Předobraz hrdiny Slavnosti sněženek Vzpomínkový článek k výročí úmrtí spisovatele Bohumila Hrabala (3. února 1997)
Jednou z nesmrtelných scén Menzelova filmu Slavnosti sněženek je uzení salámů, které myslivci svěřili panu Karlovi. Ač je varoval, nevěřili, a on jim nakonec po pilném ochutnávání z deseti šišek salámu nechal v udírně jen provázky.
Předlohou pro postavu pana Karla byl Bohumilu Hrabalovi, původně v povídce Na zahrádce (další scéna ve filmu, kdy jeho představitel Václav Krejčík na zahrádce vytrhává plevel vleže), byl Karel Svoboda, jenž vlastnil v Kersku chatu.
Jenže tak jednoduché to nebylo. Bohumil Hrabal s oblibou do svých postav vkládal příběhy více lidí a právě tady, do pana Karla, zkoncentroval vedle Karla Svobody ještě další dvě postavy: Nymburáky – pány Weisse a Boreckého. Společné měli jedno: ukrutánskou chuť k jídlu. A oba byli, jak bych to řekl kulantně... do všech stran rozprostranění. Zkrátka tlustí.
Václav Weiss bydlel v Jičínské ulici, pracoval jako účetní v zásobárně, s jeho synem Vaškem jsem chodil do školy. Vážil určitě sto šedesát kilo, ale nikdo to nevěděl přesně, ani pan Weiss sám, protože, jak s oblibou dával k dobrému, „každou váhu strh a do uhelnejch skladů ho nepustili“. Když Vencu poslal otec nakupovat do řeznictví, musel si vzít dvě veliké tašky – chodívali jsme mu s klukama pomáhat, aby to unesl.
Nákup v řeznictví u pana Malíka vypadal následovně: „Á Venda Vajsů a jeho parta. Pěkně vítám! Tak co to dneska bude?“ Aniž červenolící řezník čekal na odpověď, hned pokračoval: „Pro pana Václava pěknou tlačenčičku, tady máme jednu prasklou, to má pan Václav rád, když je to pěkně nasáklé sósem, a dvě kila bůčku, takovej pěkně tlusťoučkej pečenej bůček nakrájenej na tenko, ten se jen rozplyne na jazyku... to je úplná báseň... co říkám báseň, to je symfonie, kam se hrabe Ludvík Bétovenů, a ještě dáme kilíčko kližky a kousíček zadního na gulášek a dvě kila nožiček.“ „A eště dvě kosti na polívku a čtyřicet deka gothaje,“ dodal Venca. Jindy přibíral k tradičnímu sortimentu uzený žebírka nebo půl kila sulcu, anóbrž huspeniny, nebo kilo a půl držtěk na polívku nebo šest kroupových jelit nebo...
Taky jsme chodili ke koňskému řezníkovi Hartmanovi. Odtud Venca domů obyčejně přinášel dvě či tři kila točenýho koňskýho salámu či flákotu z nuceného výseku. Tak vypadal nákup na neděli.
Vždycky když jsme šli z řeznictví, kupoval si Venca v mlíkárně smetánek nebo jogurt ve skleněný flašce. „Musím si spravit chuť, z toho masa se mi dělá šoufl,“ tvrdil s bledou tváří.
A právě o panu Weissovi kolovala historka, že nějaký příbuzný si ho pozval na zabíjačku, při které klepli nejenom čuníka, ale i kozu, nadělali dvacet šišek salámu a pana Václava postavili k udírně, aby se o ně postaral. Postaral se. Z těch dvaceti jich pět, sám a bez chleba, spořádal.
