vnucují lidé. Jako každé společenství i tóny by samozřejmě zcela svobodně chtěly rozhodovat o svém „životě“. I když jen tak nějak instinktivně cítí, jak je třeba rozkmitat vzduch, a že není kmit jako kmit, přesto by chtěly rozhodovat i tom, jak dlouho a jak silně budou znít. A ty nejemancipovanější tóny by si dokonce rády vybraly i svou barvu. Ale – marná sláva, jedni míní a druzí mění…
A tak v případě našich milých tónů to začíná už skladatelem, který „cosi“ slyší ve své hlavě a myslí si, že by to měli slyšet i jiní. Ani tento umělec ale není zcela svobodný. Bohužel i jemu už v dávné minulosti předepsal kdosi neznámý, že ty tóny musí řadit do jakýchsi stupnic a jen občas si může dovolit ty tóny jakž takž zpřeházet, ale nikdy ne zcela nahodile.
A omezování pokračuje. Umělec-hudební skladatel musí to, co ve své hlavě slyší, nějak zapsat na papír, aby pak ty zatím pouze jím slyšené tóny mohl zazpívat či zahrát i někdo jiný. A – světe div se – nesvoboda stále nekončí. Opět už kdysi dávno někdo rozhodl, že každý tón musí mít nějaké své písmeno a navíc i svou značku-notu, aby mohl být zapsán na papír. A právě tady narážíme na základní kámen úrazu, jak uvidíme za chvíli.
Ten kdosi hudebnímu záznamu nalinkoval ne jednu, ale dokonce pět linek a dal tónům doslova danajský dar. Předepsal jim noty s nožičkou nahoru či dolů nebo i bez nožičky, s hlavičkou prázdnou i plnou, další jsou jako praporečníci s jedním či dokonce několika praporky. Některým notám bylo dovoleno, aby se líně válely mezi linkami, jiné jsou na ně navěšeny, další jsou pak spojeny jakýmisi břevny. A hrůza hrůz – zavedly se jakési výhružné křížky a béčka, které zcela bezohledně zvedají či snižují jinak rádoby suverénní tóny! Taktně raději pomlčme o různě kroucených klíčích, které často s notami i tóny také pořádně zacvičí.
A tak není divu, že se velebným tónům a hrdým notám celková situace na hudební scéně pomalu ale jistě zajídala čím dál tím více.
Hudební partitura, jakási základní ústava hudební společnosti byla navíc často znásilňována lidskými jedinci s klacíkem v ruce, kteří velmi nekompromisně dirigovali další lidské jedince. No – a ti byli nuceni vyluzovat na své nástroje včetně svých úst různé tóny podle toho, jak bylo před nimi tím klacíkem máváno. Jako vrchol všeho veřejnost většinou znala a viděla pouze na těch pár dirigentů s klacíkem, ostatní účinkující zůstávali většinou poníženě anonymní a o spravedlivém odměňování hanba mluvit! Nespokojeni byli hudebníci, nejvíce zkrátka pak přišly noty a tóny. Skladatelé byli naštěstí většinou dávno na slávě Boží, a tak všechnu smetanu nakonec slízávalo pouze několik dirigentů. Soudný člověk musel uznat, že tato situace byla nadále neúnosná a spěla k revoluci.
Neví se jak a kdy přesně k tomu došlo, ale hudebníci a noty dali hlavy a hlavičky dohromady a vynutili si změnu partitury. Noty společně s tóny prosadily odstranění hudebních klíčů, křížků a béček a také prodloužení pauz, hudebníkům stačilo, když na ně bude při produkci lépe vidět a budou jim zvýšeny platy - vezmi kde vezmi. V tom revolučním zmatku se pak jaksi pozapomnělo na ladiče.
Nastal den D a hodina H. Celá hudební společnost se sešla na prvním porevolučním koncertě podle nové partitury s nesmírným očekáváním. Dirigent splynul s orchestrem, jehož hudebníci přesně dle nalinkovaných not vyluzovali cosi, co ani náhodou nepřipomínalo očekávanou symfonii a obecenstvo se zacpanýma ušima a s hrůzou v očích kvapně opouštělo sál…
Dodnes se neví, zda příčinou tohoto „úspěchu“ byla stávka ladičů či splnění nesmyslných požadavků tónů a not. Faktem zůstává, že nová partitura se neosvědčila, což je vlastně řečeno velmi eufemisticky! A tak pěkně v tichosti se další koncerty už opět pořádaly dle starých dobrých zvyklostí a hrálo se z dobrých dlouhodobě prověřených partitur.
A ponaučení? Nežeňte se bezhlavě do velkých změn, abyste nemuseli litovat, až poznáte, co vše se musí změnit, aby se nakonec dosáhlo opět původního stavu!
Vladimír Vondráček
* * *
Zobrazit všechny články autora