Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Ptáci mého domova
Jednou z mnohých zimních zábav bylo a stále je krmení ptáků i jejich pozorování. Mnohdy je tato činnost lepší než nekvalitní pořady současné televize. Má to však jeden háček. Ptáci mají své hodiny krmení, na rozdíl od člověka, který je schopný se krmit od rána do večera. Ranní procedura probíhá kolem půl osmé a trvá necelou hodinu. Další vlna nastane krátce po dvanácté hodině a večerní hodování se koná kolem čtvrté hodiny. Mám ještě v živé paměti tvrzení mých rodičů, kteří zastávali názor, že krmit ptáky v mírných zimách je nedobré, neboť ptáci zpohodlní a nechtějí pak hledat broučky a jinou havěť, která nám později zničí úrodu. V tomto směru nesouhlasím a často se bavím jejich pozorováním a o tuto kratochvíli bych byla ošizena, kdyby krmítko zelo prázdnotou. Je zajímavé, jak se změnila návštěvnost krmítek od doby mého mládí. Původně byla naše čtvrť velmi tichá a zahrádky byly zarostlé různými stromy a bohatou zelení, neboť každý pěstoval domácí plodiny a snažil se z nich vytěžit co největší sklizeň. Zimy bývaly tuhé, se spoustou sněhu a příroda měla svůj dlouhodobě neměnný řád. Prosinec, leden a únor bývaly nejstudenější části roku a přikrmování zpěvného ptactva v nás utvrzoval pocit, že pomáháme v jejich přežití.
Nejhojnějšími návštěvníky byli všudypřítomní vrabci, kteří svou hašteřivostí a křikem oživovali krmítka. Poněvadž však v žebříčku ptactva nestáli příliš na vysoké úrovni, spíše sem tam něco z krmítka ukradli, nebo se přikrmovali spíše na zemi na tom, co ti druzí z krmítka při šarvátkách vyhodili. Další velmi početnou skupinou byly sýkorky. Těm jsme připravovali z loje a semínek různé závěsné pamlsky, nebo jsme jim věšeli na stromy uvařené, či syrové morkové kosti a bavili se jejich neúnavným šplháním a vyzobáváním jejich oblíbené pochoutky. Do krmítka jsme jim sypali slunečnicová semínka a roztlučené ořechy. Sýkorek k nám létalo několik druhů a můj tatínek je všechny znal, nebo si bral na pomoc atlas ptáků a dohledávali jsme neznámé druhy. Pamatuji si, že se dala vidět sýkora úhelníček, sýkora babka, sýkora parukářka, sýkora koňadra a modřinka. Skvostem našich krmítek byl dlask, kterému jsme schovávali sušené pecky s třešní, nebo z kompotu a obdivovali jsme jeho eleganci při louskání oněch peciček. Dalšími návštěvníky byli kosi a drozdi. I ti však byli docela plaší a z krmítka je obyčejně vyhnali agresivnější soukmenovci. Proto paběrkovali s všudypřítomnými vrabci na zemi. Občas jsme zahlédli na ovocných stromech strakapúda (červená čepička a černobílý kropenatý fráček), datla (červená čepička a černý fráček), či žlunu (červená čepička a světlý kabátek), jak s neúnavnou pílí a důkladnou prohlídkou šplhají po stromech a silným zobákem proklepávají kůru jednotlivých stromů. Velmi vzácně k nám zalétl i chocholouš. Koncem zimy se začali objevovat špačci ve svatebním hávu. Občas se na krmítku objevila i červenka, ale jak jsem se dočetla - zimuje u nás nepravidelně.
Další velmi početnou skupinou ptáků byli zvonci a pěnkavy. Je pravda, že samečci těchto ptáků jsou mnohem barevnější, než jejich družky a tak spíš obdivujeme jejich krásu, aniž bychom si uvědomili, že mnohé z nich provází i všudypřítomné samičky. Dalšími hodovníky byl stehlík, čížek, hýl, strnad a sem tam, nějaká hrdlička.
V současné době je naše čtvrť velmi hlučná a frekventovaná část Brna. Změnilo se klíma, změnili se i ptáci našeho okolí. V první řadě k nám létají havrani, i když, i jejich návštěva je omezena počasím. Letošní zimu nás navštívili pouze dvakrát. Jsou velmi opatrní, vždy vyšlou jednoho pozorovatele a ten po zralé úvaze zavelí:„Hoši, jdeme na to,“ nebo „dnes ne, je tam moc rušno!“ Nicméně v době hladu a velkých mrazů jsou velmi vynalézaví a dokážou potlačit i svou vrozenou opatrnost. Klidně se nastěhují do krmítka, které se třese v základech, a vše živé zaženou od plného žlabu. Rozklovali mně válec na semínka pro sýkorky, dokážou se dostat i na oříšky, zavěšené na větvičce na provázku. Nemůžu se však na ně zlobit. Havrani jsou moje slabost. Jejich kukuč má na mne pozitivní vliv. 
Dalšími obyvateli našich zahrad jsou už několik let sojky. Nevěřila jsem, že tento lesní pták se natolik sblíží s člověkem, že se stane trvalým nájemníkem našich zahrad. I ony se chodí přikrmovat do krmítka a vezmou za vděk cokoliv. Semínka, ořechy, staré rohlíky. Že krmítko praská ve švech, nevadí. Zmizeli vrabci, zato sýkorek tu máme jako kvítí. Pravidelně sem lítá párek hrdliček, dokonce i dva divocí holubi. Občas se objeví nějaký kos, drozdi tu už také nejsou. Je pravda, že už dávno nemám zrak jako ostříž, a tak než najdu divadelní kukátko, abych si přiblížila toho či onoho ptáka, scenerie se vymění a já zase jenom tápu v odhadu, kdo to dnes u nás byl na návštěvě...
Text: Irena Atzlerová
Ilustrace: uživatelé webu