Před časem jsem otevřela knihu Významné osobnosti Rychnova nad Kněžnou. Pod pořadovým číslem 639 jsem tam nalezla jméno Otakar Šorš. Byl to můj otec a já se vás teď s ním pokusím seznámit.
Můj táta byl krásnej chlap. Pocházel z Týna nad Vltavou a jeho předkové byli voraři. Přesně takoví, jak je známe z filmů pro pamětníky. Můj dědeček, tátův tatínek, měl z poloviny italskou krev. Stejně jako jeho sestry, mé pratety. Byly to fortelné řeznice a vlastnily v Týně při řeznictví i hospodu.
Dědeček se jmenoval Petr Šorš. Byl strážmistrem v Doudlebách nad Orlicí. Pro své krásné, hluboké modré oči dostal přízvisko „strážmistr Panenka“. Krásné oči se staly osudnými mé babičce Karolíně. Pocházela z Kostelce nad Orlicí. Byla to šikovná modistka, známá pro své aranžérské kreace všem paničkám ve městě i okolí. Mladému strážmistrovi skromná, jemná, pracovitá a výtvarně velice nadaná dívka učarovala. Obdivoval její fantazii, vkus a zručnost tak upřímně, že s ní zanedlouho spojil svůj život.
Jejich manželství bylo šťastné. Usadili se ve Stračově u Nechanic. Přivedli na svět osm dětí, z nichž nejmladší byl můj tatínek Otakar.
„Otáček“ zdědil po mamince výtvarné vlohy a ač byl z rodiny, která zrovna nepatřila mezi příliš majetné, vystudoval reálku v Kostelci nad Orlicí. Po maturitě se dobrovolně přihlásil do Československých legií. Bojoval na Italské frontě. V legionářské uniformě mu to velmi slušelo. V bojích První světové války získal mnoho životních zkušeností jak v zákopech, tak coby, raněný ve vojenském špitále. Po válce se přihlásil na malířskou akademii v Praze a stal se žákem náročného a přísného profesora Maxe Švabinského.
Během studií se tak dlouho rozhlížel po krásách hlavního města, až se zhlédl v mojí mamince. Věra Štemberková tehdy studovala na pražské konzervatoři klavírní hru a také chodila na kresbu a malbu do soukromého ateliéru k panu profesoru Ebertovi. Oba nadšenci posedlí múzami se nemohli minout.
Táta si přinesl na svět lásku k přírodě. Plaval, rybařil, byl výborný střelec a lovec. Jako potomek vorařů miloval vodu. Důsledně se vyhýbal společnosti. Společnost ho přímo děsila. Když někdy přece musel přijít mezi lidi, nedopadalo to dobře. Jednou přerazil deštník o školního inspektora, jindy když chtěl vytáhnout z příkopu opilce, aby nezmrznul, opilec se na něj podrážděně obořil slovy: „No dovolte!“
Samotářství měla maminka tatínkovi celý život za zlé. On se jen smál. Oslovoval ji „Věříčku“ a maloval ji ve všech polohách. V korálích, jak se češe před zrcadlem, jak čte, jak spí. Celý život ji miloval. Oba měli rádi Orlické hory a nejraději Antonínovo údolí. Sedávali uprostřed říčky Bělé na oblíbených balvanech, táta vlastnoručně vyhloubil v jednom místě dno a vyrobil tak sedm metrů dlouhé koupaliště, kde se dalo udělat pár temp. Členové rodiny, srnky, jeleni, zajíci, ježci, žáby, užovky, ještěrky a ptactvo nebeské ho jinak neviděli než v plavkách s legionářským kloboukem na hlavě a s paletou v ruce. Cítil se tak spokojen, s výjimkou toho, když našel v lese spoustu hřibů a neměl je v čem odnést do chalupy.
Jako začínající malíř a sochař přijal místo profesora kreslení na Slovensku jak bylo tehdy zvykem. Učil v Chustu a v Prešově, později na gymnáziu v Jihlavě. V Brně, kde pracoval pro výstavnictví, vysochal sedm obrovských bílých slonů, maloval barevné rajky a pávy. Na autorských výstavách předváděl návštěvníkům portréty, krajiny, kolotoče, chalupy a samozřejmě řeku.
