Kdyby tak soudruh vedoucí věděl…
Kdo neměl v době rozvinuté socialistické společnosti známosti, mohl se jít, jak se říká, zahrabat. Vždyť tehdy si bez dobrých kontaktů člověk, s prominutím, ani neutřel zadek. Toaletní papír byl totiž nedostatkovým zbožím, a tak když přišlo do papírnictví nové zboží, odnášeli si celé krabice tohoto sortimentu zadním vchodem kamarádi a kamarádi kamarádů, a jen to, co zbylo, se objevilo druhý den ráno v regálu. Ovšem až poté, co byla ve skladu ještě vytvořena rezerva, kdyby si náhodou přišel kolega vedoucí z elektry nebo si poslal soudružku sekretářku soudruh tajemník.
Pro okamžitě se vytvořivší dlouhou frontu ty žalostné zbytky stačit nemohly, ač soudruh vedoucí nalepil na dveře ceduli „TOALETNÍ PAPÍR JEN PO DVOU KUSECH!“
Každý obchod měl nějaké takové nedostatkové zboží. Situace byla někdy tak vyhrocená, že by se chtělo říci, že to byl v nábytku nábytek, v oděvech oděvy a v potravinách potraviny. Ve skutečnosti se jednalo o výběrové zboží: v elektře barevné televizory, v železářství rošty do kotlů, ve stavebninách cihly, v řeznictví lahůdkové párky, v zelenině ananasy. Jakmile někdo uviděl, že u vchodu do skladu nějakého obchodu vykládají krabice z náklaďáku, začala se už po sedmé hodině ranní tvořit přede dveřmi fronta. „Co mají?“ zněla otázka nově příchozích a již čekající odpovídali: „Nevím, ale přivezli zboží.“
V obchodech s nápisem OVOCE ZELENINA, z něhož se s oblibou ztrácelo první písmeno E z druhého slova, se tak stávalo, že „frontoví bojovníci“ po hodině čekání zjistili, že v onom nově přivezeném zboží nebyly ani kýžené mandarinky, banány, kokosové ořechy či buráky, ale jen kubánské pomeranče, které se spíš než k jídlu, hodily jako zelenohnědé koule do biliáru.
V souvislosti s frontou na mandarinky se mi vybavuje jedna historka. Tehdy jsem byl zaměstnán v kulturním domě. Protože v účtárně pracovaly jen dvě ženy – účetní a pokladní – měly k ruce penzistu Frantu Filipa, který zajišťoval všechny pochůzky. Nosil dopisy na poštu, vybavoval potřebné záležitosti na úřadech a také chodil do banky s tržbami, případně pro hotovost na výplaty. Jednou dostal ráno od účetní podepsaný výběrní lístek na třicet tisíc korun na výplaty a předvánoční prémie pro všechny zaměstnance, sedl na kolo a jel do banky. Peníze vyzvedl, vložil je do látkové tašky, pověsil na řidítka… Cestou si všiml tvořící se fronty u zeleniny a na dotaz, co že dneska dostali, dostal kupodivu konkrétní odpověď – mandarinky. Odstavil tedy velocipéd do stojanu na kraji chodníku a postavil se do fronty. Po půldruhé hodině se na něj dostala řada, a protože tentokrát nebylo množství regulováno, koupil kilo pro sebe a po kilogramu pro obě děvčata z účtárny. Prodavačka mu tři sáčky vložila do síťovky, kterou vylovil z kapsy hubertusu, zaplatil, popadl ji a špacíroval do kulturáku.
„Holky, koupil jsem vám mandarinky!“ oznamoval natěšeně. Když se dostatečně doradovaly nad nenadálým štěstím, že budou mít na Štědrý večer pro dětičky cizokrajné ovoce, zeptala se účetní Květa: „A Františku, kde máte výplaty?“
Plácnul se do čela a pravil: „Ty jsou v tašce na řidítkách kola u zeleniny!“
Zatímco účetní omdlévala – třicet tisíc byly tehdy nějaké peníze! – Franta pokojně odkráčel zpátky, sedl na kolo a peníze přivezl.
Mezi vedoucími jednotlivých obchodů vznikala přátelství, vytvářely se kolegiální vazby, tvořily se klany. Člověk nikdy neví, co bude zítra, za týden či za měsíc zrovna potřebovat, takže přišel-li vedoucí z Jednoty do stavebnin, že potřebuje balkónové dveře, samozřejmě se mu muselo vyhovět.