Pan Borecký pracoval v dílnách ČSD jako zámečník. Protože měl spotřebu neodpovídající výdělku, chodil po práci natírat po městě kandelábry, aby si přivydělal. Dřív než ovšem po třetí hodině odpolední vzal štětec do ruky, musel „něco málo“ pojíst. Sám o tom jednou v polední přestávce (byl jsem tenkrát učedník a poslouchal jsem ten spontánní výlev s otevřenou pusou), když pojídal k obědu obrovské krajíce - přes celý kulatý tříkilový bochník - proložené olomouckými tvarůžky. A to ještě měl kudličku – zavíráček, kterou kolegům kolem stolu, i nám učedníkům, ukrajoval ze svačiny menší či větší kousky se slovy: „Udělala ti to máma dobrý!“ Když přišla řeč na laskominky, s obrovským zaujetím vypravoval: „Todle já sním a za dvě hodiny mám hlad, že bych louskal hřebíky. A už se těším, až vyjdu z tý fabrický vrátnice, to už mě to táhne do toho Semafóru a tam já za sklem toho chladícího pultu vidím ty salámy a saláty sejry a já si poroučím dvacet toho a patnáct deka polskýho a patnáct tamtoho a dvacet dečka imitace a třicet vlašáku a dvanáct housek a půlku chleba a hořčici a čtyři píva, chápete, vždyť je přede mnou celý dlouhý vodpůldne, a hrnu to do košíku... a já už když jdu k pokladně, tak to nemůžu vydržet a už si do toho točeňáku musím kousnout a zaplatím a ten kabanos držím v ruce a už mezi dveřma ho s houskou žeru a před krámem si sednu na obrubník a koušu střídavě ty salámy a prstama nabírám ten vlašskej salát a zapíjím to světlou sedmičkou...“ Na jeho kulatém obličeji se ve chvíli, když o jídle mluvil, stejně jako když jedl, rozhostil výraz neskutečné blaženosti. V okamžicích, kdy neměl po ruce žádnou potravinu, se však tvářil nešťastně až nepříčetně.
Pan Borecký jezdil s námi odjakživa na pionýrský tábor v Orlici. Přes prázdninové měsíce tam dělal správce. Byl to obětavý člověk, o všechny nedojedky, co v kuchyni zbyly, se postaral. Jednou přivezli buřty - večer se měl konat táborák - ale zdravotnice po jejich prozkoumání nekompromisně prohlásila, že „jsou jeté“. A tak jsme, jak se říká, ostrouhali. Ne ovšem pan správce. Jako dnes ho vidím. Sedí na schodech před hlavní budovou, mezi koleny má veliký škopek, co v něm normálně zadělávají na buchty pro celej tábor, a z něj, jako nekonečný vlak do tunelu, se do jeho útrob sune jeden lesknoucí se buřtík za druhým a třetím a desátým a třicátým pátým...
Jednou paní Borecká upekla dva pekáče buchet. K snídani pro čtyřčlennou rodinu. Jelikož ale dobře věděla, jak by to dopadlo, až se starej vrátí večer domů, dala oba vrchem přiklopené pekáče nahoru na kredenc v kuchyni a před ně postavila kufr, který tam normálně ležel. Spokojena, jak dobře snídani pro zítřejší ráno ukryla, šla spát. V kuchyni se po třech talířích koňského guláše s třiceti knedlíky k večeři, celkem slušně zasycen, uložil na kanape ke spánku i pan Borecký. Ke třetí hodině ranní ho ovšem vzbudil hlad. Převaloval se na otomanu, došel se napít vody, snědl tvrdou patku chleba, která se povalovala na stole, a ne a ne zabrat. Jak mu tak zrak bloudil po stropě, všiml si v přítmí, že na kredenci je něco jinak. „Proč ten kufr stará postavila?“ ptá se sám sebe. Po chvíli vstal, aby ho vrátil do původní polohy a ejhle... za ním jsou dva pekáče... Když ráno paní Borecká šla dát dětem snídani, divila se, že táta vypad z baráku a ani se nenajedl. Sundala zpátky narafičený kufr, postavila pekáče na stůl a... V tu chvíli byla na mrtvici. Nezbyla ani jedna buchtička.