Moje maminka si po dlouhá léta nepřála mít děti, až si mě jednou v červenci táta prosadil. V balkónovém pokoji za přítomnosti kachlových kamen, starobylé skříně, stojanu na umyvadlo s mramorovou deskou a krabicemi plnými kreseb vyrovnanými podél stěny. Vše vypadalo na pohodový život, jenomže osud rozhodl jinak. Jednoho deštivého dne šel můj tatínek v Bratislavě po chodníku a náhle, zčistajasna, nebyl schopen překročit jednu z louží. Zůstal nad ní stát a od té chvíle už nikdy neudělal ani krok. Ochrnul na obě nohy. Odvezli ho do místní nemocnice. Diagnóza zněla: skleróza multiplex.
(Mimochodem - bývalá herečka a později velvyslankyně USA v České republice, paní Shirley Temple, shromažďovala po celém světě finance na výzkum léčby této zákeřné choroby, kterou trpěl také i její manžel.)
Z Bratislavy tatínka poslali nákladním vlakem na rychnovské nádraží. Pro maminku to byla hrozná rána. Pečovala právě o mojí babičku, kterou těsně před tím přivezli z nemocnice, ochrnutou na půl těla po záchvatu mozkové mrtvice. Mně byl rok a půl.
Chudák táta si vyčítal, že maminku zklamal. Maminka ale nikdy ani na vteřinu nedala najevo, že by jí byl na obtíž a celých dalších jedenáct let se o něj pečlivě starala.
Zatímco tátové ostatních dětí s nimi chodili na procházky, ten můj nikdy nemohl. Ležel na posteli, četl, studoval odborné knihy, a pak mi o všem, co se dozvěděl, vyprávěl. Navzdory svému osudu byl veselý. Měl velký smysl pro humor. Maminku, která učila hru na klavír, aby nás uživila a často si nevěděla se životem rady, posiloval svou laskavou a statečnou povahou. Snažil se, abych ani já jeho nemocí netrpěla. Chtěl ze mne mít silnou, samostatnou, báječnou holku, když už jsem nebyla kluk. Říkával mi „Skřete“ v tom nejněžnějším slova smyslu. Vedli jsme souboje. Měl v rukou velkou sílu. Byla pro něj hračka vyzvednout mě málem až ke stropu.
Televize ještě tenkrát nebyla. Zato jsme doma vždy drželi černou hodinku. Kolem šesté večer vyprovodila maminka posledního žáka, zavřela klaviaturu a přišla do pokoje, kde už jsme ji čekali. Sedla si za stůl a loupala nám jablka ze sadu, který jsme tehdy ještě měli. Lustr zůstal zhasnutý, vnímali jsme stmívání. Každý obyvatel domu měl u stolu svou židli. Jeden po druhém vypravovali, co ten den zažili. Tehdy byly zimní podvečery krásné. Těšila jsem se na ně a zřejmě mne oslovují dodnes.
Také jsme zpívali písničky. Táta vojenské, legionářské, v jedné tónině. Neměl hudební sluch. Maminka - muzikantka si zacpávala uši, zatím co já se k tátovi vždycky přidala. Hulákali jsme spolu: Dženeral Kadornal, vole tria stýno,
dá to per soldáty, kaštany a fíky,
Bumbáči: ababababababám.
Když maminka nenašla nic, co by po nás hodila, přidávali jsme druhou sloku Stamatyna brodo, mezo džornonoki,
stasera skatulety, dopo makaróny
Bumbáči: ababababababám
To už nám maminka urychleně vrazila každého do pusy „housátko“ z jablka, aby bylo chvíli ticho. Ještě strašlivěji však maminka trpěla, když nás navštívil tatínkův starší bratr Karel, bývalý legionář v Rusku. To pak oba bratři společně vyřvávali následující píseň:
Molodyje rybolovci rybu lovili,
haj laj lalalaj rybu lovili,
nebyla to ryba ščuka, bylo to diťá,
haj laj lalalaj bylo to diťááá.
