Vždycky v září
Vždycky v září dorazí do naší čtvrti v Seattlu fotbalové šílenství.
Že fotbalová sezóna začala, poznáme v okamžiku, kdy se u dveří domů začnou objevovat děti prodávající drahé čokoládové tyčinky, aby si vydělaly na dresy. Ty nervózní postavičky na přední verandě jsou zelenáči – ve fotbale i v podomním obchodování.
Takhle nějak to probíhá:
Nesmělé zaťukání na dveře. Malé dítě. S hlavou sklopenou něco mumlá a natahuje ruku s čokoládovou tyčinkou, jako by omluvně vracelo něco kradeného.
Dítě tady být nechce.
Ani rodič schovaný o kus dál v křoví tady být nechce.
A vy žádnou čokoládu nepotřebujete.
Ale protože jste v tomhle skorošvindlu kdysi také byli dětmi a několikrát i rodiči, je třeba zaujmout své místo v tomto rituálu, jímž se mladý člověk zasvěcuje do podnikatelského kapitalismu, sportu a amerického způsobu života.
(A kromě toho je sice pravda, že žádnou čokoládu nepotřebujete, ale zato ji chcete, a máte pocit, že je velmi správné tomu dítěti pomoci a ještě přijít k cukroví.)
Devítiletá dcera mého kamaráda nedávno touto zkouškou dospělosti prošla způsobem, který byl zároveň katastrofální i triumfální.
Byla první sezona jejího družstva, a tak každé dítě musel kvůli dresům prodat aspoň jednu krabici tyčinek. Ukázka fotbalové týmové solidarity – všichni nějak přispívají ke střelení gólu.
Holčička přijala svou krabici s čokoládou bez jakéhokoliv nadšení – přesně takhle bude za pár let smířená s uhříky; je to něco, čemu je třeba se pokud možno vyhnout, ale jestli to jinak nejde, musí se to vydržet. S míčem si hrát chtěla. Netušila, že podmínkou jsou nějaké maloobchodní operace, ale co se dá dělat.
Její rodiče si od ní nekoupili rovnou celou krabici, jak doufala. Plán A tedy nevyšel.Její bratr s kamarády jí nepomohli, i když se krádeží několika tyčinek pokusili její zásoby ztenčit. A všichni kamarádi v nedělní škole čokoládu na prodej měli také.
Týden měla krabici s tyčinkami schovanou pod postelí v naději, že si je nějaká víla odnese a nechá tam za ně peníze. Smůla – nic takového se nestalo.
Otcova ješitnost se ozvala v okamžiku, kdy mu zavolala čokoládová předsedkyně fotbalové ligy a chtěla vědět, co se děje a proč že jeho dítě nepřišlo na trénink ani nedoneslo tržbu za čokoládu. Přislíbil výsledky.
V nouzi své dceři poskytl rychlokurs obchodního cestujícího a také povídal o osobní odpovědnosti. Začal to s dcerou nacvičovat. Ona odešla ke dveřím a trénovala klepání a otec křičel „Hlasitějc, já tě neslyším!“, dokud nedokázala do dveří bušit jako při policejní razii.
Otec ji učil dívat se nahoru, mluvit zřetelně a v případě potřeby nabízet dvě tyčinky v ceně jedné. Nakonec ji přiměl k výkřiku: „KUPTE SI TU ČOKOLÁDU, NEBO VÁM PODPÁLÍM BARÁK!“, načež usoudil, že už ten kurs asertivity stačí. A odkráčel s dcerou nabitou odhodláním. Úplně to z ní čišelo.
U prvního domu ji otec plácl přes zadeček, jako by chtěl říct „a pořádně do nich“. Schoval se za strom a sledoval, jak se jeho dítě čokolády zbaví. Holčička stála přede dveřmi pět mučivých minut a otci nakonec došlo, že z ní elán vyprchal. Šel ji zachránit a v tichosti pak spolu kráčeli domů.
Následovala další nalejvárna, jak je důležité překonávat překážky a mít odvahu a jaké to bylo, když byl malý kluk. Apeloval na její budoucí postavení ve feministickém hnutí. Opravdová ženská něco takového dokáže, nebo snad ne? Jo, dokáže. Tak jo, deme na ně!
Tentokrát chtěla jít sama – otec číhající za postranní čarou ji znervózňoval.
V prvním domě zabušila na dveře – a pak utekla.
Ještě několik dalších lidí v sousedství se pak divilo, kdo že jim to zaklepal na dveře a potom utekl. Dítě si uvědomilo, že klepání na dveře je nad jeho síly, a zbytek odpoledne strávilo v garáži – na zadním sedadle rodinného sedana. V poraženecké náladě se dcera objevila až u večeře.
Ale otec to vzdát nemohl. V sázce bylo příliš mnoho. Šlo o klíčové období v životě jeho dítěte. Začal zvažovat význam reklamy. Využít výhodné polohy. Rodina bydlela v univerzitním městě ve čtvrti, kde fotbaloví fanoušci nechávají auta, když míří v sobotu odpoledne na stadion. Kolem procházejí stovky lidí. Určitě budou chtít a potřebovat něco sladkého!
Otec své dceři vysvětlil princip reklamy a přesvědčil ji, že stačí vyrobit nápis, a ona se pak hodinu před utkáním postaví na rohu a fanoušci od ní všechno skoupí.
Nápis vyrobili:
„POMOZTE FOTBALOVÉMU DRUŽSTVU ŠKOLY V HILLSIDE S NÁKUPEM DRESŮ – BÁJEČNÁ ČOKOLÁDA ZA $ 1,00!“
Holčička zmizela na celou jednu hodinu. Otec na ni viděl z přední verandy a občas ji pohledem zkontroloval. Čokoládové tyčinky šly na dračku. Sláva!
Domů se vrátila s úsměvem. Triumfálním úsměvem. Prodala VŠECHNY čokolády – celou krabici. Moc se jí ulevilo. Otec byl na ni pyšný a měl radost i ze sebe. Vynikající týmová spolupráce. Oslavili to banánovým pohárem politým dvojitou dávkou čokolády.
Za několik dní přišel soused, který byl do toho obchodnického dobrodružství zasvěcený. Bylo pozdě večer, kdy děti už jsou v postýlkách. Otec se sousedem si sedli na verandu a při pivu se kochali podzimní oblohou. A soused řekl: „Něco ti musím ukázat. Je to moc milé, abych si to nechal pro sebe, ale slib mi, že to svojí holce neukážeš.“
Z papírového sáčku na nákupy vytáhl přeložený kus lepenky: „Tohle jsem našel v popelnici.“
Byla to cedule, kterou otec vyrobil pro svou dceru. Ještě pořád tam bylo napsáno „POMOZTE FOTBALOVÉMU DRUŽSTVU ŠKOLY S NÁKUPEM DRESŮ – BÁJEČNÁ ČOKOLÁDA ZA $ 1,00“.
Ale pod těmi slovy bylo neumělou rukou jeho dcery připsáno:
“K tomuhle mě donutil táta.“
