Pomalu se blíží konec roku a s ním přichází i poslední svátky, svátky vánoční. Čtyři týdny před Štědrým dnem nastává adventní čas. Jako jeden z nejznámější symbolů adventu je adventní věnec. Tvrdí se, že vznikl náhodou v osmnáctém století. Tehdy prý daroval jeden bohatý kupec sirotčinci kolo od vozu. Hamburský evangelický kněz Johann Hinrich Wichern jej na svátek svatého Ondřeje v roce 1838 zavěsil v jídelně a ozdobil třiadvaceti svíčkami. Přesně tolik dní zbývalo do Štědrého dne. Tehdy se ještě dodržoval v čase adventním přísný půst. Při poledních pobožnostech byla pokaždé zapálena jedna nová svíce, Postupem doby se stala z polední pobožnosti vigilie večerní. Nápad se rychle rozšířil a tak byl první adventní věnec v kostele v Cáchách, ale zde už byly jenom svíce čtyři. Ty symbolizovaly čtyři adventní neděle. Kolo od vozu se přeměnilo na slámový věnec opletený čerstvými zelenými větvičkami. Zelené větve jsou pozůstatek z předkřesťanských dob. Tehdy lidé nosili domů čerstvé zelené větve a tím poskytovali příjemné bydlení dobrým duchům. Adventní věnec byl původně ozdoben třemi svícemi v barvě fialové, to je barva pokání, přípravy na příchod Krista. Je to také barva pokory a rozjímání. Poslední adventní svíce byla v barvě růžové. Ta symbolizovala naději na blížící se narození Krista. Každou neděli se zapalovala jedna svíce, pro každou neděli jedna, růžová byla jako poslední. Věnec byl ozdoben červenou stuhou, to byla barva Ducha Svatého a krve.
Adventní věnce se postupně rozšířily do dalších protestantských zemí na severu, později i do sousedních zemí. Ve dvacátém století se objevil adventní věnec i v katolické části Německa, na jihu. Dnes je adventní věnec znám i v Americe.
K adventnímu času se váží i jiné lidové zvyky. Na svatého Ondřeje se věštilo co nás do budoucna čeká. Lilo se do studené vody olovo, házel se střevíc - to dělala hlavně neprovdaná děvčata. Potom byla svatá Barbora, 4. prosince. To si děvčata uřízla větvičku z třešně, dala do vody a pokud jí na Štědrý den rozkvetla, tak to znamenalo, že bude celý rok zdravá a že se vdá. Po svaté Barboře přicházel Mikuláš, 6. prosince. Svatý Mikuláš byl biskup, byl také patron námořníků, který po tři noci obdaroval různé osoby, aby jim pomohl v chudobě. Z toho vznikla tradice obdarovávání na svatého Mikuláše. Tato tradice je hrozně stará, ale rozvíjet se začala v 15. století. V městském prostředí byly provozovány hry studentů, které měli vazbu na církevní slavnosti. Všechno začínalo mší, pak byly průvody, v nichž předváděli studenti obdarovávání a později i krátké divadelní výstupy. Z toho zase vznikla tradice průvodů, které jsou vlastně zachovány dodnes. Tři postavy, Mikuláš, anděl a čert přichází do bytů a děti většinou ukazují, co se naučili, říkají básničky, zpívají. Za to jsou potom obdarováni. No a pokud Mikuláš, pro mnoho práce, nestihne přijít osobně, pak děti mají možnost dát punčochu na okno. Dneska se tyto zvyky zachovávají hlavně na vesnici, ve městech už tato tradice pomalu odumírá.
Advent nebyla jenom zábava, v tuto dobu se doma chystalo všechno na Vánoce. Uklízelo se, peklo, chystaly se betlémy a výzdoba na Vánoce. V adventním období končily veškeré práce na polích a v hospodářství vůbec. Mužská část rodin se soustředila na opravy toho, co bylo poškozeno během roku a nebo připravovali věci nové. Ženy se po večerech scházely na přástkách a nebo draní peří. A při těchto pracích se vyprávělo, zpívalo, četla se bible a nebo z kalendářů. Později večer se k ženám přidávali i chlapci a to už byla ženská práce hotova, takže se zpívalo a i tancovalo. Z toho je vidět, že advent nebyl jenom půst a motlitby, ale, že i v tuto dobu byly menší radovánky v očekávání Štědrého dne.
Olga Kotačka
K článku je zpracovaná v Power Pointu prezentace adventních věnců. Napsat o ni si můžete zde