Byli ovšem takoví, kteří stáli na „společenském“ žebříčku výš. Například pan Nožička, vedoucí prodejny Eso s lahůdkami z dovozu, jež byla na strategickém místě v obchodní Gottwaldově ulici nedaleko nymburského náměstí, měl dveře otevřené vždy a kamkoliv, protože mohl jako protislužbu nabídnout francouzské sýry, polskou zubrovku, sovětské šampaňské, švýcarskou čokoládu…
Trošku horší postavení měli obchodníci, o jejichž zboží zas tak velký zájem nebyl. Jednou o tom vyprávěl knihkupec Vráťa Ebr, vedoucí Arbesova knihkupectví na pražském Smíchově. Pro jakousi rodinnou oslavu potřeboval dvě kila svíčkové. O knihkupeckém čtvrtku si „ulil“ novou detektivku Aghaty Christie a vyrazil přes ulici do řeznictví. Když panu kolegovi vedoucímu řekl, o co jde a ukázal svazek, vykřikl řezník zděšeně: „Proboha! Knihy ne!“
Hůř na tom ovšem byli lidé z neobchodní branže. Mezi nimi jsem byl i já. Stavěl jsem tehdy dům, a ačkoliv jsem byl držitelem tzv. materiálového listu, jenž byl jakousi vstupenkou do prodejen stavebnin, v mnohých případech mi to nebylo nic platné. Omezené dodávky materiálu nejprve vedoucí stavebnin Špára spravedlivě rozdělil mezi kolegy obchodníky, pak své známé a kamarády, takoví si přijížděli po sedmnácté hodině, kdy se už vrata do dvora otevírala jen protekčně, a teprve zbyteček byl určen právě pro držitele materiálových listů. Bez takového dokladu bylo zcela zbytečné se ucházet o cement, tvárnice, okna, dveře, hurdisky… Leč někdy zásobování vázlo natolik, že se materiálu nedostávalo ani pro známé, natož pro neznámé. A tak mi už čtvrtý týden skladník ve stavebninách oznamoval, že cihly nejsou. A skutečně na place neměl ani cihličku. A já tolik potřeboval zdít příčky.
Zkusil jsem to tedy přímo v nedaleké cihelně. Ochotný pan vedoucí mi ale sdělil, že si přeci neriskne vyhazov přímým prodejem cihel malospotřebiteli. „Jediná výjimka je, když někdo přijde s papírem přímo z ministerstva!“ dodal.
A tak jsem vymyslel drzý plán. Oděn v sako s kravatou vstoupil jsem do vrátnice ministerstva obchodu. Do okénka jsem posunul před vrátného lahev moskevské vodky, samozřejmě zabalené v papíru tak, aby byl obsah na první pohled patrný, a nečekaje na reakci jsem se zeptal, kdože z vedoucích odborů má na starosti cihelny. Vrátný flašku zasunul pod stůl a pravil: „Soudruh inženýr Sandholec, první patro, číslo dveří dvacet jedna.“
Po zaklepání a výzvě „Dále!“ jsem stál před holohlavým šedesátníkem ve tvídovém saku, tvářícím se značně nevrle. Zahájil jsem okamžitou ofenzívu. „Posílá mne za vámi, soudruhu vedoucí, soudruh náměstek Barták z výboru lidové kontroly.“
Soudruh Sandholec zalapal po dechu v předtuše nějaké nepříjemnosti a nechápavě špitnul: „V jaké záležitosti?“
„Víte, soudruhu vedoucí, stavím dům a mám problém s dodávkou cihel. A tak si můj tchán vzpomněl na vás, že byste mi mohl pomoci. Všechno mám vyjednané v cihelně v Košíku, jen bych potřeboval bumážku.“
„Váš tchán je soudruh náměstek Barták?“
„Ano!“ lžu bez mrknutí oka. „Mám také vyřídit, že si to bude pamatovat. Kdybyste potřebovali na oplátku pomoci zase vy, tady na vašem ministerstvu.“
Soudruh Sandholec si hřbetem ruky otřel pot z čela, sáhl do šuplete, vylovil jakýsi tiskopis, dal na něj razítko, čmárnul podpis a podal mi ho. „Cihelnu a množství si doplňte!“ pravil přiškrceným hlasem.
Potřásl jsem vedoucímu pravicí a s kouzelným papírem opustil ministerstvo.
Kdyby tak soudruh Sandholec věděl, že náměstka Bartáka jsem okoukal z televize, jeho jméno vyměnil za vodku na vrátnici a posléze jsem si na onen bianko tiskopis přímo z cihelny odvozil cihly nejen já na celý dům, ale i mí dva kamarádi.