Čas je vytrvalý chodec a neumí odpočívat. Nikdy se nezastaví. Rok za rokem jsem tak sedávala u pracovního stolu vedle táty. On na pojízdném vozíčku, já na vysoké židli. Kreslili jsme.
Bylo mi šest, když byla pro žáky prvních tříd obecných škol vyhlášena mezinárodní výtvarná soutěž. Má práce, stínítko na lampu, obletěla tehdy celý svět. Táta měl z mého prvního malířského úspěchu velikou radost. Dočkal se i mé první samostatné výstavy, kterou z mých kreseb uspořádal pan profesor Borůvka na gymnáziu v Rychnově. Osobně se jí zúčastnit nemohl, ale viděl mé práce doma a pak na celkové fotografii. Tenkrát byl na mě pyšný.
Když mi bylo třináct, tátova nemoc se zhoršila a on zemřel. Maminka mě utěšovala, že to bylo pro něj vysvobození. To se tak říká.
Zažila jsem velikou bolest. Můj táta mi chybí dodnes. Viděl ve mně spíš kluka, který s ním za všech okolností táhne za jeden provaz. Nemohla jsem ho zklamat. Na maminčino přání jsem se sice stala středoškolskou profesorkou, ale po výtvarném studiu na další vysoké škole se už více než dvacet let věnuji pouze grafice a malířství.
Často mě napadlo, jestli se táta díval, když mi pan profesor Cyril Bouda psal výborně do indexu. Strašně mě mrzelo, že nemohl být na mé první samostatné výstavě v Galerii Československého spisovatele na Národní třídě v Praze a na žádné z těch desítek dalších.
Asi by ho potěšilo, že moji tahací panáci zdobí Československý pavilón na Mezinárodní výstavě dětské knihy v italské Bologni. Jak ráda bych byla, kdyby si mohl prolistovat knihy, které jsem ilustrovala, prohlédnout si moje grafické listy a perokresby.
Jak by asi prožíval světovou premiéru muzikálu Zvonokosy v pražském Hudebním divadle v Karlíně, na jehož jevišti jsme se společně s manželem Petrem Markovem děkovali aplaudujícímu publiku? Můj muž jako autor libreta a textů písní, já coby výtvarnice kostýmů.
(Stáli jsme tam tenkrát v dobré společnosti - s hudebním skladatelem Jindřichem Brabcem, dirigentem Vladimírem Raškou, režisérem Richardem Mihulou a malířem Radkem Pilařem, autorem scény. A samozřejmě s herci.)
Měla jsem na sobě dlouhé černé šaty z Portugalska se závojem pošitým zlatými flitry. Když mě v nich maminka potkala ve foyer, spráskla ruce a zhodnotila můj zjev: „Vypadáš příšerně!“ Myslím, že táta by s ní tehdy výjimečně nesouhlasil.
Jednou jsem na půdě našla jeho sochařské špachtle. Zatoužila jsem je použít. A pak se opravdu naskytla příležitost. Opravovali jsme tehdy fasádu naší vily a já mohla využít už postavené lešení. Na východním štítě obráceném do zahrady jsem vymodelovala více než dvoumetrový reliéf okřídlené Múzy.
(Inspiroval mě k tomu kreslený film „Viva Apollinaire“, který jsem nedlouho předtím dokončila.)
Múza na naší fasádě rozpíná svá motýlí křídla dodnes. Na pozdrav tátovi. Vzkazuje mu, že je tu stále doma a že ho mám ráda.
Můj táta a já
Během studií se tak dlouho rozhlížel po krásách hlavního města, až se zhlédl v mojí mamince. Věra Štemberková tehdy studovala na pražské konzervatoři klavírní hru a také chodila na kresbu a malbu do soukromého ateliéru k panu profesoru Ebertovi. Oba nadšenci posedlí múzami se nemohli minout.
