Karlova poznámka o ježdění v Americe (v diskusi k článku - Zoufalý výkřik) mě připomněla, že jsem také měl příležitost čtrnáct dní jezdit po USA a Kanadě. Byl jsem v roce 1995 mezi českými sokoly na sletu sokolů kanadských. Letěli jsme do New Yorku, ten jsme si prohlédli, byli jsme u Sochy Svobody, nahoře na Empire State Building, v budově OSN, na letadlové lodi, v ponorce atp.
Po třetím dnu večer to začalo. Podle plánu jsme navštívili půjčovnu aut a každých pět lidiček se složilo na jedno velké americké osobní auto, jímž jsme se měli noční jízdou přesunout do Toronta. Jako nejzkušenější řidič jsem se v naší pětici, víceméně seniorů, ujal volantu. A přiznávám, že hned poté, co nám celkem bez velkých okolků dali klíčky a doklad o půjčce, nastal problém. Na podlaze byly jen dva pedály a místo řadicí páky jakési táhlo pod volantem. Že existují auta s automatikou jsem věděl, ale jak se takové auto řídí, o tom jsem neměl ani tušení. Nezbylo, než dojít zpět do kanceláře a požádat, aby mi to někdo ukázal. Po chvíli čekání se objevil černoch, pardon, Afroameričan, v montérkách, usedl vedle mne a začal mi cosi vykládat. Čtené angličtině rozumím dost dobře, ale z toho, co mi povídal, jsem nebyl moudrý ani trochu. Jak bývá zvykem, i on se domníval, že když bude mluvit hlasitěji a důrazněji, že pochopím. Nepochopil jsem. Pak mě osvítil spásný nápad, přesedli jsme si, a on mi ukázal sled potřebných úkonů. Pamatuji si jen, že klíčkem se motor nespouštěl, jen se umožnilo otočit zevním startovacím kroužkem. Po přesunutí páky vpřed a přidání plynu se auto rozjelo a při dosažení potřebné rychlosti samo přeřadilo. To bylo vše a my se vydali vstříc velkému dobrodružství.
Aut bylo několik, ale po chvíli se kolona rozdělila, jak málo zkušení řidiči zápolili s rozjížděním na křižovatkách. Pak jsme se dostali na nějakou dálnici o mnoha jízdních pruzích, které se všelijak rozbíhaly a zase sbíhaly. Osádka hlídala směrové tabule s čísly a cíli, ale samozřejmě o špatná zařazení a o bloudění nebyla nouze. Dodnes se divím, jak jsem po celonoční jízdě s malým vystřídáním do Toronta dojel. A jsem pyšný, že jsem dorazil mezi prvními, brzy po vedoucím výpravy.
Je pravda, že po amerických dálnicích se jezdí maximální rychlostí 105 km (tuším, že 55 mil), a závodění s věčným předjížděním téměř neexistuje. Obvykle, jakmile jsme požadovanou rychlost dosáhli, stiskli jsme knoflík na konci páčky blikačů a sundali nohu z plynu. Vůz automaticky tuto rychlost dodržoval, stejně jako u ostatní auta. Pro nás toto zařízení bylo objevnou novinkou, dnes už se s ním můžeme setkávat i v Česku, stejně jako s auty s automatikou. Jakmile se jen nepatrně šláplo na brzdu, zařízení se okamžitě vyplo a rychlost se opět regulovala plynovým pedálem.
Občasné bloudění nebylo jediným negativním jevem celého zájezdu. Proběhla i jedna dost ošklivá bouračka v Kanadě, kdy jistý bratřík nedal přednost při vjíždění na hlavní silnici. Auto bylo pěkně zřízené, nepoužitelné, osádce se nic vážného nestalo. Co je zajímavé, řidič neplatil žádnou pokutu, i když to vyšetřovala policie. Samozřejmě věc byla nahlášena do půjčovny v New Yorku a druhý den ráno přivezli náhradní vůz až do tábora kanadských sokolů, kde jsme přenocovali.
Po severoamerických silnicích se jezdilo plynule a bezpečně, snažili jsme se neporušovat předpisy, protože jsme si byli vědomi, že pokuta by nás finančně zruinovala. Jediným rušivým prvkem, na nějž si pamatuji, bylo poněkud odlišné dopravní značení a obtíže s dorozumíváním, protože prostí Američané i Kanaďané si s výslovností nedělají žádné starosti.